ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.83.2008:69
sp. zn. 4 Azs 83/2008 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: B. E., zast. JUDr. Janem Diákem, advokátem, se
sídlem Hrnčířská 64/4, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 32 Az 5/2008 – 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2008, č. j. 32 Az 5/2008 – 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2008, č. j. OAM -1-958/VL-07-K01-2007, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republi ky, ve znění pozdějších předpisů,
(zákona o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce za důvod své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedl nucení ke spolupráci ze strany místní skupiny povstalců z organizace
PKK a obavu ze státních orgánů své země v případě prozrazení jeho pomoci těmto lidem.
Žalovaný tyto důvody nepovažoval za relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. Konstatoval,
že žalobce v průběhu řízení netvrdil žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit
závěr, že ve vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod,
za kterou by mohl být v Turecké republice postihován. Správní orgán rovněž nedospěl k názoru,
že žadatel byl v Turecké republice pronásledován z důvodů taxativně vymezených v §12 písm. b)
zákona o azylu, tj. z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Své potíže s PKK mohl vyřešit
především tím, že by požádal o pomoc státní orgány, které by mu ji podle dostupných informací
poskytly. Mohl se rovněž přestěhovat do jiné, bezpečnější části Turecka. Jelikož žalobce
se nepokusil získat ochranu před PKK prostředky vnitrostátního práva, a jiné problémy
se státními orgány neměl, nemohla mu být poskytnuta oc hrana formou azylu. Správní orgán
uvedl, že žalobce k odchodu z vlasti vedla snaha zajistit své blízké, jelikož ve vlasti měl nízký
výdělek, který nepostačoval na pokrytí základních potřeb rodiny. Žalovaný nenalezl žádný zřetele
hodný důvod pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Rovněž neshledal
důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť nezjistil, že by žalobci po návratu do vlasti hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy. Turecké zákony zakazují mučení a jiní kruté zacházení,
nebo trestání. Byly sice popsány případy používání těchto praktik příslušníky bezpečnostních
složek, žalobce však neuvedl, že by ve vlasti měl nějaké potíže se státními orgány,
a ani z jiných skutečností uvedených žalobcem nevyplynulo, že by mohl být v případě návratu
vystaven vážné újmě. V Turecku došlo od roku 2002 k výraznému posílení dodržování lidských
práv, turecká vláda vyhlásila nulovou toleranci k mučení a špatnému zacházení ze strany státních
orgánů a veřejně se zavázala, že bude vyžadovat jejich dodržování. Žalobci nehrozilo ani vážné
ohrožení života, či lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť z informací ČTK vyplynulo, že v Turecku
neprobíhal ozbrojený konflikt.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu. Namítal, že byl v Turecku ohrožován
od několika skupin, mezi něž patřila i armáda a policie, které po něm požadovaly informace,
materiální podporu atp. Státní úřady mu nebyly schopny zajistit ochranu a na jeho pronásledování
se rovněž podílely. Z tohoto důvodu se žalobce domníval, že přijaté řešení žalovaného
neodpovídalo okolnostem případu. Tvrdil, že žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci
o němž nejsou důvodné pochybnosti, sděleným pronásledováním se dostatečně nezabýval a závěr
rozhodnutí, že „žadatele k odchodu z vlasti vedla snaha zajistit své blízké…“, neodpovídá
skutečnosti a je v rozporu s obsahem správního spisu, respektive neodůvodněně zjednodušuje
tento případ. Ohledně skutkových důvodů, na jejichž zák ladě tvrdil uvedená porušení, odkázal
na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na základě výše uvedeného považoval
rozhodnutí za nezákonné a vadné a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 32 Az 5/2008 – 39, Krajský soud v Hradci Králové
žalobu zamítl. V odůvodnění soud konstatoval, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
nebylo prokázáno, že by byl žalobce ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod nebo z důvodů taxativně uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu. Žalobcem uváděné
potíže s příslušníky PKK nebylo lze považovat za pronásledování podle uvedených ustanovení
zákona o azylu, neboť neměly žádnou souvislost s azylově relevantními důvody. Žalobce mohl
využít právních prostředků ochrany své země původu a učinit příslušná oznámení kompetentním
státním orgánům a požádat je o ochranu, která by mu zcela jistě nebyla odmítnuta. Žalobní
tvrzení, že mu státní úřady nebyly schopny zajistit ochr anu a na jeho pronásledování se podílely,
nemělo oporu ve výpovědích, které žalobce učinil v průběhu správního řízení,
neboť je nepochybné, že se ani nepokusil obrátit se s žádostí o pomoc na turecké státní orgány.
Pokud se žalobce necítil v bezpečí, mohl své problémy vyřešit přestěhováním do jiné části
Turecka. Nelze žalovanému vytknout, že v odůvodnění uvedl, že žalobce k odchodu ze země
vedly ekonomické důvody, neboť ten opakovaně uváděl, že má invalidního otce, v Turecku
jsou nízké výdělky, které nestačí pro celou rodinu, proto chtěl prací v Evropě finančně pomoci
své rodině. Tvrzení žalobce, že se k vycestování rozhodl po setkání s vojáky (podzim 2007),
bylo podle soudu dostatečně vyvráceno na základě datace pozvání do České republiky,
ze dne 8. 8. 2007, z něhož je zřejmé, že k vyřizování záležitostí ohledně vycestování došlo
podstatně dříve, než jak uvedl žalobce ve svých výpovědích. Azyl je právním institutem
výjimečným, jehož smyslem není ochrana před jakýmikoliv negativními jevy, nýbrž k jeho udělení
dochází jen na základě důvodů vypočtených v §12 zákona o azylu, které soud v případě žalobce
neshledal. Soud dále zhodnotil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu nepřekročilo meze správního uvážení a bylo vys loveno v souladu
se zákonem. Ohledně udělení doplňkové ochrany se soud ztotožnil se závěry žalovaného.
V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. V dané době v Turecku nedocházelo
k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobce nepředstavovalo
rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu
se zákonem, proto soud žalobu jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona. č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Uvedl,
že od počátku řízení přesně, určitě a pravdivě uváděl, čím je v zemi původu ohrožován,
a že je tomu z důvodu jeho přesvědčení, národnosti a náboženského vyznání. Tyto skutečnosti
uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 14. 12. 2007, a za přítomnosti tlumočníka
podepsal. Při pohovoru dne 8. 1. 2008, kdy nebyl přítomen tlumočník, kterému by rozuměl,
pouze blíže popsal a specifikoval způsob, jakým na něj byl nátlak ze strany státu a PKK vyvíjen.
Soud se se skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem řádně nevypořádal a při rozhodování vycházel
ze zpráv, které byly více než tři roky staré. Dále soud v rozporu se zákony a Listinou základních
práv a svobod odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel měl výše citované problémy řešit
přestěhováním do jiné části Turecka, avšak neuvedl část země, kde by se mohl cítit v bezpečí.
Stěžovatel měl zato, že se soud nezabýval jeho náboženským přesvědčením, kurdskou národností
a vztahům k PKK, na základě kterých musel pro případ prozrazení čelit pohrůžkám zabití
a vyvraždění rodiny. Tvrdil, že Turecká republika by mu žádnou och ranu neposkytla,
a poukazoval na to, že Turecko v roce 2008 napadalo Kurdy v Turecku i za jeho hranicemi.
Žalovaný ani krajský soud se řádně nevypořádaly s ustanovením §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu,
neboť v rozporu se závěry uvedenými v rozhodnutí žalovaného a rozsudku soudu v Turecku
docházelo v roce 2007 a 2008 k vnitřnímu i mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu (viz zpráva
ČTK). Krajský soud měl věc rozhodnout podle skutkového stavu v době vydání rozsudku
a nikoli podle skutkových zjištění učiněných žalovaným v době jeho rozhodování. Stěžovatel
dále namítal, že nebyl přítomen jednání soudu, a že pohovor k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany byl veden bez přítomnosti tlumočníka, kterému by rozuměl. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu
v Hradci Králové k dalšímu řízení. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí, neboť hodlal uzavřít sňatek s občankou České republiky.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že správní rozhodnutí i rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný založil
svůj závěr o nemožnosti aplikace §12 zákona o azylu na relevantních podkladech. Současně
neshledal u stěžovatele žádný zvláštního zřetele hodný důvod ve smyslu §14a uvedeného zákona.
Žalovaný při rozhodování nepřekročil meze správního uvážení a svůj závěr založil
na relevantních informacích o zemi původu. V podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí.
Plánovaný sňatek s občankou České republiky je z pohledu řízení o udělení mezinárodní ochrany
irelevantní. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a na kasační námitky plně
odpovídá konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, není proto splněna žádná
z podmínek přijatelnosti. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasa ční stížnosti. Stěžovatel v kasační
stížnosti dovolával důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel zdůvodnil
svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany strachem z pronásledování a zastrašování ze strany
PKK a armády. V Turecku jej PKK na základě fyzického násilí a pod p ohrůžkou zabití
jeho samotného i jeho rodiny donutila ke spolupráci; stěžovatel jim poté dvakráte donesl
potraviny. Obával se, že kdyby oznámil tureckým státním orgánům svoji spolupráci s organizací
PKK, pak by členové PKK zlikvidovali jeho rodinu. Z tohoto důvodu měl rovněž strach
z turecké armády, neboť se poté, co dvakráte spolupracoval s PKK, obával problémů s armádou.
Přestěhování v rámci Turecka nepovažoval za bezpečné řešení nastalé situace a tvrdil,
že organizace PKK má „své lidi“ na celém území Tur ecka, a že by si jej našli, neboť zradu PKK
neodpouští. S vojáky ani jinými státními orgány do svého odjezdu problémy neměl, obával
se komplikací kvůli svému útěku z Turecka. Domníval se, že byl by nucen pomáhat vojákům
turecké armády, nebo straně PKK.
Podle §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez st átního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §14a odst. 1 citovaného zákona, se doplňková ochrana udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude -li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,
jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu
svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
Podle §14a odst. 2 uvedeného zákona, se z a vážnou újmu podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57) „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval
jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního org ánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují.“ V rozsudku ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, pak soud uvedl: „Český
zákon o azylu nezakotvuje v režimu azylového řízení zásadu in dubio pr o reo, pokud jde o tvrzení žadatele
o azyl. V praxi pak zmírnění důsledků neexistence této zásady představuje r ozdělení důkazního břemene
mezi žadatele a stát tím způsobem, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel
musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby.“
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný pro posouzení žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany použil následující zdroje informací o Turecku:
Informace poskytnutá expertem německého Spolkového úřadu pro imigraci a uprchlíky (BMAf) na zasedání
pracovní skupiny Evropské komise EURASIL, 14. - 15.12. 2005, Informace MZV č. j. 108211/2007-LP
ze dne 12. března 2007, k č. j. OAM-48/2007, Hodnotící zpráva Turecka z hlediska kritérií pro přístup
do EU ze dne 6. 11. 2007 , Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska z ledna 2006 – obecná
zpráva o Turecku, blíže nespecifikovaná zpráva o historicko-společenském vývoji v Turecku (zřejmě zpráva
z infobanky ČTK, pozn. soudu).
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích mnohokráte zdůraznil, že nespornou
povinností žalovaného je získat maximum možných informací, které se vztahují
ke konkrétní situaci žadatele o udělení azylu, a na základě shromážděných podkladů rozhodnout,
zda účastníku řízení bude azyl udělen či nikoliv . Při posuzování individuálních případů
je přitom třeba vycházet z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských práv a způsob
výkonu státní moci a zda má žadatel reálně možnost takové vnitřní ochrany využít .
Nejvyšší správní soud předesílá, že je mu z úřední činnosti známo, že úroveň ochrany
lidských práv a svobod a celková politicko-společenská situace v Turecku je poměrně proměnlivá
a zatím se velmi liší od stavu ve vyspělých demokratických zemích. Proto je třeba při posuzování
žádostí o mezinárodní ochranu postupovat velmi obezřetně s velmi dobrou znalostí aktuálních
poměrů Turecka, pokud jde o úroveň ochrany lidských práv, zejména u občanů kurdské
národnosti.
Jestliže se žalovaný ve svém rozhodnutí odvolával na Informaci poskytnutou expertem
německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) – zasedání EURASIL v prosinci
2005, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se tento dokument dotýkal velmi obecně otázky
postavení Kurdů ve společnosti, ovšem nikterak neřešil otázku ochrany a postavení Kurdů
a jejich rodin, kteří by se rozhodli svědčit o nucené spolupráci s PKK. Nadto zpráva podává
informace o zemi do konce roku 2005, což vzhledem k proměnlivosti situace na poli dodržování
lidských práv a politické situace v zemi, nelze považovat za aktu ální zdroj informací
pro hodnocení situace v lednu 2008, kdy o žádosti rozhodoval žalovaný, potažmo k červenci
2008, kdy věc rozhodoval krajský soud.
Ohledně Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska z ledna 2006 – obecná
zpráva o Turecku, Nejvyšší správní soud opakuje výše uvedené. Tato zpráva nebyla vzhledem
k období, o kterém pojednávala, aktuální ve vztahu k době, kdy zemi stěžovatel opustil
a kdy o jeho žádosti rozhodovali žalovaný a krajský soud. Mohla být použita jako zdroj informací
dokumentující vývoj společenské a bezpečnostní situace, dodržování lidských práv a postavení
Kurdů v zemi, ovšem to jen ve spojení s další zprávou obdobného rozsahu, která by aktuálně
zachycovala situaci ve sledovaných oblastech od ledna 2006 do doby odjezdu st ěžovatele,
respektive k období rozhodování žalovaného a krajského soudu. Samostatně nemůže
být podkladem, na základě kterého by bylo možné dospět k závěrům o aktuální situaci v zemi.
K Hodnotící zprávě Turecka z hlediska kritérií pro přístup do EU ze dne 6. 11. 2007
se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č . j. 1 Azs 105/2008 – 81,
kde uvedl, že: „Zpráva Evropské komise o dosaženém pokroku v připravenosti kandid átské země na členství
v EU může být jedním z důkazních prostředků, avšak s ohledem na její diplomat ický charakter a účel,
pro nějž se zpracovává, je pro azylové účely nezbytné k ní přistupovat při hodnoce ní důkazů obezřetně (§50
odst. 4 a §51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Zásada materiální pravdy vyjádřená v §3 uvedeného
zákona vyžaduje, aby situace v zemi původu byla zjišťována pomocí jiných zpráv, které netrpí těmito deficity,
přičemž zpráva Evropské komise může být užita toliko podpůrně.“ Z uvedeného je zřejmé, že tato zpráva
může sloužit jako podpůrný materiál, nikoliv ovšem jako samostatně stojící důkazní prostředek,
o který je možné opřít závěr o situaci v zemi.
Blíže neoznačená zpráva sestávající z krátkých agenturních zpráv je pouze obecným
historicko-politickým přehledem o situaci v Turecku. Svým vyzněním neposkytuje žádný zřetelný
základ pro rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany osobě, která se obává pronásledování
ze strany PKK a stíhání ze strany armády za nucenou pomoc PKK. V tomto ohledu agenturní
zprávy žádné informace neobsahují.
Ohledně Informace MZV č. j. 108211/2007-LP ze dne 12. března 2007, k č. j. OAM-
48/2007, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato zpráva podává z dokumentů užitých správním
orgánem nejaktuálnější informace ohledně bezpečnostní situace a postavení Kurdů v turecké
společnosti. To ovšem jen ve velmi stručném odstavci, obsahujícím pouze obecnou informaci, že
v Turecku dochází v souvislosti s úsilím o vstup do EU k reformám, které se týkají i politických
svobod Kurdů, že došlo ke změně v nahlížení na kurdskou otázku a bylo povoleno rozhlasové a
televizní vysílání v kurdštině, nicméně, že tyto reformní snahy narážejí na odpor konzervativní
části státních institucí (zejména armády) a jejich průběh zatím není uspokojivý. Přestože je tato
zpráva z uvedených dokumentů nejnovější (mimo agenturní zprávu ČTK), stále se týká situace
v Turecku k březnu 2007, tedy 10 měsíců před tím, než rozhodoval správní orgán a více než rok
před rozhodováním krajského soudu. Mimo tuto relativní zastaralost zde uvedených informací, je
i rozsah uvedených informací nedostačující. Nadto z obsahu této zprávy nelze vyvodit závěr,
který učinil správní orgán a krajský soud. Naopak s ohledem na stěžovatelem tvrzené možné
problémy s armádou, by tato zpráva spíše nabádala k pečlivému a obezřetnému posouzení
potenciálního nebezpečí, nežli k závěru o nepochybné ochraně ze strany bezpečnostních složek a
státních institucí.
V rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71 , Nejvyšší správní soud uvedl,
že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat ná sledující pravidla. Informace o zemi původu
musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých
zdrojů, a (4) transparentní a d ohledatelné (srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu
v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal
Requirement in EU, Budapest, 2007)“. Žalovaný těmto požadavkům v projednávaném případě
nedostál.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti (např. ze Zprávy o dodržování lidských
práv v Turecku Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2008) známo, že Turecko je zemí,
která vykazuje značný deficit při dodržování standardů ochrany lidských práv a svobod.
Je známo, že v roce 2007 i v roce 2008 docházelo ze strany státních institucí k perzekucím,
vyšetřování a šikaně kurdského obyvatelstva. Kurdové byli ze strany státu postihováni například
i za používání kurdštiny ve veřejném životě (např. na politických mítincích, což turecké zákony
zakazují, či při kontaktu vězňů se svými příbuznými). V zemi vůči kurdským občanům docházelo
ze strany armády k násilnostem, které měly i smrtelné následky, přičemž se zdá, že vyšetřování
těchto případů bylo záměrně protahováno. Rovněž příklady mučení zaznamenané nevládními
organizacemi byly z větší části páchány na etnických Kurdech. Neuspokojivá situace panovala
i u policie a v oblasti justici. Vyšetřování i soudní řízení byly často ideologicky zabarvené,
obžalovaní neměli v soudních řízeních stejná práva s veřejnými žalobci a cel kově nebyly
naplňovány požadavky práva na spravedlivý proces. Rovněž v přístupu policie a ostatních
bezpečnostních složek (Jandarma) k osobám kurdské národnosti, zvláště pak k politicky aktivním
Kurdům, bylo možné sledovat prvky šikany a pronásledování.
Také v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že: „Z hodnotící zprávy Evropské komise (str. 20-21) totiž vyplývá, že došlo k dalšímu zhoršení
situace ohledně útoků PKK a jiných teroristických skupin, když počet těchto útoků dosáhl několika stovek.
V rámci boje proti terorismu byly v druhé polovině roku 2007 vytvořeny tři bezpečnostní zóny pokrývající
provincie na hranicích s Irákem, v nichž jsou uplatňována přísná bezpečnostní opatření. V říjnu roku 2007
dal parlament svolení vládě k útokům proti severním oblastem Iráku. Soudu je z úřední činnosti známo,
že na počátku roku 2008 … zahájila turecká armáda vojenskou vzdušnou i pozemní operaci v severních
oblastech Iráku, obývaných Kurdy. Tyto skutečnosti mohly přinést změnu v postavení Kurdů v Turecku….
Za této situace se stěžovatel neměl spokojit se zprávou starší více než rok, kte rou je tudíž nutno považovat
za neaktuální.“
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že Turecko nelze považovat za bezpečnou zemi
původu, a nelze proto bez dalšího dospět k přesvědčení, že návratem do této země by stěžovateli
nehrozilo žádné nebezpečí. Tezi, kterou vyjádřil žalovaný v rozhodnutí, že „v případě Turecka
nelze apriori předpokládat, že by vyšetřování bylo vedeno nespraved livě a nezákonně“, nebylo
možné s ohledem ke shromážděným informacím učinit, neboť pro ni nebyly podklady.
Nepodložené tvrzení soudu, že „stěžovatel mohl využít právních prostředků ochrany své země
původu a učinit příslušná oznámení kompetentním státním or gánům a požádat o ochranu,
která by mu zcela jistě nebyla odmítnuta“, nemá oporu ve spisovém materiálu, tento závěr
je zcela neopodstatněný a vzhledem k úrovni dodržování lidských práv vzbuzuje pochybnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl PKK donucen ke spolupráci, a to pod pohrůžkou likvidace
rodiny, bylo nutné pečlivě zjišťovat, zda by v případě vyhledání pomoci u státních orgánů
byl stěžovatel a jeho rodina efektivně chráněna, zda pro to existují v Turecku institucionální
(např. systém ochrany svědků) i jiné nástroje, jakým způsobem jsou prakticky aplikovány,
a jak tomu je v případě občanů kurdské národnosti. Nejvyšší správní soud konstatuje, že realita
fungování tureckého právního a soudního systému nesplňuje mnohé standardy zajišťující
osobám právo na spravedlivý proces a průběh vyšetřování, a nelze tedy bez dalšího předpokládat,
že by byl případ stěžovatele spravedlivě a nestraně posouzen. I s ohledem na zprávu Ministerstva
zahraničí ČR č. j. 108211/2007- LP, která uvádí, že reformy, které mají za cíl zlepšení politické
a společenské situace Kurdů ve společnosti „narážejí na odpor konzervativní části státních
institucí (zejména armády) a jejich průběh není zatím příliš uspokojivý“ a vzhledem
k zaznamenaným případům týrání a pronásledování kurdských občanů, lze mít pochybnost
o tom, že by stěžovatel našel ochranu pro sebe a svoji rodinu u nejrigidnější části státních
institucí, kterou jsou právě bezpečnostní složky. O těchto institucích, které se podle Zprávy
Ministerstva zahraniční USA o dodržování lidských práv v Turecku za rok 2008
i podle Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska z ledna 2006 podílejí
na pronásledování a týrání Kurdů, lze stěží bez dalšího předpokládat, že by byly ochotny
poskytnout ochranu osobě, která pomáhala (byť pod pohrůžkou násilí) teroristům z PKK.
Obavu stěžovatele, že by svojí výpovědí o pomoci PKK ohrozil život svůj a životy své rodiny,
proto nelze brát na lehkou váhu. Nepodložené konstatování žalovaného a krajského soudu,
že odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu nebyl na místě, a vážné
újmě, ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) tohoto zákona, by stěžovatel vystaven nebyl,
nijak z podkladových dokumentů obsažených ve správním spise nevyplývá. Správní orgán
si nezajistil dostatek relevantních podkladových materiálů k posouzení situace stěžovatele.
Jelikož žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, nemohlo být relevantně posouzeno,
zda existovala reálná hrozba pronásledování ohledně oznámení nucené spolupráce s PKK
tureckým státním orgánům, respektive zodpovězena otázka, zda by byly turecké státní orgány
ochotny a schopny stěžovatele ochránit před případnou pomstou ze strany PKK, případně,
zda by z těchto důvodů nebyl stěžovatel vystaven pronásledování ze strany turecké armády.
Před učiněním závěru v této otázce je nejprve nutné obstarat takové podklady,
které svojí kvalitou obstojí požadavkům na zjištění relevantních, důvěryhodných, transparentních
a aktuálních zdrojů informací.
Námitkou stěžovatele, že při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
dne 8. 1. 2008 nebyl přítomen tlumočník, kterému by rozuměl, se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť byla poprvé vznesena až v kasační stížnosti. Uplatnění skutkových novot
v řízení o kasační stížnosti brání ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s ., které uvádí, že ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží. Nejvyšší správní soud se tedy touto námitkou nemohl zabývat.
Tvrzení stěžovatele, že nebyl účasten jednání Krajského soudu v Hradci Králové
dne 31. 7. 2008, Nejvyšší správní soud neshledal pravdivé. Podle obsahu soudního spisu Nejvyšší
správní soud zjistil, že stěžovatel byl osobně přítomen jednání soudu a před soudem i vypovídal.
Tato námitka je tedy nedůvodná.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
žalovaného nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postrádá logickou vazbu
na shromážděné podklady pro rozhodnutí. Za této situace je třeba přisvědčit námitce stěžovatele
na nedostatečné posouzení skutkového stavu žalovaným, který vycházel ze zpráv o zemi původu
stěžovatele, jež aktuálně nevypovídaly o situaci v zemi, a vyvodil z nich závěry,
které z těchto podkladů nevyplývaly.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.
Důvod uvedený v §103 od st. 1 písm. b) s. ř. s. byl v posuzované věci prokázán, Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud konečně dodává, že se na základě doplněného dokazování žalovaný
bude muset znovu zabývat nejen možnými důvody pro udělení azylu, ale pro případ,
že by takové důvody neshledal, rovněž možnými důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, kde je nutné vycházet ze skutkového stavu v době rozhodování.
V kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní
soud se tímto návrhem nezabýval, neboť v stěžovatelově případě odkladný účinek nastává
podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vyslov eným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby napadené
správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a svým právním názorem
ho zavázal k odstranění vytýkané vady a k vydání nového, řádně odůvodněného, rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu