ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.468.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 468/2014-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2014 o dovoláních, která podali obvinění T. Z. a V. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný T. Z., odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný V. Z., odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 37 T 6/2011, uznal obviněné T. Z. a V. Z. (dále převážně jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) vinnými, že:
obviněného T. Z.
„1.
v přesně nezjištěném období, nejméně však od léta roku 2007 do 20. 7. 2008 v O. –D. si v prostorách nákupního centra Interpsar, u OD Möbelix neoprávněně opatřoval z nezjištěného zdroje heroin, který poté v různých hernách, zejména herně Merkur v O. – D., a jinde prodával v dealerácích po 100 gramech za cenu 450,- až 500,-Kč za 1 gram obžalovanému R. T., kterému v tomto období takto prodal za účelem jeho dalšího prodeje nejméně 1 kilogram heroinu za celkovou částku nejméně 450.000,-Kč, přičemž heroin je uveden v příloze č. 3 zákona číslo 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách a prodej heroinu obžalovaný zajišťoval s vědomím, že se o takovou látku jedná,
2.
v období nejméně od začátku roku 2010 do měsíce října 2010 neoprávněně opatřoval z dosud nezjištěného zdroje heroin, který v O. – D. v prostorách nákupního centra Interspar, u OD Möbelix a jinde sám, nebo prostřednictvím svého syna obžalovaného V. Z. a dalšího přesně neustanoveného muže prodával nebo přenechával k dalšímu prodeji obžalovanému R. T. anebo obžalované Z. L., kterým v tomto období sám osobně postupně prodal nebo přenechal k prodeji s tím, že kupní cena mu bude uhrazena až po prodeji heroinu, nejméně 2 kilogramy heroinu za cenu 450 až 500,-Kč za 1 gram a prostřednictvím svého syna V. Z. a dalšího neustanoveného muže obžalovaným R. T. a Z. L. zprostředkoval předání dalších nejméně 1,5 kilogramů heroinu, přičemž heroin je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách a přechovávání, zprostředkování a prodej heroinu obžalovaný zajišťoval s vědomím, že se o takovou látku jedná“.
Obviněného V. Z.
3.
„v období nejméně od začátku roku 2010 do měsíce října 2010 nejméně v 5 případech od svého otce T. Z. neoprávněně přebíral balíčky obsahující 100g heroinu, s vědomím, že se o takovou látku jedná a tyto balíčky následně v O. – D. v prostorách nákupního centra Interspar a jinde prodával za cenu 500,- Kč za 1 gram obžalovanému R. T. za účelem jeho prodeje dalším osobám, takže celkem mu ve výše uvedeném období takto prodal 500 gramů heroinu, přičemž heroin je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách“.
Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval u obviněného T. Z. v bodě 1. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., bodě 2. jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. U obviněného V. Z. v bodě 3. jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Za to odsoudil obviněného T. Z. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to SIM T-Mobile specifikovanou na straně 14 rozsudku. Obviněného V. Z. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu také uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to těch, které jsou uvedeny na straně 16, 17 tohoto rozsudku.
Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje i další výroky týkající se obviněných A. S., R. T., Z. L., P. M. a M. U., kteří dovolání nepodali.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění T. Z. a V. Z. odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, rozhodl tak, že z podnětu odvolání V. Z. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. jej nově uznal vinným, že:
„v období nejméně od začátku roku 2010 do měsíce října 2010 nejméně v 5 případech od svého otce T. Z. neoprávněně přebíral balíčky obsahující 100g heroinu, s vědomím, že se o takovou látku jedná a tyto balíčky následně v O. – D. v prostorách nákupního centra Interspar a jinde prodával za cenu 500 Kč za 1 gram obžalovanému R. T. za účelem jeho prodeje dalším osobám, takže celkem mu ve výše uvedeném období takto prodal 500 gramů heroinu, přičemž heroin je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu IV. podle jednotné Úmluvy o omamných látkách“ .
Takto popsané jednání odvolací soud u tohoto obviněného právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle §70 odst. 1, písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a to těch, které jsou uvedeny na straně tři tohoto rozsudku. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
O odvolání obviněného T. Z. rozhodl vrchní soud tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění T. Z. a V. Z. se s rozsudkem odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu prostřednictvím obhájců dovolání, v nichž uplatnili shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný T. Z. navíc uplatnil i dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), l ) tr. ř.
Obviněný T. Z. především namítl, že již v rámci svého odvolání uváděl, že v rozhodovacím procesu nalézacího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, neboť bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Odvolací soud se však těmito námitkami blíže nezabýval a uzavřel, že jde pouze o formální pochybení bez vlivu na zákonnost hlavního líčení. Nerespektování práv na zákonného soudce spatřuje v tom, že obsazení senátu, který ve věci rozhodoval, nebylo transparentní, a také že rozhodování jeho věci přísedícími, kteří byli rozhodování přítomni, bylo v rozporu se zásadou nezměnitelnosti trestního senátu. Má za to, že integrální a nedílnou součástí ústavně zaručeného práva na zákonného soudce je dodržování zásad přidělování soudní agendy včetně určení složení jednotlivých senátů podle předem přesně stanovených pravidel obsažených v rozvrhu práce toho kterého soudu. Tato pravidla však v jeho trestní věci dodržena nebyla, ba naopak došlo k jejich porušení. Podle Rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě platného v době nápadu obžaloby, byl jako předseda senátu 37 T pověřen Mgr. Tomáš Tkačík. Jako přísedících bylo do tohoto senátu přiřazeno celkem 21 osob, mezi nimi i Jaroslav Kožušník, Karel Stodůlka, Ivana Vysloužilová a Ing. Robert Bajorek. Otázka, která konkrétní osoba z 21 možných přísedících bude tvořit senát v té které věci, je v rozvrhu práce řešena tak, že: „o jmenovitém zařazení přísedících do senátu v jednotlivých trestních věcech a o počtu náhradních přísedících rozhoduje předseda senátu.“ Je tedy pouze na rozhodnutí předsedy senátu, které přísedící na rozhodování konkrétní věci vybere, což je podle obviněného netransparentní a v rozporu s požadavky na spravedlivý proces. Jestliže podle popsaného mechanismu sestavování senátu nelze s jistotou předem říct, kdo bude ve věci v postavení přísedícího, nelze pak ani tvrdit, že Rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě chrání účastníky před možnou svévolí v ustanovení senátu ad hoc. Nezákonnost rozhodnutí obviněný spatřuje i v tom, že v protokolech o hlavních líčeních není uvedeno, kdo je ve věci přísedící, a kdo je náhradníkem. Jako přísedící jsou uvedeny tři osoby jmenovitě Ing. Robert Bajorek, Jaroslav Kožušník a Karel Stodůlka a není zřejmé, kdo vystupoval v jakém postavení, a kdo měl právo rozhodovat o jeho vině. Při jednom vazebním zasedání senát rozhodoval ve složení Mgr. Tkačík, Kožušník, Vysloužilová a v dalším Mgr. Tkačík, Kožušník, Stodůlka a odsuzující rozsudek vynesl senát Mgr. Tkačík, Ing. Bajorek a Stodůlka. Vrchní soud v Olomouci k této problematice uvedl, že jde pouze o formální procesní nedostatek, a bylo věcí obhajoby na něj upozornit již v rámci hlavního líčení. S tímto názorem nesouhlasí, neboť obhajoba je právem odsouzeného zajišťující mu spravedlivý proces, nikoliv však povinností upozorňovat soudy na nedostatky v jejich procesním postupu.
V další části svého dovolání obviněný Z. uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Především krajský soud neprovedl důkazy postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. a důsledně nepostupoval podle §219 odst. 3 poslední věta tr. ř., neboť od hlavního líčení dne 3. 8. 2012 uplynula delší doba a následně proběhlo hlavní líčení až dne 19. 3. 2013. Soud se však jeho ani státního zástupce nedotázal, zda souhlasí s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení a dokonce ani nesdělil podstatný obsah dosavadního jednání, jak mu ukládá §219 odst. 3 tr. ř. Nebyla tak zachována zásada bezprostřednosti, v důsledku čehož byly vadně vyhodnoceny důkazy. Jelikož výpověď spolupracující obviněné Z. L. byla provedena v hlavním líčení před dnem 19. 3. 2013, nemělo k ní být přistupováno jako k důkazu, který by byl použitelný. Její výpověď je přitom prakticky jediným důkazem proti jeho osobě. K tomuto důkaznímu prostředku měl přistupovat krajský soud se zvýšenou kritikou, ale takto nepostupoval, nezohlednil zcela zavádějící fakta svědčící o nevěrohodnosti výpovědi této obviněné, která byla při hlavních líčeních vždy doprovázena skupinou policistů ozbrojených automatickými zbraněmi, neprůstřelnými vestami a obličejem zakrytým kuklami a sama byla vybavena neprůstřelnou vestou. Tímto neadekvátním způsobem zacházení bylo od počátku hlavního líčení demonstrováno, jakou váhu bude mít její výpověď a byla tak porušena rovnost zbraní na trestním procesu zúčastněných stran. Z. L. přitom byla uživatelkou heroinu, který brala denně v rozsahu 3 až 5 gramů. Byla desetkrát hospitalizována na psychiatrii a sedmkrát trestána. Závěr o její nevěrohodnosti bylo nutné přijmout i s ohledem na obhajobou předložený znalecký posudek doc. MUDr. Karla Hynka, CSc., který byl nalézacím soudem proveden jako důkaz podle §211 odst. 5 tr. ř., z něhož vyplynulo, že její věrohodnost je učebnicovým způsobem snížena.
S ohledem na všechny uvedené výhrady tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný V. Z. v dovolání vytkl, že rozsudek spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, když vrchní soud dospěl k takovým právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s jeho skutkovými zjištěními a z odůvodnění rozsudku absolutně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů a jeho následnými právními závěry. Podotkl, že ani z jednoho záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ze sledování osob a věcí není patrné, že by on komukoliv co předal, natož, že by se mělo jednat o balíček konkrétního obsahu a množství, a že by o obsahu balíčku i množství mohl cokoliv vědět. Jestliže soudy považovaly za dostatečný důkaz o jeho vině výpověď spoluobviněné Z. L., mělo to být takto formulováno v odůvodnění rozhodnutí a soudy neměly alibisticky uvádět, že její výpověď je potvrzována i jinými důkazními prostředky, což je v rozporu s objektivní realitou. Výpověď Z. L. je možná potvrzena jinými důkazními prostředky ve vztahu k ostatním spoluobviněným, ale nikoliv k jeho osobě.
S ohledem na shora uvedené tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním obou obviněných se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K argumentaci obou obviněných uvedl, že vymezeným důvodům dovolání, které obvinění ve svých podáních uplatnili, odpovídá pouze část námitek dovolatele T. Z. Oproti tomu námitky obviněného V. Z. uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z obsahu dovolání tohoto obviněného vyplývá, že v podstatě neuplatnil žádné hmotně právně relevantní námitky, neboť nezpochybnil konkrétní subsumpci skutkových zjištění pod příslušnou hmotně právní normu. Vytýká-li soudům údajnou libovůli při hodnocení důkazů, popřípadě existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, nelze mu podle názoru státního zástupce přisvědčit. Extrémní nesoulad tento obviněný totiž opírá pouze o vlastní výklad provedených důkazů. Rozhodnutí soudů v projednávané věci netrpí extrémním nesouladem, jak obviněný V. Z. v podaném dovolání tvrdí, ale lze naopak říct, že soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Vina tohoto obviněného byla zjištěna zákonným způsobem na podkladě výpovědi spolupracující obviněné Z. L., s níž dále korespondují další ve věci provedené důkazy. Z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu je přitom patrno, že k inkriminovaným schůzkám mezi obviněným V. Z. a obviněným R. T. skutečně docházelo, a to nejen z přímé komunikace mezi obviněnými T., L. a Z., ale i z dalších zmínek mezi obviněným T. a dalšími osobami, z nichž vyplývá, že drogu v některých případech přivezl právě obviněný V. Z., když jsou v odposleších zmínky o „T. synovi“. Kontakty se odehrávaly v konspirativním duchu a ve zřejmém kontextu s ostatními prokázanými schůzkami konanými za účelem předání heroinu. Státní zástupce připomněl, že ohledně obviněného V. Z. byl na podkladě jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně vůči jeho osobě zrušen a nově rozhodnuto se stanovením podstatně mírnější právní kvalifikace, čemuž pak odpovídal i uložený trest.
K dovolání obviněného T. Z. státní zástupce podotkl, že podle jeho názoru nedošlo k namítanému porušení práva obviněného ohledně odnětí zákonnému soudci, jak to vyplývá z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani že soudní senát rozhodoval částečně v jiném složení při prodloužení jeho vazby. Tato námitka je navíc nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti kterému dovolání přípustné není ( §265a a contrario tr. ř.). Je zřejmé, že o vině i o trestu obviněného rozhodoval senát ve složení Mgr. Tomáš Tkačík jako předseda a Ing. Robert Bajorek a Karel Stodůlka jako přísedící, přičemž oba se účastnili projednávané dané věci v hlavních líčeních. Státní zástupce připustil, že v protokolu o hlavním líčení není jednoznačně patrné, kdo byl ve věci přísedícím, a kdo byl tzv. náhradním přísedícím, ale podle jeho názoru jde pouze o formální vadu, která nemá vliv na správnost řádného obsazení soudu. Takovou vadou se přitom zabýval již odvolací soud, neboť ji obviněný vytkl již v podaném odvolání. Současně podle názoru státního zástupce neobstojí ani další okruh námitek, v nichž obviněný zpochybnil postup určení přísedících pro danou konkrétní věc v rámci rozhodujícího senátu 37 T. Státní zástupce připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. II. Ú 2113/2010, v němž se Ústavní soud zabýval obdobnou problematikou, byť pro oblast civilního řízení. Z jeho nálezu vyplývá, že za nežádoucí a reprobované obsazování senátu ad hoc byl shledán postup soudu, který danou věc postupně projednával v měnícím se složení senátu, aniž by taková změna v osobě přísedících byla jakkoli upravena rozvrhem práce. Takovýto postup se tak vztahoval nikoli na ustanovení konkrétního senátu v počátku řízení, ale až na další postup, kdy docházelo ke změnám ve složení senátu v průběhu řízení. Při volbě přísedících je třeba zohlednit i skutečnost, že tito nejsou zaměstnanci soudu, zpravidla vykonávají svá občanská povolání, a konkrétní volba přísedících musí respektovat nejen potřeby soudů, ale i zájmy přísedícího, např. jeho profesního života i zákonné požadavky podle §65 odst. 1 věty druhé zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. I z tohoto pohledu při výběru přísedících musí být jistá vyšší míra flexibility, nežli je tomu v případě soudců.
K dalšímu okruhu námitek, které tento obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že lze do jisté míry odkázat na jeho závěry ve vztahu k podanému dovolání spoluobviněného V. Z. I v případě obviněného T. Z. jde o námitky, které svým obsahem zpochybňují procení postup soudů, resp. hodnocení ve věci provedených důkazů apod. Uvedené námitky nejsou s to založit pochybnosti o zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Svůj závěr o tzv. extrémním nesouladu mezi právními závěry a obsahem provedených důkazů odvíjí od údajného neprovedení potřebných důkazů, na jejichž základě však následně soud nalézací buduje svá skutková zjištění. Státní zástupce nesouhlasí ani s názorem tohoto obviněného, že bylo porušeno ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. , když jde opět o námitku, kterou uplatňoval již v odvolacím řízení a vrchní soud se s ní přiléhavě vypořádal. Podstatná část tohoto okruhu námitek pak směřovala k posouzení věrohodnosti spoluobviněné Z. L. Ani v tomto směru státní zástupce obviněnému nepřisvědčil, neboť podle jeho názoru jsou tyto námitky polemikou s hodnocením důkazů soudu prvního stupně a nespadají pod obviněným zvolený dovolací důvod. Současně se neztotožnil s hodnocením věrohodnosti Z. L. ani z věcného hlediska, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že její výpověď pravdivá je. To plyne jednak z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, ale i ze souvisejících výpovědí spoluobviněných P. M. a M. U. Jestliže obviněný namítá, že věrohodnost byla zpochybněna i „znaleckým posudkem“ doc. MUDr. Karla Hynka, CSc., a vytýká soudům obou stupňů, jak s tímto obhajobou navrženým důkazem naložily, tak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento důkaz neměl všechny náležitosti posudku. Jestliže byl takovýto důkaz přečten podle §211 odst. 5 tr. ř., nelze v tom spatřovat přímé pochybení, neboť konkrétní povaha této listiny byla hodnocena poté, co byla k důkazu provedena. Státní zástupce pak dospěl k závěru, že dovolání obviněného V. Z., přestože se formálně opírá o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel, že námitky obou dovolatelů deklarované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky směřují proti skutkovým zjištěním a tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Dovolání obviněného T. Z. v dílčí části odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak v tomto směru je zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání V. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podaná oběma obviněnými jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla učiněna osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky oběma dovolateli naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u obviněného T. Z. i dovolací důvody podle§265b odst. 1 písm. a), l ) tr. ř.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit obviněným T. Z. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanové zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod, aniž to výslovně uvedl, uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm.a), g) tr. ř.
V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu námitky, které obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadali nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku údajně neúplně a nesprávně provedeného dokazování, případně nesprávného hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí. Konkrétně když namítali nevěrohodnost výpovědi spolupracující obviněné Z. L., obviněný T. Z. v této souvislosti hodnocení předloženého znaleckého posudku Doc. MUDr. Karla Hynka CSc., údajné procesní pochybení při provádění důkazů apod. Obviněný V. Z. pak hodnocení obsahu odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu.
Takovou argumentací totiž primárně napadali učiněná skutková zjištění a domáhali se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými.
Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně – například při existenci tzv. opomenutých důkazů, nebo při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, anebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů . Ani o některou z takových situací se však v posuzované věci nejednalo. Naopak soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a provedené důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Prakticky všemi dovolacími námitkami uplatněnými obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zabýval již vrchní soud, neboť obvinění je uplatnili v rámci podaného odvolání. Na odůvodnění obou rozhodnutí tak lze zcela odkázat. Je tomu tak i u obviněným T. Z. namítaných procesních nedostatků v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná, že jakákoliv procesní vada v řízení není důvodem ke zrušení rozhodnutí v podaném dovolání. I v řízení před odvolacím soudem je důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jen podstatná vada řízení [§258 odst. 1 písm. a) tr. ř.], pokud by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Ani v tomto směru tak Nejvyšší soud dovolacím námitkám nepřisvědčil.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že obviněný V. Z. je usvědčován ze svého jednání nejen výpovědí spolupracující obviněné Z. L., jak naznačuje v podaném dovolání, ale i provedenými odposlechy telefonických hovorů, z nichž vyplývá, že se dopouštěl trestné činnosti způsobem, který tato obviněná ve své výpovědi popsala. Například odposlech telefonního hovoru R. T. ze dne 25. 8. 2010 v 11:26:45 hodin, jak je jeho obsah uveden na č. l. 57 a č. l. 58 rozsudku soudu prvního stupně. Věrohodností výpovědí spolupracující obviněné Z. L. se soudy obou stupňů velmi pečlivě zabývaly. Vrchní soud na č. l. 21 svého rozhodnutí přiléhavě uvedl, že „výpověď Z. L. a její věrohodnost je nutno vnímat komlexně ve vztahu k trestné činnosti, jakožto celku, a ne pouze k jednotlivým bodům výrokové části“. I Nejvyšší soud sdílí názor soudů obou stupňů ohledně věrohodnosti výpovědi této obviněné, která je potvrzována provedenými záznamy telefonních hovorů, protokoly o sledování osob a věcí, domovními prohlídkami apod. Nakonec její výpověď potvrdily i další spoluobviněné P. M. a M. U. a také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické a forenzní psychologie. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem vypořádaly s obhájcem předloženým posudkem Doc. MUDr. Karla Hynka CSc. Nejvyšší soud i k této části dovolacích námitek na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje, neboť se s nimi ztotožnil.
Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto dovolací námitky uplatněné oběma obviněnými nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný a v tomto směru bylo podáno dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jako relevantní shledal Nejvyšší soud dovolací námitky uplatněné obviněným T. Z. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Námitky obviněného, že z protokolů o hlavních líčeních není patrné, kdo ve věci vystupoval jako přísedící a kdo jen jako náhradní přísedící, a že v jeho trestní věci došlo k netransparentnímu obsazení senátu, neboť z rozvrhu práce není zřejmý systém přidělování přísedících, a že z toho důvodu věc rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, čímž mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, lze pod takto uplatněný důvod dovolání podřadit.
K takto relevantně uplatněným námitkám je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je však součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí být jista předem, než obžaloba dojde soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98).
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudce, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle §42 odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné, a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.
Výhradu ohledně nedostatku protokolů o hlavních líčeních, ze kterých není zřejmé, kdo je ve věci přísedící a kdo tzv. náhradní přísedící, obviněný Z. uplatnil již v podaném odvolání. Vrchní soud v Olomouci se s ní vypořádal na straně 24 a 25 svého rozhodnutí, když uvedl, že „soud I. stupně využil možnosti přibrání náhradního přísedícího (§197 odst. 1 tr. ř.), aniž jej v rámci protokolů konkretizoval. Lze souhlasit, že takovéto označení by mělo být v protokolu zachyceno, a jedná se proto o formální procesní nedostatek, ovšem tento opět nikterak nezpůsobuje nezákonnost průběhu hlavního líčení, neboť z hlediska řádného procesu je podstatné, aby o vině obžalovaných rozhodoval konstantně složený senát soudu tvořený jeho předsedou a dvěma přísedícími, jež byli přítomni po celou dobu soudního projednání věci. Tato podmínka přitom splněna byla, stejně jako, že se závěrečné porady a hlasování účastnili toliko předseda senátu a dva přísedící, jak to předpokládá ustanovení §197 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud nemá proti této právní argumentaci podstatných námitek a nezbývá mu než konstatovat, že v tomto směru v řízení u soudu prvního stupně došlo k nepodstatné vadě řízení, která neměla žádný vliv na jeho postup a rozhodování ve věci. Případně na tyto námitky reagoval vrchní soud, který ve svém rozhodnutí uvedl, že jestliže obhájce obviněného shledal v postupu soudu prvního stupně závažné procesní vady, které měly za následek porušení práva na spravedlivý proces, jak to v podaných opravných prostředcích obviněný opakovaně namítá, bylo povinností obhájce proti takovému postupu zasáhnout. Nejvyšší soud připomíná, že tato povinnost obhájce je stanovena také v §16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je mimo jiné advokát povinen chránit práva klienta.
Další dovolatelovy námitky směřovaly proti netransparentnosti systému přidělování přísedících. Podle jeho tvrzení z rozvrhu práce nevyplývá systém přidělování přísedících do jednotlivých trestních věcí, což také považoval za zkrácení práva na zákonného soudce.
V této souvislosti je proto vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který dovolatel v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
Z Rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2011 vyplývá, že předsedou senátu 37 T byl stanoven Mgr. Tomáš Tkačík a jako přísedící byli zařazeni i Ing. Robert Bajorek a Karel Stodůlka, kteří ve věci rozhodovali. Způsob zařazení přísedících upravuje poznámka na straně 45 rozvrhu, kde je stanoveno, že „o jmenovitém zařazení přísedících do senátu v jednotlivých trestních věcech a o počtu náhradních přísedících rozhoduje předseda senátu. S přihlédnutím ke struktuře a velikosti nápadu přitom dbá na rovnoměrné využívání všech přísedících zařazených do příslušného senátu“.
Nejvyšší soud tak dospěl, vzhledem ke shora uvedenému, k závěru, že v projednávaném případě bylo zařazení přísedících k rozhodování v souladu s rozvrhem práce. Nejednalo se o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, nedošlo tedy k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící). Přiléhavě k tomu poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce, že při zařazení přísedících do senátu je třeba zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí vyvažovat i zájmy přísedícího, který není zaměstnanec soudu a vykonává občanské zaměstnání, jeho osobní život i zákonné požadavky podle §65 odst. 1, věta druhá zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při volbě přísedících tak musí být větší míra flexibility, než u soudců z povolání. Nejvyšší soud proto nemohl uzavřít, že by ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky obviněného, které byly s odkazem na tento dovolací důvod vzneseny, proto nejsou opodstatněné.
Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného T. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného V. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal