ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.216.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 216/2020- 1023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 3. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č. j. 6 To 64/2019-973, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 5/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se v souladu s podmínkou uvedenou v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č. j. 6 To 64/2019-973 zrušuje v části pod bodem II., v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu ohledně obviněného R. Č.
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. Č. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 6. 2019 č. j. 69 T 5/2018-890 v trestní věci obviněných R. K. a R. Č. byl obviněný R. Č. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„R. K. v úmyslu v budoucnu se obohatit kontaktoval počátkem roku 2015 v Uherském Hradišti R. Č., kterému po dohodě o spolupráci při páchání níže popsané trestné činnosti za slíbenou odměnu uložil nalezení osoby ochotné na sebe převést podnikatelský subjekt a stát se jeho jednatelem, což se Č. podařilo v osobě M. K., narozeného XY, který na sebe pod příslibem vyplacení finanční odměny nechal převést společnost B. c., se sídlem v XY, IČO: XY, jejímž se stal jediným jednatelem a společníkem. Dále obžalovaný K. uložil obžalovanému Č. založení bankovních účtů této společnosti u ČSOB, a. s., a Tatrabanky, a. s., což tento opět prostřednictvím M. K. učinil a jmenovaný K. se tak stal dne 19. 1. 2015 jediným disponentem účtu společnosti B. c., č. ú. XY, vedeného u ČSOB, a. s., a dne 12. 3. 2015 jediným disponentem účtu společnosti B. c., č. ú XY, vedeného u společnosti Tatrabanka, a. s. Dalšími kroky, které obžalovaný R. K. R. Č. uložil, bylo zřízení domény XY, e-mailové schránky s adresou XY, zhotovení webových stránek společnosti a nalezení skladovacích prostor, což tento opět ve spolupráci s M. K. realizoval.
Po uskutečnění všech těchto prvotních naplánovaných úkonů obžalovaný K. uložil Č. objednání dodávky mražených kuřecích prsou objednatelem společností B. c., k čemuž došlo objednávkou ze dne 4. 6. 2015, sepsanou Č. dle předlohy předané mu K., kterou podepsal jménem jednatele M. K., u společnosti S Trade Group, s. r. o., se sídlem Rubínová 5, 040 11 Košice, IČO: 46791005, Slovenská republika, na kterou byla dodavatelem vystavena faktura č. 20150042 na částku 64.716,80 Eur, která byla za účelem vzbuzení zdání seriózního jednání objednatele ve lhůtě zaplacena. Další objednávka pak byla téže slovenské společnosti odeslána již s tím, že za dodávku zboží nebude zaplaceno, a to obžalovaným Č. dne 30. 7. 2015 z Uherského Hradiště e-mailem ze schránky XY, a v této objednatel údajně zastoupený M. K., který však již mezitím odstoupil z funkce jednatele společnosti B. c. a obžalovaný Č. jej opět podepsal, požadoval dodání dvou kamionů mražených kuřecích prsou značky Perdix o celkové hmotnosti 40,7 tuny. Po dodání objednaného zboží pak přijaté faktury č. 20150057 a č. 20150058 na částky 65.121,28 Eur a 65.945,60 Eur ve lhůtě splatnosti a ani poté nikdo z obžalovaných neuhradil, i když následně obžalovaný K. zboží prodal společnosti T. R., se sídlem XY, IČO: XY, kterou zastupoval a která za ně zaplatila ve smyslu převodu příslušných částek ze svého účtu na účet společnosti B. c., avšak inkasovanou částku obžalovaný R. K. použil z větší části pro svoji potřebu. Takto obžalovaní způsobili společnosti S Trade Group, s. r. o., škodu ve výši 131.066,88 Eur, což v přepočtu při kurzu platném ke dni spáchání trestné činnosti znamená částku 3.542.082,40 Kč.
Obdobně dále obžalovaný K. pověřil obžalovaného Č. odesláním další objednávky kuřecích mražených prsou, což tento učinil dne 17. 8. 2015, kdy z Uherského Hradiště ze stejného počítače i ze stejné e-mailové schránky a opět jménem bývalého jednatele společnosti B. c., M. K. odeslal závaznou objednávku společnosti S Trade Group, s. r. o., ve které objednal dodání dalších dvou kamionů tohoto zboží, což učinil, aniž by byly před tím uhrazeny dřívější faktury č. 20150057 a č. 20150058 za předchozí dodávku, přičemž v současně probíhající e-mailové komunikaci F. také ubezpečoval, že platby za předchozí dodávku byly již odeslány, což však neodpovídalo skutečnosti. Následujícího dne pak navíc obžalovaný Č. F. odeslal dokument nazvaný „Detail platobného príkazu“, čímž mělo dojít k potvrzení předchozího sdělení o odeslání plateb. K další dodávce zboží však již nedošlo, neboť F. již pojal podezření na existenci podvodného úmyslu na straně společnosti B. c., a další dodávku zboží již nerealizoval. Pokud by však k dodávce dalšího zboží došlo, k čemuž jednání obžalovaných směřovalo, způsobili by tito společnosti S Trade Group, s. r. o., vznik další škody ve stejné výši jako při předchozí dodávce“.
Za tuto trestnou činnost krajský soud obviněnému R. Č. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo i o vině a trestu u obviněného R. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené S Trade Group, s. r. o., se sídlem Rubínová 5, Košice, Slovenská republika, t. č. v konkurzu, zastoupené správcem konkurzní podstaty Mgr. Tomášem Sabadošem, se sídlem Mlynárská 15, Košice, částku 131.066,88 Eur.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v neprospěch obviněného R. Č. do výroku o trestu též státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2019 č. j. 6 To 64/2019-973 tak, že z podnětu odvolání obviněného R. K. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byl tento obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit společně a nerozdílně s obviněným R. Č. na náhradě škody poškozené S Trade Group, s. r. o., částku 131.066,88 Eur (výrok I.). Odvolání obviněného R. Č. a státního zástupce pak byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce a to v neprospěch obviněného R. Č. s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a l ) tr. ř. Svůj mimořádný opravný prostředek směřuje proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně proti výroku o trestu uloženého obviněnému R. Č. Má zato, že pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 5 tr. zákoníku nebyly u obviněného splněny potřebné zákonné podmínky. V uvedené souvislosti zdůraznil, že daný postup lze uplatňovat jen ve skutečně výjimečných případech, kdy posuzovaný pokus trestného činu nedosáhl takové závažnosti, jako je tomu u jiných typově obdobných případů. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele nepřiměřeně přísný. Stejně tak nepostačí jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života atd. Povahu a závažnost pokusu je podle státního zástupce třeba posuzovat především z hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. a), b) tr. zákoníku. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti činu, k němuž směřoval. I závažnost pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřoval, a rovněž tím, do jaké míry se pokus rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Ohledně toho, kdy lze dovodit, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele pokusu nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, se podle poukazu dovolatele vychází z obdobných hledisek, jako při posuzování stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku sama o sobě odůvodnit nemůže.
Ve vztahu k argumentaci vrchního soudu dovolatel připustil, že zásada diferenciace ukládání trestních sankcí ve skupinových věcech obecně je předpokladem účinné soudní individualizace trestu. Zároveň však odvolacímu soudu vytkl, že zmíněnou zásadu přecenil na úkor zákonnosti aplikace použitého ustanovení, když v řízení nevyšla najevo žádná mimořádná okolnost, která by čin obviněného R. Č. posouvala pod běžnou hranici trestnosti srovnatelných jednání a která by ve svém důsledku znamenala výrazně nižší závažnost pokusu a tím pádem i nepřiměřenou přísnost trestu odnětí svobody, byť by byl obviněnému vyměřen při spodní hranici standardní zákonné sazby. V tomto směru dovolatel naopak vyzdvihl skutečnost, že obviněný byl tím z pachatelů, kdo fakticky jednal, dvakrát odeslal objednávku podepsanou osobou, která již nebyla jednatelem firmy, a přitom mu bylo známo, že dodané zboží nebude uhrazeno. Tím uvedl poškozený subjekt v omyl a jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Jeho úloha v trestné činnosti byla značná, neboť aktivně plnil pokyny spoluobviněného K., přestože věděl, že jde o protiprávní jednání. Při těchto zjištěních by podle dovolatele uložení trestů odnětí svobody oběma obviněným ve stejné výměře (pět let) neznamenalo takové porušení zákona, jako tomu bylo v případě použití moderačního ustanovení u obviněného Č., pro něž nebyly splněny zákonné podmínky. Okolnosti posuzovaného případu ani poměry tohoto obviněného nebyly nikterak výjimečné, aby tvořily přesvědčivý podklad pro odůvodněné použití §58 odst. 5 tr. zákoníku.
Dovolatel své námitky uzavřel konstatováním, že soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a odvolací soud následně pochybil způsobem předvídaným v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť tuto vadu po provedeném přezkumu nenapravil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 6 To 64/2019 v tom rozsahu, v jakém byl přezkoumáván výrok o trestu ohledně obviněného R. Č., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ nutnosti rozhodnout způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opisy dovolání byly předsedou senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření jak obviněnému R. Č., tak jeho obhájci. Obviněný se k podanému mimořádnému opravnému prostředku po věcné stránce nevyjádřil, prostřednictvím svého obhájce se pak omezil pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání (č. l. 1015 spisu).
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které je nejvyšší státní zástupce opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h), l ) tr. ř., na které odkázal.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý z výše uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa použitého dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání státního zástupce ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo namítanou vadou zakládající existenci důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění zákonných předpokladů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají vymezenou sazbu v zákoně přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody , trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení její horní hranice, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Pokud tedy nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody ve prospěch obviněného R. Č., je taková námitka z hlediska použitého důvodu dovolání právně relevantní (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 3 Tdo 833/2016). Při posouzení její opodstatněnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Předně je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle §58 odst. 5 tr. zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu trestného činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Již z názvu tohoto zákonného ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) lze dovodit, že se jedná nikoli o pravidelný ale spíše o výjimečný postup, který se neuplatní v běžných případech a který nemůže odůvodnit prosté přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Použití §58 odst. 5 tr. zákoníku musí být v každém případě pečlivě odůvodněno. Z jeho dikce vyplývá, že pro mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je nezbytné současné naplnění dvou kumulativních podmínek, a sice že povaha a závažnost přípravy nebo pokusu nebo pomoci jsou takové, že by použití běžné sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné (podmínka první), a přitom nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (podmínka druhá).
V obecné rovině platí, že čím vzdálenější byl pokus (kterého se dopustili obvinění v nyní posuzované trestní věci) od dokonání trestného činu, tím bude jeho závažnost a společenská škodlivost při současné absenci následku zpravidla nižší, i když jinak je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu pak bude určována nejen typovou závažností trestného činu, k němuž směřoval, ale i tím, do jaké míry se rozvinul, a rovněž tím, jaké skutečnosti zabránily pachatelům v dokonání trestného činu (§39 odst. 6 písm. c/ tr. zákoníku). Při posouzení zda lze dovodit, že použití stanovené (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele přípravy (zde pokusu) nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, se pak vychází z obdobných hledisek jako při hodnocení stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1772/2016 nebo ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 3 Tdo 666/2016 a v právní nauce např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
Dovolateli je nutno přisvědčit minimálně potud, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, opřel své rozhodnutí poskytnout obviněnému R. Č. dobrodiní v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby o úvahy, které výše rozvedená judikatorní východiska ani obecně uznávanou právní teorii zcela nereflektovaly. I podle názoru Nejvyššího soudu působí poněkud nepřesvědčivě závěr obsažený v odůvodnění rozsudku, že ve věci byly u tohoto obviněného dány takové zvláštní okolnosti stíhaného jednání, jak má na mysli ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. V tomto směru se soud prvního stupně v podstatě omezil na konstatování, že obviněný byl „pouhým“ vykonavatelem vůle spoluobviněného R. K., sám měl z trestné činnosti jen omezený osobní prospěch, dopustil se „toliko“ pokusu trestného činu, a proto by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby pro něho bylo nepřiměřeně přísné. Do jisté míry schizofrenně však působí následující zdůvodnění soudu, jímž vysvětlil, proč u obviněného nepřistoupil k podmíněnému odkladu výkonu uloženého trestu. Zde naopak akcentoval, že obviněný hrál v trestné činnosti podstatnou roli a že jeho pokusné jednání částečně vedlo ke způsobení škodlivého následku. To jsou ovšem skutečnosti, které by spíše svědčily pro závěr, že jeho trestná činnost se co do závažnosti z běžného rámce typově obdobných případů nikterak nevymykala. O co opírá své přesvědčení, že nápravy obviněného lze dosáhnout i uložením trestu odnětí svobody kratšího trvání, krajský soud nerozvedl prakticky vůbec, když v rámci vyhodnocení osobních poměrů pachatele pouze zdůraznil jeho dosavadní bezúhonnost, která však z hlediska posouzení existence podmínek podle §58 odst. 5 tr. zákoníku nemá sama o sobě potřebný rozhodující právní význam.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, pak výše uvedené vady vzdor odvolání státního zástupce nenapravil, přestože připustil, že v odůvodnění napadeného rozsudku relevantní úvahy pro mimořádné snížení trestu u obviněného R. Č. postupem podle §58 odst. 5 tr. zákoníku prakticky zcela absentují. Sám pak dokonce poukázal na to, že jednání obviněného vykazuje parametry tzv. ukončeného pokusu, kdy k zamýšlenému následku - v daném případě způsobení škody na majetku poškozené společnosti S Trade Group, s. r. o. - nedošlo jen díky obezřetnosti jejího statutárního zástupce F., který s ohledem na neuhrazení předchozí dodávky kuřecího masa v přepočtu za více než 3 a půl milionu Kč na další objednávku obviněných (učiněnou ve stejném rozsahu) již nereagoval. Přesto vrchní soud podanému odvolání nevyhověl s odůvodněním, že pokud by obviněnému R. Č. uložil trest v rámci zákonem stanovené trestní sazby, tedy ve výměře nejméně pěti let, naprosto by tím v důsledku absence odvolání státního zástupce proti výroku o trestu i v neprospěch spoluobviněného R. K. nivelizoval sankce uložené oběma obviněným, jakkoli jejich podíl a role na páchané trestné činnosti byly rozdílné. I s ohledem na částečné doznání obviněného Č. označil takový postup za zcela nepřijatelný, neboť by znamenal porušení zásady diferenciace uložených trestů.
Tuto úvahovou konstrukci však Nejvyšší soud akceptovat nemohl. Aniž by zpochybňoval obecný význam výše uvedené zásady jakožto účinného prostředku soudcovské individualizace trestu a projevu depenalizace vyplývající z trestního zákoníku, nelze tolerovat praxi, kdy soud v zájmu jejího faktického vyjádření v individuální trestní věci zvolí cestu nesprávné či nedostatečně odůvodněné aplikace (resp. porušení) jiného hmotněprávního ustanovení zákona upravujícího ukládání trestních sankcí. Z hlediska dovolacího přezkumu pokládá za podstatné, že výrok o trestu u obviněného R. Č., s přihlédnutím k tomu, jak byl soudem prvního stupně zdůvodněn, byl zatížen vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud odvolací soud připustil existenci takového pochybení a přesto je po provedeném přezkumu nenapravil, ačkoli mu v tom nic nebránilo ani z procesního hlediska, vědomě tím zatížil své rozhodnutí vadou zakládající další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za splnění podmínky §265p odst. 1 tr. ř., usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 6 To 64/2019 zrušil v části označené pod bodem II., a to v tom rozsahu, v němž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. Č. do výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí bude v rozsahu zrušení znovu zabývat. Přitom bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby napříště při úvahách o možnosti užití §58 odst. 5 tr. zákoníku v posuzovaném případě respektoval ustálenou soudní judikaturu a věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby přistoupit. Kritéria rozhodná z hlediska aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku bude třeba zkoumat jednotlivě i v jejich v souhrnu. Jedině tak lze akceptovat dostatečně přezkoumatelný a pochybnosti nevzbuzující závěr, zda v případě obviněného jsou dány předpoklady pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného zákonného ustanovení, či zda bude nezbytné uložit mu tento trest bez moderace v rámci zákonem stanovené trestní sazby (zde podle §209 odst. 5 tr. zákoníku). Skutečnost, že R. K. i v důsledku procesní pasivity či neobratnosti odvolávajícího se státního zástupce „vyvázl“ z řízení s trestem odnětí svobody v nejnižší možné výměře, sama o sobě nezákonný postup při ukládání sankce spoluobviněnému R. Č. ospravedlnit nemůže.
Nejvyšší soud pak v důsledku výše uvedeného musel rozhodnout i v souladu s §265 l odst. 4 tr. ř., podle nějž vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Protože učiněným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu pozbyl v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce napadený zamítavý výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci v této jeho části a tím i výrok o trestu uložený obviněnému R. Č. rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočkou ve Zlíně právní moci a tudíž i vykonatelnosti, znamená to zároveň, že ve výkonu takto uloženého trestu u tohoto obviněného v projednávané trestní věci nelze dále pokračovat. Jelikož z předloženého trestního spisu nevyplývají žádné relevantní skutečnosti, jež by u obviněného v současném stadiu řízení zakládaly kterýkoli z vazebních důvodů podle §67 písm. a) - c) tr. ř., Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř., že se obviněný R. Č. do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu