ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.111.2006.1
sp. zn. 4 Tz 111/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 6 To 471/2005, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 507/2003 a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. 31 T 175/99 byl obviněný J. D. společně s obviněným J. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků s dohledem. Společně s obviněným S. byl též zavázán k povinnosti uhradit poškozenému škodu ve výši 423.437,- Kč a se zbytkem svého požadavku byl poškozený odkázán na občanskoprávní řízení.
Trestné jednání spočívalo celkem ve čtyřech útocích, spáchaných postupně ve dnech 25. 4., 10. 7., 30. 7. a 24. 9. 1996, kdy jmenovaní podvodně získali počítačové komponenty ke škodě oprávněných majitelů a způsobili tak celkovou škodu přesahující 500.000,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku si obviněný J. D. podal odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 6 To 93/2001 zamítl, jako nedůvodné.
Dne 22. 10. 2003 byl u Obvodního soudu pro Prahu 4 podán obviněným J. D. návrh na povolení obnovy řízení. Po přezkoumání důvodnosti podaného návrhu v příslušném řízení Obvodní soud pro Prahu 4 svým usnesením ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 0 Nt 507/2003 návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl.
Stížnost, kterou proti zamítavému usnesení podal obviněný J. D., pak Městský soud v Praze rovněž zamítl, a to svým usnesením ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 6 To 471/2005, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. D.
Podle jeho názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 a 12 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.
V další části mimořádného opravného prostředku stěžovatel poukázal, že obviněný J. D. v rámci návrhu na povolení obnovy řízení nově k důkazu předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie se zvláštní specializací na traumatologii pohybového aparátu ze dne 7. 10. 2003.
Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplývá, že dne 6. 7. 1996 obviněný J. D. utrpěl dislokovanou zlomeninu v podélné ose levé klíční kosti. Tato deformita byla napravena nekrvavou repozicí a stabilizována fixací osmičkovým obvazem (stellou dorsi). Zlomenina klíční kosti minimálně v prvních dvou týdnech po úraze přináší řadu omezení. Zejména intenzivní bolest v místě zlomeniny, která způsobuje omezení pohyblivosti pletence pažního. Každý, byť drobný, pohyb v oblasti ramene a horní končetiny se přenáší do místa zlomeniny klíční kosti, dochází zde k drobnému posouvání kostěných úlomků vůči sobě, což má za následek vznik prudké, intenzivní bolesti. Sezení je nepohodlné zejména při opření hrudníku zezadu o opěrku, sedadlo apod. Za takové situace znalec uzavřel, že možnost obviněného J. D. řídit motorové vozidlo byla výrazně omezena. Především však znalec téměř vyloučil možnost, aby v takovém zdravotním stavu obviněný J. D. dne 10. 7. 1996 přenášel větší břemena, tj. krabice s počítačovými komponenty. Podle znalce by takové zatížení horních končetin vyvolalo extrémní bolestivou reakci, neboť by došlo k přenosu pohybu do místa lomu klíční kosti, poklesu ramene a tím zvětšení úhlové dislokace kostěných úlomků. Jednoznačně by se mohlo jednat maximálně pouze o ojedinělé pokusy. Tyto pokusy by navíc našly odezvu na RTG obrazu, jako redislokace zlomeniny. Znalec tyto odezvy v RTG obrazech nenalezl, obvaz byl sňat po 4 týdnech léčby. Toto vše svědčí pro závěr, že obviněný J. D. popisovanou činnost (přenášení krabic s počítačovými komponenty) s největší pravděpodobností nemohl provádět.
V dalším ministr spravedlnosti poukázal na obsah rozhodnutí soudů, jimiž byl návrh obviněného na povolení obnovy zamítnut. Soud I. stupně toto zamítnutí odůvodnil výslechem zpracovatele předloženého znaleckého posudku znalce MUDr. L. Ž., CSc. Podle interpretace soudu I. stupně znalec sice vyjádřil přesvědčení o vyloučení možnosti, aby obviněný krabice s počítačovými komponenty přenášel, jednoznačně však tuto možnost nevyloučil. Protože znalec možnost přenášení břemen v jeho případě kategoricky, mimo jakoukoliv pochybnost nevyloučil, nepovažoval soud I. stupně znalecký posudek za nový důkaz způsobilý změnit původní rozhodnutí ve věci.
Městský soud v Praze, jako soud stížnostní, pak odmítl výtky k postupu soudu I. stupně, který označil za odpovídající zákonu. K vlastní problematice způsobilosti znaleckého posudku z odvětví orthopedie zvrátit správnost původního rozhodnutí stížnostní soud uvedl, že tento znalecký posudek nelze posuzovat osamoceně, ale v kontextu ostatních důkazů provedených v původním trestním řízení. Tyto důkazy, aniž stížnostní soud uvedl jaké, obviněného ze spáchání trestné činnosti spolehlivě usvědčují. Pokud navíc znalec nemohl při svém výslechu kategoricky možnost přenášení břemen vyloučit, neshledal stížnostní soud splnění zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení uvedených v §278 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že hodnotit provedené důkazy je právem soudů obou stupňů, zejména však soudu nalézacího. Takové právo však nelze považovat za svolení k libovůli, ale musí se jednat o vysoce náročnou myšlenkovou činnost, která nalezne své přesvědčivé, logické zdůvodnění v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Odůvodnění nejenom logické a přesvědčivé, ale rovněž přezkoumatelné, co do přijatého závěru skutkových zjištění. Těmto nárokům přezkoumávané usnesení neodpovídá; rovněž za nevyhovující je třeba označit odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Navíc soudy mohou opřít své rozhodnutí toliko o důkazy v řízení provedené, jak jasně vyplývá z §2 odst. 12 tr. ř.
Zároveň poukázal, že předmětem iudicia rescindens je přezkoumání existence nových skutečností nebo důkazů, které jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými v původním řízení odůvodnit jiné, než původní pravomocné rozhodnutí. Pro povolení obnovy řízení tak postačuje pouhá pravděpodobnost takové změny, aniž by zákon vyžadoval v obnovovacím řízení vytváření zcela nového skutkového zjištění. Vytváření nových skutkových zjištění by se zjevně vymykalo předmětu iudicia rescindens, neboť přijmout meritorní rozhodnutí o vině přísluší soudu teprve na základě výsledků nového hlavního líčení, ve kterém musí být provedeny jak důkazy provedené v původním řízení, tak i nové důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení. Ze znění ustanovení §278 tr. ř. plyne, že soud při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení nemůže hodnotit nově najevo vyšlé důkazy a skutečnosti z hlediska jejich hodnověrnosti, neboť takové hodnocení by sloužilo již za podklad nového rozhodnutí o vině. Přitom však rozhodnutí o vině může soud učinit až v novém hlavním líčení. Soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení důkazů z hlediska jejich novosti a dále z hlediska jejich významnosti, tedy zda jsou samy, nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy dříve známými, schopny vést k novému rozhodnutí o vině a trestu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 7 Tz 54/1964). Proto hodnocení důkazů v rámci obnovovacího řízení nemůže přesahovat zjištění, zda navrhovaný důkaz sám, nebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl vést v naznačených směrech k jinému rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 7 Tz 3/1960, publikovaný pod č. 43/1960 Sb. rozh. tr.). Povolení obnovy řízení je pak při splnění podmínek uvedených v §278 odst. 1 tr. ř. rozhodnutím obligatorním.
Podle stěžovatele byl v posuzovaném případu předložen jako nový důkaz znalecký posudek. Úkolem soudů obou stupňů nebylo v tomto stadiu řízení posuzovat vinu obviněného J. D., neboť tyto úvahy zjevně překračují rámec úkolů obnovovacího řízení. Úkolem bylo výlučně posoudit, zda se jedná o důkaz nový, v původním řízení neznámý, a zda je tento důkaz způsobilý změnit původní skutková zjištění. Znalec v písemném vyhotovení posudku i při svém slyšení před soudem I. stupně uvedl, že stěžovatel podle jeho odborného názoru nebyl schopen krabice s počítačovými komponenty přenášet pro frakturu klíční kosti. Je pravdou, že po opakovaných otázkách předsedkyně senátu, znalec kategoricky možnost přenášení břemen nevyloučil. Uvedl však, že medicína není abstraktním oborem, kdy je možno vždy činit kategorické závěry, proto je nemůže učinit ani v tomto konkrétním případu. Podle zkušeností ze znalcova mnohaletého působení na traumatologii však považuje stěžovatelovu schopnost k přenášení břemen za krajně nepravděpodobnou. Výsledek nového důkazu znaleckým posudkem tak zcela zjevně alespoň zpochybnil správnost původních skutkových zjištění a je v protikladu s usvědčující výpovědí obžalovaného J. S.
Nelze zpochybnit právo soudů hodnotit znalecký posudek ve vztahu k souhrnu ostatních důkazů. K takovému hodnocení je však možno přistoupit až po provedení důkazů, které mají být hodnoceny. Nelze ani vyloučit situaci, kdy se soudy přikloní opětovně ke správnosti skutkového děje prezentovaného výpovědí obžalovaného J. S., navzdory závěrům znaleckého posudku. Musí však pro takové rozhodnutí vytvořit náležitý důkazní podklad a závěr řádně, přesvědčivě a logicky odůvodnit. Podklad lze však vytvořit výlučně v hlavním líčení, neboť tomu je vyhrazeno rozhodnutí o vině a trestu. Ostatně ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 95/1999, kdy odmítl obecnými soudy užívaný zužující výklad podmínek pro povolení obnovy řízení. Zužující výklad splnění podmínek pro povolení obnovy řízení Ústavní soud ČR označil za porušení práva na spravedlivý proces.
Soudy obou stupňů se omezily toliko na paušální argumentaci, že obviněný J. D. je z trestné činnosti spolehlivě usvědčován a znalecký posudek proto není způsobilý zvrátit správnost zjištěného skutkového děje. O jaké důkazy se jedná a proč je znalecký posudek není způsobilý zpochybnit, však soudy blíže neuvedly. Přitom v celém řízení o povolení obnovy byly provedeny toliko tři důkazy: výslech obviněného J. D., výslech znalce a čtení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. 31 T 175/1999. Jiné důkazy provedeny nebyly. Zjevně tak zejména stížnostní soud vzal v rozporu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v §2 odst. 12 tr. ř. za podklad svého rozhodování důkazy procesně vůbec neprovedené. K formálně neprovedeným důkazům proto nemohl obviněný J. D. zaujmout žádné stanovisko. Přitom znalecký posudek měl být komparován s důkazy provedenými v původním řízení. Pokud například nebyl proveden důkaz čtením výpovědi obžalovaného J. S., nemohly soudy vůbec přikročit k posouzení, zda je znalecký posudek způsobilý správnost skutkových zjištění zvrátit či nikoliv. Argumenty napadeného usnesení, že postačuje čtení původního rozhodnutí bez provádění dalších důkazů, neboť to obsahuje jejich hodnocení, nejsou přesvědčivé.
Městský soud v Praze pak porušení zákona dovršil, pokud v rozporu se svou přezkumnou povinností danou mu ustanovením §147 odst. 1 tr. ř. tato porušení zákona nenapravil, nýbrž podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Na základě těchto skutečností ministr spravedlnosti pokládá napadené usnesení Městského soudu v Praze za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon ve shora uvedených ustanoveních v neprospěch obviněného J. D. Proto zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. toto porušení zákona v neprospěch obviněného vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil a dále zrušil i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 0 Nt 507/2003 včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný J. D. prostřednictvím své obhájkyně. Ve svém podání v podstatě zopakoval argumenty, jež v mimořádném opravném prostředku uvedl ministr spravedlnosti a napadá tak správnost rozhodnutí Městského soudu v Praze a před ním vydaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a požaduje jejich zrušení. V další části vyjádření pak zpochybňuje nepodjatost rozhodujícího senátu Obvodního soudu pro Prahu 4, což lze ale označit za nepřípustnou snahu o rozšíření důvodů vymezených ministrem spravedlnosti, který je výlučným subjektem majícím právo podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti příslušnému rozhodnutí soudu, nebo státního zástupce (viz ust. §266 odst. 1, §267 odst. 1 tr. ř.). K této části argumentace obviněného proto nemohlo být Nejvyšším soudem přihlíženo.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud pokládá za nutné před tím, než se sám k věci vyjádří, poukázat na příslušnou právní úpravu týkající se podmínek pro povolení obnovy řízení. Podle §278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v §26 odst. 6 a 7 tr. zák., také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.
Návrh na obnovu řízení, resp. skutečnosti a důkazy v něm uvedené, hodnotí soud jednak z hlediska okamžiku, kdy vyšly najevo, a jednak z hlediska jejich samostatného účinku nebo účinku ve spojení s jinými již známými skutečnostmi či důkazy na pravomocné rozhodnutí. Nová skutečnost je taková skutečnost, která nebyla předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečnost dříve v řízení příslušným orgánům neznámá je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je pak třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Zde však musí být hodnoceny i okolnosti, popř. důvody, které vedly k obsahové změně důkazů. Skutečnosti a důkazy známé orgánu, který původně rozhodoval, jsou i ty již patrné ze spisu, s nimiž se orgán v rozhodnutí nevypořádal nebo je přehlédl. Nové důkazy se mohou týkat jak nových skutečností, tak i těch, které již dříve obviněný namítal nebo byly známy, pro které však nebyly v původním řízení dostatečné či žádné důkazy. Obnově nebrání, že obviněný o existenci důkazů věděl a neuplatnil je. Novou skutečnost je pak třeba v řízení o obnově prokázat důkazy. Nové skutečnosti a důkazy přitom nejsou v řízení o obnově předmětem povinného zjišťování orgánů činných v trestním řízení, nýbrž jsou předkládány soudu spolu s návrhem na obnovu k posouzení, zda jejich existence v případě pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. Nezáleží přitom na tom, proč byly nové skutečnosti nebo důkazy dosud neznámé.
Zkoumání, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy příslušným orgánům dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, musí být provedeno porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Výsledkem tohoto zkoumání nemusí být ještě nové úplně změněné skutkové zjištění, nýbrž uričtý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že nestačí nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Proto ne každá nová skutečnost či důkaz je způsobilá vyvolat následky předvídané tímto ustanovením. Způsobilost nové skutečnosti nebo důkazu změnit původní rozhodnutí je vždy třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc.
Obsahem návrhu obviněného na obnovu řízení bylo tvrzení vycházející ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie-traumatologie, že v důsledku utrpěné dislokované zlomeniny levé klíčení kosti dne 6. 7. 1996 měl obviněný v následujících dnech výrazně omezenu možnost řídit motorové vozidlo a přenášet větší břemena – krabice s počítačovými komponenty.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích vydaných v řízení o povolení obnovy podrobně zabývaly otázkou, zda tento důkaz je způsobilý změnit původní skutková zjištění, tedy zda může vést k jinému rozhodnutí, než které bylo vydáno v původním řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 ve veřejném zasedání vyslechl zpracovatele znaleckého posudku MUDr. L. Ž. a na základě jeho výpovědi, kdy opakovaně sám zrelativizoval své odborné závěry ohledně neschopnosti obviněného řídit motorové vozidlo a přenášet předměty o hmotnosti cca 10 kg, dospěl k závěru, že předložený důkaz není důkazem, který by mohl ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, a proto návrh obviněného na obnovu řízení zamítl. Městský soud v Praze, zabývající se předmětnou věcí na základě stížnosti obviněného proti usnesení obvodního soudu, se pak s vyslovenými závěry plně ztotožnil a podanou stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou výše jmenovaných soudů, když nepovažuje za potřebné je v podrobnostech opakovat, neboť je v nich stručně a jasně řečeno, proč předložený důkaz nesplňuje podmínky pro povolení obnovy řízení v dané věci.
Ministr spravedlnosti však ve stížnosti pro porušení zákona nejenom zpochybňoval správnost napadených rozhodnutí, ale zároveň zpochybnil i právo soudu v řízení o povolení obnovy hodnotit důkazy. Na tomto místě je vhodné poukázat na určitou rozpornost použité argumentace, když stěžovatel na jedné straně požaduje provádění jednotlivých důkazů z původního řízení, zároveň však ale zdůrazňuje přípustnost provádění důkazů a jejich vlastní hodnocení až v hlavním líčení, konaného po povolení obnovy řízení a zrušení původního odsuzujícího rozsudku.
S takto postavenými závěry se však nelze ztotožnit. Role soudu v tomto řízení o obnově řízení je dána jednoznačně – zkoumat, zda existence nových skutečností či nových důkazů je způsobilá a schopna sama o sobě či ve spojení s důkazy již známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Toto zkoumání nelze procesně provést jinak, než porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů, tedy zhodnocením důkazů. A tento myšlenkový hodnotící proces se může odvíjet pouze v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť v jiném procesním ustanovení není upraven. Opačný přístup – akceptování důvodnosti námitky ministra spravedlnosti o nepřípustnosti hodnocení tzv. nov soudem – by v praxi znamenal, že by soud rezignoval na svou hodnotící činnost, výlučně jemu zákonem svěřenou, každá nová skutečnost či nově navržený důkaz, jakákoli změna v obhajobě obviněného, by totiž nutně podle této teorie měla znamenat automatické zrušení původního rozhodnutí, a teprve v novém hlavním líčení by soud mohl uplatnit zásadu uvedenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Takovýto přístup by byl zásadním průlomem do zákonem upravené skutečnosti, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, role soudu by v tomto typu řízení byla devalvována na pouhé registrování nově označených skutečností a důkazů, přičemž v tomto typu řízení by tak zcela absentovala jedna ze stěžejních základních zásad trestního řízení - zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Jsou-li základní zásady trestního řízení upravené v ustanovení §2 tr. ř. základními právními idejemi, na kterých je vybudováno trestní řízení jako celek, a jejich vůdčí postavení jím přiznává sám zákon, je třeba tento systém základních zásad chápat a používat jako vnitřně jednotný celek, na němž jsou vybudovány jednotlivé právní instituty stadia trestního řízení, a tedy i obnova řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu vyloučení užití této základní zásady v rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku je zásadně v rozporu se zákonem, a vzhledem k tomuto právnímu názoru pak Nejvyšší soud vznesenou námitku ministra spravedlnosti musel jako nedůvodnou odmítnout.
[Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že při řešení otázky, zda v řízení o povolení obnovy je soud o ní rozhodující oprávněn hodnotit důkazy, je výše prezentovaný právní názor v souladu i s historickým výkladem, a navazuje na demokratický právní pořádek první Československé republiky, zejména s ohledem na znění ustanovení §353 odst. 2 a §258 odst. 2 tr. ř. Profesor Masarykovy university J. K. ve svém Komentáři trestního řádu československého (Praha 1925) poukazuje na nutnost při řešení otázky způsobilosti nových skutečností a průvodů řídit se zásadou §258 odst. 2 tr. ř., tedy ustanovení z obecné části trestního řádu, podle něhož soud má „průvody zkoumati co do jejich věrohodnosti a moci průvodní pečlivě a svědomitě jak jednotlivě tak v jejich vnitřní souvislosti“].
Tyto závěry Nejvyšší soud již dříve vyslovil ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 4 Tz 113/2006.
Za zcela zásadní však Nejvyšší soud pokládá poznatek, na nějž nepoukázal Obvodní soud pro Prahu 4 ani Městský soud v Praze. Jedná se o to, že v případě zranění obviněného utrpěného dne 6. 7. 1996 při pádu na motorce se v žádném případě nejedná o skutečnost orgánům činným v původním trestním řízení neznámou a obdobný závěr pak lze vyslovit i ohledně předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, zpracovaného MUDr. L. Ž., neboť tento rozhodně není novým důkazem.
Informace o utrpěném zranění obviněného J. D. byla v původním trestním řízení zřejmá z příslušných lékařských zpráv (č. l. 145 – 148 spisu sp. zn. 31 T 175/99) a Obvodní soud pro Prahu 4 se ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2000 zprávou o zdravotním stavu obviněného zabýval (viz č. l. 260 – 261 téhož spisu). Obhájkyně obviněného J. D. pak v rámci podaného odvolání Městskému soudu v Praze předložila znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví orthopedie – traumatologie ze dne 9. 2. 2001, vypracovaného MUDr. M. H. (viz č. l. 291 – 299 spisu). I když krajský soud v rámci odvolacího řízení uvedený znalecký posudek jako důkaz neprovedl, a to z důvodů na něž poukázal ve svém usnesení ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 6 To 93/2001 (viz č. l. 306, 308 trestního spisu) nelze považovat znalecký posudek MUDr. L. Ž. předložený spolu s návrhem na povolení obnovy řízení za nový důkaz. Porovnáním obsahů tohoto znaleckého posudku a znaleckého posudku od MUDr. M. H. lze totiž velmi jednoduše zjistit, že jsou v podstatě identické. Sám znalec MUDr. Ž. na str. 2 svého posudku (č. l. 11 spisu sp. zn. 0 Nt 507/03) uvádí, že před podáním posudku prostudoval dostupnou zdravotnickou dokumentaci včetně znaleckého posudku MUDr. M. H. ze dne 9. 2. 2001. Je tedy jasné, že se ve skutečnosti o nový důkaz nejedná a z hlediska novosti by jej bylo možné označit za jakýsi pseudonový důkaz, který ale žádné nové informace, kterých by si soudní orgány v původním trestním řízení nebyly vědomy, nepřináší.
Na tomto místě je třeba opětovně zdůraznit, že za skutečnosti nebo důkazy známé orgánu, který ve věci původně rozhodl, se považují skutečnosti nebo důkazy, které jsou patrny ze spisu, i když tento orgán se s nimi v rozhodnutí nevypořádal nebo je přehlédl.
V konkrétním případě obviněného J. D. byly soudní orgány o skutečnosti, že v části inkriminovaného období byl obviněný omezen v obvyklém způsobu života v důsledku utrpěného poranění dostatečně informovány a odvolací soud si byl též vědom závěrů, které vyplývaly ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví od MUDr. M. H., jenž je zcela totožný s následně vypracovaným a v návrhu na povolení obnovy řízení uplatněným posudkem znalce MUDr. L. Ž.
Již z těchto důvodů, kdy v řízení o povolení obnovy nebyly ze strany obviněného předloženy žádné nové skutečnosti ani důkazy, jinými slovy takové, které by byly pro soud nové, dříve neznámé, bylo opodstatněné návrh obviněného podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnout, neboť nedošlo ke splnění základní podmínky obsažené v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Pokud pak soudy nižších stupňů neshledaly důvodným návrh obviněného z ostatních důvodů vyplývajících z posledně zmíněného ustanovení trestního řádu, není nutné, aby Nejvyšší soud konečné, věcně správné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a po něm i Městského soudu v Praze jakkoli modifikoval.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených poznatků a závěrů podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (viz ust. §274 tr. ř. in fine).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec