ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.524.2004
sp. zn. 4 Azs 524/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
N. V. H., zast. Mgr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí
Republiky 946, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004,
č. j. 46 Az 1111/2003 – 24, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM-3250/VL-16-P25-2002 ze dne
21. 11. 2003 bylo rozhodnuto tak, že se žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a současně bylo
rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
v platném znění. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že důvodem, pro který žalobce
podal návrh na zahájení řízení, byla jeho snaha o legalizaci pobytu na území České republiky
v souvislosti s udělením správního vyhoštění, když jinak byly příčiny jeho odchodu ze země
původu (Vietnamu) ryze ekonomické, eventuelně pracovněprávní, které stojí zcela mimo
důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Neshledal rovněž
důvody pro udělení azylu podle §13 uvedeného zákona (za účelem sloučení rodiny azylanta),
ani podmínky pro udělení azylu humanitárního ve smyslu §14 téhož zákona. Správní orgán
současně nezjistil existenci překážek vycestování cizince (ustanovení §28 zákona o azylu
v platném znění).
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas u Krajského soudu v Praze žalobu,
v níž namítal, že byl v předcházejícím řízení o udělení azylu jako účastník řízení
na svých právech zkrácen, a proto žádá soud o přezkoumání tohoto rozhodnutí podle zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil, že rozhodnutí napadá
v celém rozsahu. K žalobním bodům ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvedl, že žalovaný
v předchozím řízení o udělení azylu porušil §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), neboť se žádostí o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě,
a porušil rovněž §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci,
zejména ve vztahu k situaci v zemi jeho původu. Zdůraznil, že hlavním důvodem
jeho odstěhování do České republiky byla ekonomická situace ve Vietnamu, kde nemohl
sehnat práci, přičemž je obecně známo, že Vietnam je chudou zemí. Pokud by se do Vietnamu
vrátil, neměl by reálnou naději se uživit, musel by shánět byt, a hrozilo by mu, že nepřežije.
Tyto důvody považuje za dostačující pro udělení humanitárního azylu. Žalovanému vytýká,
že dospěl k nesprávným závěrům, které neodpovídají obsahu ani smyslu platné právní úpravy.
Vytýká mu dále obecně porušení ustanovení §46 a §47 odst. 3 správního řádu,
jakož i porušení ustanovení §12 zákona o azylu, čehož důkazem je správní spis, především
rozhovor vedený se žalobcem pracovníkem OAMP ke zjištění důvodu žádosti o azyl.
Má též za to, že se žalovaný řádně nezabýval ověřením existence překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Navrhoval proto, aby soud zrušil napadené
rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost a pro vady řízení a věc mu vrátil k novému
řízení.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že správním orgánem
provedené dokazování bylo spolehlivým podkladem pro zjištění skutečného stavu věci. Soud
se ztotožnil s právním hodnocením žalovaného, a pochybení, která uváděl žalobce v žalobě,
neshledal. Konstatoval, že ze správního spisu je zřejmé, že závěry správního orgánu
vycházely jednak z tvrzení žalobce, obsažených v žádosti o udělení azylu, z pohovoru
se žalobcem a ze specifikovaných tiskových materiálů, které má Ministerstvo vnitra
k dispozici pro posuzování situace v zemi původu žalobce, tedy ve Vietnamu. Shodně
se správním orgánem proto i soud uzavřel, že důvodem žádosti žalobce o azyl byla jeho tíživá
ekonomická situace v zemi původu, přičemž tyto potíže nejsou důvodem pro udělení azylu
na území České republiky ve smyslu zákona o azylu. Žalobce totiž neuvedl žádný důvod,
z něhož by bylo možno dovodit, že byl ve Vietnamu vystaven pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině,
či pro zastávání určitých politických názorů. Pokud jde o tvrzené kruté zacházení ze strany
jeho zaměstnavatele, jednalo se o jednání soukromé osoby, které ani nebylo, jak vyplývá
z výpovědi žalobce, motivováno některým z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona
o azylu. Proto závěr správního orgánu, že žalobce důvody pro udělení azylu podle §12
zmíněného zákona neprokázal, shledal soud oprávněným a v souladu se zákonem. Stejně
tak shledal zákonným posouzení žádosti o azyl z hlediska ustanovení §13 zákona o azylu,
neboť z obsahu spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že žalobce není rodinným
příslušníkem osoby, které byl azyl udělen. Totéž pak platí i pro udělení tzv. humanitárního
azylu, k podmínkám jehož udělení Krajský soud v Praze vysvětlil, že na udělení tohoto typu
azylu není právní nárok, a je na volném uvážení správního orgánu, nakolik konkrétní
okolnosti uváděné žadatelem o udělení azylu posoudí jako okolnosti hodné zvláštního zřetele.
Pokud daném případě správní orgán po posouzení osobní situace žalobce a poměrů v zemi
původu dospěl k závěru, že humanitární azyl neudělí, pak toto rozhodnutí podléhá soudnímu
přezkumu jen z hlediska, zda tento závěr vychází z dostatečných podkladů a je logicky
správný. Pochybení v tomto směru ze strany správního orgánu soud nezjistil. Konečně
též nezjistil pochybení správního orgánu ve vztahu k posouzení existence překážky
vycestování ve smyslu §28 zákona o azylu v souvislosti s ustanovením §91 téhož zákona.
Soud se ztotožnil s tím, že podle informací získaných v průběhu správního řízení nelze učinit
závěr, že by žalobce náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími takovou
překážku ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že v řízení před krajským soudem
nebyl zastoupen advokátem ani jiným zástupcem, a jeho práva tak byla poškozena.
Připomněl, že se domluví česky jen velmi obtížně, tudíž bez zastoupení advokátem nemohl
uplatnit všechna práva tak, jak zaručují platné zákony České republiky a mezinárodní dohody,
jimiž je republika vázána. Dále uvedl, že v průběhu správního řízení s ním byl proveden
pouze jediný pohovor, který nemohl dostačovat k ověření podmínek pro udělení či neudělení
azylu. Některé otázky mu byly položeny tak, že nerozuměl či nechápal jejich obsah a neměl
dostatek času na jejich promyšlení. Stěžovatel si neporozuměl s odpůrcem především
v otázce, zda má v České republice nějaké rodinné svazky. Proto uvádí, že zde má řadu přátel,
kteří mu v počátcích pomohli a dále pomáhají. Bydlení má zajištěno u paní E. T., na adrese S.
č. p. 36, okres P. Stěžovatel nepochopil, že tato informace je naprosto stěžejní pro jeho žádost
na udělení azylu. Neřekl ji ani při ústním jednání před žalovaným, neboť nebyl dobře poučen
ve svém rodném jazyce. Informace se tak nedostala včas žalovanému před rozhodnutím o
udělení či neudělení azylu, a stěžovatel ji opomněl uvést též ve své žalobě ke krajskému
soudu. K věci samé pak uvedl, že z Vietnamu přicestoval především z politických a
ekonomických důvodů za prací. Ve Vietnamu nemohl sehnat práci, protože Vietnam je
chudou zemí, v mnoha částech země lidé žijí v chudobě či pod hranicí chudoby. Pokud ve
Vietnamu pracoval, pak tomu bylo za velmi tvrdých podmínek, měl nízký příjem, který
nestačil na jeho základní životní potřeby a bylo s ním zacházeno nelidsky, čímž byla porušena
jeho přirozená lidská práva. Pokud by se vrátil do Vietnamu, není reálná naděje, že by sehnal
zaměstnání či bydlení. Hrozilo by mu tedy nebezpečí nepřežití. Tyto důvody jsou podle jeho
přesvědčení dostatečným podkladem pro udělení humanitárního azylu. Pokud je správní orgán
takovými neshledal, dospěl k nesprávným závěrům, které neodpovídají obsahu ani smyslu
platné právní úpravy. Dále připomněl, že ve Vietnamu se on i celá jeho rodina zadlužili, a má
oprávněné obavy, že z tohoto důvodu by mu hrozilo ve Vietnamu dlouhodobé věznění a další
perzekuce. V dodatku ke kasační stížnosti pak ještě připomněl, že vážným důvodem pro
udělení azylu je možnost spojení jeho rodiny, neboť má v České republice švagra, pana N. H.
T., který trvale bydlí ve S. č. p. 36 společně se stěžovatelem. Tím jsou naplněny důvody pro
udělení azylu podle §13 uvedeného zákona. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne
21. 6. 2004 požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti odkazuje správní orgán na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Pokud stěžovatel namítá
poškození svých práv tím, že nebyl v předchozím řízení zastoupen advokátem ani jiným
zástupcem, správní orgán sděluje, že jmenovaný byl poučen o možnosti nechat se během
řízení o udělení azylu zastupovat, či obrátit se s žádostí o pomoc na nevládní organizace
zabývající se problematikou žadatelů o azyl; že tuto možnost nevyužil nelze přičítat k tíži
správního orgánu či soudu. Pokud pak namítá, že jediný pohovor nemohl postačovat
k rozhodnutí o udělení azylu, a že navíc některým položeným otázkám neporozuměl a neměl
dostatek času k jejich zodpovězení, sděluje správní orgán, že pohovor dne 18. 9. 2003 byl
se stěžovatelem proveden za účasti tlumočníka vietnamského jazyka, s čímž stěžovatel
souhlasil. Na konci pohovoru byl vyzván, aby doplnil skutečnosti, které pokládá za potřebné
objasnit, o což neměl zájem. S obsahem protokolu o pohovoru byl seznámen, nežádal
doplnění ani změny. Námitky proti osobě tlumočníka nevznesl, a tudíž jeho tvrzení,
že nerozuměl některým otázkám, je bezpředmětné. Další předkládané námitky jsou z hlediska
důvodů pro udělení azylu zcela nerozhodné. Ke stěžovatelově domněnce, že se správní orgán
nedostatečně zabýval případným udělením azylu podle §14 zákona o azylu, správní orgán
konstatuje, že udělení tohoto typu azylu (z humanitárního důvodu) je věcí volné úvahy
správního orgánu. Subjektivní oprávnění žadatele na udělení azylu z tohoto důvodu
zde neexistuje, a jeho neudělením nebyl stěžovatel ve svých právech zkrácen; soud i správní
orgán se touto otázkou zabývaly dostatečně. Žalovaný ještě připomíná, že ani Krajský soud
v Praze neshledal v jeho postupu či závěrech nezákonnost ani vady řízení, proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje kasační
důvody tak, jak jsou vymezeny v §103 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na to, že stěžovatel
žádné zde uvedené důvody přímo neoznačil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu,
než za něho tento důvod či důvody z obsahu kasační stížnosti dovodit.
Stěžovatel především namítá, že v předchozím řízení (jak správním, tak soudním)
nebyl zastoupen zástupcem, čímž byla porušena jeho práva, a že v průběhu řízení provedený
jediný pohovor, při němž některým otázkám neporozuměl, je nedostačující pro posouzení
podmínek udělení azylu. Nejvyšší správní soud dovozuje, že stěžovatel namítá pochybení
správního orgánu, tedy stížnostní důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.:
došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud nejprve musel posoudit, zda tento stížnostní důvod je přípustný
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož není přípustná kasační stížnost, opírá-li
se mj. o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno. Stěžovatel v podané žalobě sice konkrétně neuváděl vadu řízení před správním
orgánem spočívající v nedostatku zastoupení advokátem a v nekvalitně provedeném
pohovoru, nicméně z toho, že namítal obecně porušení správního řádu ze strany správního
orgánu v tom, že se jeho žádostí o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě
lze připustit, že zmíněný stížnostní důvod uplatnil. Po porovnání tvrzení stěžovatele
s obsahem správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak, jak byl stěžovatelem specifikován, nedošlo.
Již při sepisu žádosti o azyl dne 2. 7. 2002 potvrdil stěžovatel svým podpisem, že převzal
poučení pro žadatele o udělení azylu na území České republiky v jazyce vietnamském
a jeho obsahu porozuměl. Prohlásil rovněž, což rovněž stvrdil svým podpisem, že byl poučen
o svých právech a povinnost po dobu pobytu na území České republiky, a to včetně práva
kdykoliv se obrátit o pomoc na Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů
pro uprchlíky a kontaktovat další organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků.
Součástí písemného poučení o právech azylanta je přitom též možnost zvolit si pro řízení
zástupce. Pokud tak stěžovatel neučinil, nelze v tom spatřovat pochybení ze strany správního
orgánu, tedy stěžovatelem mu podkládané porušení zákona v ustanoveních o řízení
podle správního řádu. Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se kvality protokolu
o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu (ze dne 18. 9. 2003), nutno přisvědčit
žalovanému, že tento pohovor byl proveden se souhlasem stěžovatele v jazyce vietnamském
za přítomnosti tlumočníka pana B. A. Pokládané otázky jsou jasně formulované, nelze jim
vytýkat neurčitost, a stěžovatel na ně též dával jednoznačné odpovědi. S obsahem protokolu
(a to s každou jeho stranou zvlášť) byl stěžovatel seznámen, souhlasil s ním a nežádal
doplnění. Každá strana protokolu je opatřena jeho podpisem. V závěru uvedl, že nežádá další
doplnění ani změny, aniž by namítal skutečnosti uvedené v kasační stížnosti. Námitky proti
tlumočníkovi nevznesl, a tudíž jeho tvrzení, že nerozuměl při pohovoru některým otázkám, je
zcela v rozporu s obsahem protokolu. Tento jeho stížnostní důvod ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. nebyl tudíž Nejvyšším správním soudem shledán opodstatněným.
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl zastoupen advokátem též v řízení před Krajským
soudem v Praze (výslovně to však v kasační stížnosti nevymezuje), pak lze usuzovat,
že se dovolává stížnostního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiné vady
řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení před krajským soudem podle soudního řádu
správního není zastoupení žalobce advokátem povinné (na rozdíl od řízení o kasační stížnosti,
v němž podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel advokátem zastoupen). To však
neznamená, že i pro řízení před krajským soudem by si nemohl stěžovatel advokáta zvolit,
či o jeho ustanovení požádat soud. Pokud tak neučinil, t. j. pokud si advokáta nezvolil,
(ačkoliv o této možnosti byl poučen již v řízení před správním orgánem), a pokud soud
o ustanovení advokáta nepožádal, pak nelze soudu vytýkat, že mu z vlastní iniciativy
advokáta neustanovil, jestliže potřeba zastoupení advokátem k ochraně práv stěžovatele
nevyšla v řízení před soudem z žádného úkonu stěžovatele najevo, když ten podal žalobu
sepsanou v českém jazyce se všemi potřebnými náležitostmi takového podání a podrobně
ji zdůvodnil. Stížnostní důvod nebyl tudíž shledán ani v postupu soudu.
Další námitky stěžovatele v kasační stížnosti se týkají již nikoliv procesních otázek,
ale věci samé, t. j. důvodů, proč pokládá rozhodnutí krajského soudu, v němž se ztotožnil
se stanoviskem žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle §12, 13 a 14
zákona o azylu za nesprávné. Lze z toho dovodit, že uplatňuje kasační důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Ani taková pochybení však Nejvyšší správní soud v postupu
Krajského soudu v Praze neshledal.
Podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li
v řízení o jeho udělení zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, v platném znění, se v případě
hodném zvláštního zřetele udělí azyl rodinnému příslušníku azylanta, jemuž byl azyl udělen
podle §12 nebo 14 téhož zákona, za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu
nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem
se pro účely sloučení rodiny rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18ti let,
nebo rodič azylanta mladšího 18ti let.
Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů
podle ustanovení §14 výše uvedeného zákona.
V projednávané věci správní orgán i krajský soud bezpečně z obsahu správního spisu,
zejména údajů poskytnutých samotným stěžovatelem, zjistily, že důvody stěžovatele,
pro které o azyl požádal, byly jen ekonomické (špatná ekonomická situace ve Vietnamu,
nízká mzda, existenční problémy), eventuelně problémy se soukromým zaměstnavatelem,
které stěžovatel v zemi původu nijak neřešil. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá,
než ve shodě s uvedenými orgány konstatovat, že jakkoliv jde o důvody lidsky pochopitelné,
nelze je v žádném případě podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu, nehledě k tomu,
že žádný ze zde uvedených důvodů stěžovatel ani netvrdil. Proto závěr, že stěžovatel nebyl
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v citovaném ustanovení je v souladu
se zákonem.
K námitce stěžovatele, že jedním z důvodů, které opomněl uvést v řízení
před správním orgánem, a který je pro posouzení podmínek pro udělení azylu
nevýznamnějším a nejzávažnějším, t. j. skutečnost, že má zajištěno v České republice bydlení
a zajištěnu pomoc přátel, Nejvyšší správní soud dodává, že v tomto se stěžovatel mýlí,
neboť tyto skutečnosti nejsou pro posouzení podmínek pro udělení azylu rozhodné,
jak vyplývá z citace příslušných výše uvedených zákonných ustanovení. Pokud pak stěžovatel
nově v kasační stížnosti uvádí, že z Vietnamu odešel též z politických důvodů, jde
o skutečnost zcela novou, kterou neuplatnil v řízení před správním orgánem ani před soudem,
a Nejvyšší správní soud k ní tudíž nemohl přihlédnout (§104 odst. 4 s. ř. s.), nehledě k tomu,
že stěžovatel tuto námitku nijak nezdůvodňuje.
Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost postupu správního orgánu
ani při posuzování podmínek pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, neboť v řízení
nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl rodinným příslušníka azylanta, tedy osoby, které byl
v České republice již azyl udělen. Pokud stěžovatel namítá, že v České republice bydlí spolu
se svým švagrem, pak nezbývá než uvést, že tento typ příbuzenství není ustanovením §13
odst. 2 zákona o azylu zohledňován.
Stěžovatel dále správnímu orgánu vytýká nedostatečné hodnocení jeho osobní situace
ve Vietnamu při posuzování možnosti udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.
Správní orgán v řízení možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli (v rámci skutečností
tvrzených stěžovatelem) zkoumal, a dospěl k závěru, že podmínky pro jeho udělení v daném
případě splněny nebyly. Nejvyšší správní soud dodává, že udělení humanitárního azylu
je na volné úvaze příslušného správního orgánu (jedná se o volnost v rámci správního
uvážení, nikoliv tedy o rozhodování svévolné), a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. Správní orgán posoudil jak osobní situaci stěžovatele v rozsahu
jím tvrzeném, tak i stav v jeho zemi na základě zpráv, které si za tím účelem shromáždil,
a které jsou podrobně popsány též v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze. Pokud
z nich nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
v jeho pravomoci. Soud posléze posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil
z obecných mezí daných základními principy platného právního řádu, zde především zákazu
diskriminace, či z hlediska procesních předpisů. Z předloženého spisového materiálu vyplývá,
že výše citované meze správní orgán nepřestoupil, a tudíž lze o této otázce uzavřít, že krajský
soud ji posoudil v souladu s platnými právními předpisy, jakož i dosavadní ustálenou
judikaturou. Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že smyslem humanitárního azylu
je možnost zareagovat především na zcela výjimečné případy (například u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať již způsobenou lidskými či přírodními faktory), jakož i na další,
sice nepředvídatelné situace, avšak svým způsobem zcela výjimečné. O takový případ
u stěžovatele nejde.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit. Proto kasační stížnost
jako nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že o návrhu není
třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu
režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok
na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatele nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu