ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.52.2016:33
sp. zn. 4 Azs 52/2016 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V. N., zast. JUDr.
Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, č. j. 33 Az 15/2015
– 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, č. j. OAM-97/ZA-ZA05-K08-2015, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
jelikož žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce je státní příslušník
Ukrajiny, ukrajinské národnosti a hlásí se k pravoslavnému vyznání. Na Ukrajině naposledy
žil ve městě Zloty Potik v Ternopilské oblasti. Do České republiky přicestoval za prací v roce
2002 a chtěl by zde žít trvale. O mezinárodní ochranu požádal proto, že na Ukrajině
obdržel povolávací rozkaz do armády a v České republice mu skončila platnost povolení
k dlouhodobému pobytu. Aby mohl požádat o povolení k trvalému pobytu, musel by se vrátit
na území Ukrajiny. Tím by se však vystavil hrozbě odvedení do armády a nasazení v tvrdých
bojích na východní frontě. Na základě těchto skutkových okolností žalovaný shledal, že obavy
žalobce z výkonu vojenské služby nejsou azylově relevantní a žalobce rovněž nesplňuje
podmínky k udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud
v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 33 Az 15/2015 – 47, zamítl.
Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil podmínky pro udělení humanitárního azylu
či doplňkové ochrany. Krajský soud konstatoval, že žalovaný přezkoumatelně vyložil,
proč nespatřuje v případě žalobce důvody pro udělení humanitárního azylu. Podmínky
na Ukrajině nevykazují znaky humanitární katastrofy, ani plošného ozbrojeného konfliktu,
jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, a žalobce netvrdil a ani z okolností
jeho žádosti nevyplývá, že by trpěl vážným onemocněním či těžkým zdravotním postižením,
které by odůvodňovalo udělení humanitárního azylu.
[3] K důvodům neudělení doplňkové ochrany krajský soud uvedl, že nástup vojenské služby,
a s tím i nástup na frontovou linii, kde probíhají tvrdé boje, nenaplňuje zákonné podmínky
pro poskytnutí doplňkové ochrany. Žalobce netvrdil žádné důvody, které by mohly znamenat
překážku jeho působení v ukrajinské armádě spočívající v jeho politickém angažmá,
náboženském přesvědčení či zdravotním stavu. Z hlediska doplňkové ochrany cizince může
přitom hrát roli pouze ohrožení jeho osoby v zemi původu coby civilisty, nikoliv však
potenciálního kombatanta, jímž by se po svém povolání do ukrajinské armády z pohledu
mezinárodního práva stal. V Ternopilské oblasti nacházející se na západě Ukrajiny, odkud žalobce
pochází, však podle krajského soudu není dána ani obava o jeho možné ohrožení jako civilisty
probíhajícím konfliktem na jihovýchodě Ukrajiny.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadal uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností, v níž namítal, že žalovaný i krajský soud se nedostatečně zabývali službou ve zbrani
ve vztahu k náboženskému přesvědčení stěžovatele, kterému se příčí povinnost zabíjet lidi.
Kritizoval rovněž závěr žalovaného a krajského soudu, že stěžovatel se může přestěhovat do jiné
části Ukrajiny, kde válečný konflikt není, jelikož se jedná o neopodstatněný názor.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze správního spisu je jasně
patrné, že si správní orgán obstaral relevantní a dostatečně aktuální informace a to jak z hlediska
bezpečnostního, tak i politického dění na Ukrajině. Posuzovaný ozbrojený konflikt nemá
charakter totálního konfliktu, a je proto na místě posuzovaní bezpečnosti individuálních částí
země. Jestliže stěžovatel pochází ze západní části země, není důvod, aby se zdržoval v jiných
částech země zasažených konfliktem. K otázce náboženského přesvědčení stěžovatele žalovaný
uvedl, že stěžovatel v průběhu celého správního řízení neuvedl, ani nenaznačil ve svých
výpovědích, že by důvod jeho neochoty nastoupit k vojenské službě byl spojen s jeho
náboženským přesvědčením. Dále poukázal na zprávu UNHCR, z níž při posuzování věci mimo
jiné vycházel, podle níž ukrajinské zákony umožňují odepřít službu v armádě z důvodů
náboženského vyznání.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Otázkou vymezení institutu
nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud
důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[9] K námitce stěžovatele, že žalovaný ani krajský soud se dostatečně nezabývali rozporem
výkonu vojenské služby s náboženským přesvědčením stěžovatele, nemohl Nejvyšší správní soud
s ohledem na ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. přihlédnout, jelikož Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ačkoliv
stěžovatel své (pravoslavné) náboženské vyznání v řízení před žalovaným deklaroval, poprvé
jej jako možnou překážku výkonu vojenské služby uvedl až v kasační stížnosti. Tato námitka
je tedy nepřípustná. Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel se omezil pouze
na obecné sdělení, že výkon vojenské služby by byl v rozporu s jeho náboženským vyznáním,
aniž by jakkoli toto tvrzení vysvětlil. Stěžovatel zejména neuvedl, že by se jeho pravoslavné
náboženské vyznání změnilo, popř. proč toto vyznání vylučuje službu v armádě. Obecně známou
skutečností přitom je, že pravoslavná církev proti vojenské službě nic nenamítá a (nejenom)
v ukrajinské armádě je většina vojáků tohoto vyznání.
[10] Pokud stěžovatel dále namítal, že závěr žalovaného a krajského soudu o možnosti
přesídlení v rámci Ukrajiny, je pouze „neopodstatněný názor“, Nejvyšší správní soud nemůže
než poukázat na svůj rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 70/2015 – 35: „Podle Nejvyššího
správního soudu nelze ani dříve, ani v současné době situaci na Ukrajině klasifikovat jako „válečný stav“,
neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti
na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o izolovaný konflikt pouze probíhající
na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž
tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místo pobytu si může stěžovatel na území Ukrajiny zvolit zcela libovolně.
Navíc podle obsahu správního spisu stěžovatel pochází z města Cherson, které je v jižní části země, a není
tedy ozbrojeným konfliktem dotčeno. Proto poukaz stěžovatele týkající se vnitřních nepokojů na východní
Ukrajině nepovažuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý“. V posuzované věci nadto stěžovatel nebyl
vyzýván k vnitřnímu přesídlení, jelikož obdobně jako stěžovatel v citovaném rozsudku pochází
z oblasti nezasažené ozbrojeným konfliktem. Žalovaný i krajský soud tudíž svoji úvahu
o bezpečnostní situaci na území Ukrajiny odůvodnili v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Žalovaný i krajský soud vhodně
aplikovali dosavadní judikaturní závěry Nejvyššího správního názoru na posuzovanou věc
a stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl námitky, které by odůvodňovaly judikaturní odklon.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[12] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu