Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 02.03.2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.30.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.30.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 30/2001 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 2. března 2001 stížnosti obžalovaných 1) PhDr. J. M., a 2) Ing. A. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 5 Ntv 3/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/99, a rozhodl takto: Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti z a m í t a j í . Odůvodnění: Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla prodloužena vazba obou obžalovaných do 23. 6. 2001. V zákonné lhůtě podali proti tomuto usnesení stížnost oba obžalovaní. Obžalovaný PhDr. J. M., jehož stížnost odůvodnil jeho obhájce, shledává napadené usnesení nesprávným proto, že v současné době není ničím odůvodněn vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž tento vazební důvod není dán od samotného počátku trestního řízení. Obžalovaný má trvalé bydliště v tuzemsku, nikdy v minulosti nebyl soudně trestán, současně vedenému trestnímu řízení se v minulosti nikdy nepokoušel vyhýbat. S tuzemskem je spjat i majetkově, neboť spolu s manželkou vlastní nebo má spoluvlastnický podíl na celkem jedenácti nemovitostech. Není však také dán důvod pro prodloužení vazby, který je uveden v ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Prodloužení doby podle názoru stěžovatele tkví v průtazích, jimiž se řízení před soudy obou stupňů vyznačovalo, k čemuž je v písemné stížnosti vyhotoven podrobný výčet jednotlivých úkonů časové posloupnosti od podání obžaloby do doby vydání napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Domáhá se toho, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a ve věci sám nově rozhodl tak, že návrh předsedy senátu Městského soudu v Praze na prodloužení vazby obžalovaného PhDr. J. M., učiněný podle §71 odst. 3 tr. ř., zamítne. Obžalovaná Ing. A. M., jejíž stížnost byla rovněž odůvodněna obhájcem, poukazuje na skutečnost, že je matkou pěti nezletilých dětí a jenom z těchto lidských důvodů pak nemá zájem uprchnout, má vztah k pobytu na území České republiky. Ani ona neshledává důvody stanovené §71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení vazby, neboť skutečnost, že v přípravném řízení nevypovídala jí nemůže být kladena za vinu v tom smyslu, že doba nutná k opatření důkazů tak byla delší. Připouští, že základní důkazy provedl až soud prvního stupně v hlavním líčení, ale je také pravdou, že soud prvního stupně vrátil věc k došetření a nadřízený soud takovéto usnesení zrušil s tím, že věc přikázal k projednání soudu prvního stupně. Již tím byla doba vazby výrazně prodloužena. Když není dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil, návrh předsedy senátu na prodloužení vazby zamítl a ji podle §72 odst. 1 tr. ř. propustil z vazby na svobodu. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podaných stížností podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i tu část řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné. Městský státní zástupce v Praze podal Městskému soudu v Praze dne 22. 9. 1999 obžalobu na PhDr. J. M. a Ing. A. M. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že v rozmezí od 29. 3. 1996 do 10. 7. 1996 v P. vyvedli akcie z majetku investičního fondu C. IF, a. s. (CIF) se sídlem v P., prostřednictvím majetkových účtů JUDr. J. O. a prostřednictvím převodu společností G., spol. s. r. o. se sídlem v P. a T. 2000 IS, s. r. o. se sídlem v P., následujícím způsobem: oba obžalovaní jako jednatelé a jediní akcionáři společnosti S. b., a. s. nejdříve skoupili větší množství akcií CIF, a. s. a od konce roku 1995 vyvíjeli nátlak na členy představenstva tohoto fondu s cílem fond CIF, a. s. ovládnout a postupně korupcí a přesvědčováním o nezbytnosti ochrany portfolia investičního fondu přiměli členy představenstva CIFu ve dnech 28. 3.1996 a 2. 4. 1996 k převodu akcií přesně pojmenovaných firem a označením jejich počtu, na soukromý účet JUDr. J. O., vedený na SCP, kde měly být deponovány. Již dne 4. 4. 1996 byly akcie Ž., a. s. z tohoto účtu z příkazu Ing. M. prostřednictvím firmy G., s. r. o. prodány, dne 11. 4. 1996 zneužila obviněná plné moci členů představenstva CIFu Ing. A. M. a Ing. P. P., neboť na jejich základě dala pokyn společnosti G., s. r. o. k převodu akcií na účet G. a jejich prodeji z tohoto účtu, poté dne 12. 4. 1996 došlo k prodeji akcií podniku S., a. s., přičemž částku po odečtení provize G., s. r. o., ve výši 31 132 000,- Kč za prodané akcie nechala převést příkazem z 15. 4. 1996 na účet společnosti F., s. r. o. a zde byly vyzvednuty v hotovosti právním zástupcem obžalovaných JUDr. J. V. a následně část akcií společnosti K. byla bezúplatně převedena na firmu obžalovaných S. b., a. s., dne 9. 7. 1996 byly neprodané akcie, vyjma akcií společnosti M., a. s. převedeny společností G., s. r. o. na další účet JUDr. O. vedený u SCP a dne 10. 7. 1996 došlo z pokynu obžalovaných za využití nosiče informací (diskety) k převodu akcií z majetkového účtu JUDr. J. O. na společnost S. b., a. s., prostřednictvím firmy T. 2000 IS, s. r. o., kterou obžalovaní nechali zakoupit a řídili prostřednictvím nastrčených osob, svých zaměstnanců, čímž investičnímu fondu CIF, a. s. způsobili škodu nejméně 71 600 000,- Kč. Ve věci již bylo jednou rozhodnuto soudem prvního stupně, věc však po zrušení rozsudku Vrchním soudem v Praze byla vrácena Městskému soudu v Praze s pokynem, aby dokazování bylo v konkrétních směrech doplněno. Nyní se nachází ve stadiu, kdy soud prvního stupně nařídil hlavní líčení k provedení důkazů, jež mu byly vrchním soudem přikázány. Obžalovaní PhDr. J. M. a Ing. A. M. byli vzati do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. Nt 256/99, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. s tím, že vazba započala dnem 23. 3. 1999. V současné době je u obou obžalovaných shledáván důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dvouletá vazební lhůta u obou obžalovaných končí dne 23. 3. 2001. Více než patnáct dnů před uplynutím této lhůty v souladu s ustanovením §71 odst. 6 tr. ř. podal předseda senátu Městského soudu v Praze jako osoba k tomuto úkonu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. ř. žádost o prodloužení vazební lhůty. Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud trvání vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. u obou obžalovaných prodloužil. Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze o opodstatněnosti dalšího trvání vazby obou obžalovaných z důvodů předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vrchní soud především zcela oprávněně poukázal na okolnost, že oba obžalovaní jsou stíháni pro závažnou majetkovou trestnou činnost, jíž se měli dopustit "vytunelováním" investičního fondu a měli tak způsobit škodu ve výši nejméně 70 000 000,- Kč. Vzhledem k navrhované právní kvalifikaci tohoto jednání jakožto trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. jsou ohroženi trestní sazbou, která je v rozpětí od pěti do dvanácti let. Z důkazů, jež jsou obsahem trestního spisu, vyplývá, že oba obžalovaní měli v době před svým zadržením četné kontakty se zahraničím a vazby na ně, jak ostatně připouštějí i oba obžalovaní a jak je zřejmé mj. i z faktu, že čtyři jejich nezletilé děti byly dlouhodobě umístěny v internátní škole ve Š., obžalovaná pochází z bývalého Sovětského svazu, kde žije její příbuzenstvo (nyní Ruská federace). Připomenutí této okolnosti není známkou diskriminace, jak uvedla obžalovaná ve stížnosti, ale konstatováním faktického stavu, který má své opodstatnění v rámci úvah o reálnosti útěku obžalované či nikoli. Tyto skutečnosti pak i přes existenci trvalého bydliště v České republice u obou obžalovaných odůvodňují obavu, že s ohledem na citovanou zákonnou sazbu ustanovení, v rámci níž by jim mohl být ukládán případný trest, je odůvodněn závěr, že se budou v obavě před hrozícím trestem trestnímu stíhání vyhýbat a průběh řízení, jež je proti nim vedeno tak mařit. Je tak plně odůvodněno užití ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaných způsobem předpokládaným ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění jim má právě vazba zabránit. Existence některého z důvodu vazby uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 tr. ř. představuje pouze conditio sine qua non postupu podle §71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným rozhodnutím i v tom, že prodloužení vazby obžalovaných nad dva roky je v posuzovaném případě v souladu se zákonem. Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem nesmí spolu s vazbou v přípravném řízení trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Vrchní soud v Praze správně vycházel z toho, že s ohledem na závažnost a rozsah trestné činnosti, pro níž byli oba obžalovaní postaveni před soud, je namístě závěr, že jejich propuštěním na svobodu by mohlo být přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je účelem trestního řízení mimo jiné i to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Výše uvedené skutečnosti s přihlédnutím k důvodu vazby, který u obou obžalovaných nadále trvá, zcela nepochybně opodstatňují naplnění této zákonné podmínky pro prodloužení vazby. Nejvyšší soud shledal i naplnění dalších zákonných podmínek postupu podle §71 odst. 3 tr. ř., tj., že trestní stíhání nebylo možno skončit v posuzované věci pro její obtížnost. V této souvislosti je nutno připomenout, že podstata dokazování tkví v jednání před soudem prvního stupně, když oba obžalovaní v přípravném řízení využili svého zákonného práva nevypovídat. Tato okolnost jim není přičítána k tíži, jak mylně dovozuje ve své stížnosti obžalovaná Ing. M., avšak není možné, aby se reálně nepromítla do časového snímku dokazování. Obdobně není možno přisvědčit té námitce, která vytýká soudu prvního stupně skutečnost, že využil institutu předběžného projednání obžaloby a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Městský soud v Praze tímto procesním postupem chtěl dosáhnout odstranění těch vad a pochybností o skutkových zjištěních z přípravného řízení, která ze svého hlediska pokládal za nutné. Fakt, že nadřízený soud může být, a v tomto případě byl jiného názoru, je předvídán procesními předpisy, stejně jako postup, který volil soud prvního stupně. V procesním postupu obou soudů tak šlo o užití práva, nikoli o zneužití práva, jak se snaží dovodit obžalovaná ve své stížnosti. Obdobně nelze přisvědčit té námitce obžalovaného, v níž dovozuje, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k zaviněným průtahům. Nejvyšší soud naopak konstatuje, že postup soudů obou stupňů, zejména však soudu prvního stupně, který provádí obsáhlé a časově náročné dokazování, je v posuzované věci soustředěný, časově kontinuální, bez známek liknavosti či nedůvodných prodlev. Doba, kterou si až dosud dokazování v této nelehké trestní věci vyžádalo, je rozsáhlosti spisu a závažnosti projednávané problematiky přiměřená, přičemž nelze konstatovat zaviněné subjektivní průtahy. Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obou obžalovaných prodloužil. Bylo zohledněno, že ve věci bude nutno konat řízení před soudem prvního stupně v rozsahu, který vytýčil vrchní soud v usnesení, jímž původní rozsudek soudu prvního stupně zrušil, v rámci dokazování bude nutno opatřit i doplněk znaleckého posudku grafologického. Doba do 23. 6. 2001 je uvedeným požadavkům zcela přiměřená a lze předpokládat, že pro rozhodnutí věci soudem prvního stupně bude dostačující. Ani v tomto směru neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení, když oběma obžalovaným tak byla vazba prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu. Vzhledem ke všem skutečnostem, jež jsou výše podrobně rozvedeny, neshledal Nejvyšší soud České republiky stížnosti obžalovaných PhDr. J. M. a Ing. A. M. důvodnými, proto je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 2. března 2001 Předsedkyně senátu: JUDr. D. N.

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/02/2001
Spisová značka:4 Tvo 30/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.30.2001.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 224/01
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13