ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.114.2001.1
sp. zn. 4 Tz 114/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. června 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného B. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 11 To 544/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek podle §272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 11 To 544/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §226 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného B. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 4 T 157/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 4 T 157/2000, byl obviněný B. B. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, ze dne 16. 10. 2000, sp. zn. 1 Zt 374/2000, pro jednání kvalifikované jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od měsíce ledna 2000 do měsíce září 2000 řádně neplnil vůči svým dětem, D. B., a M: B., svěřeným do výchovy matky J. B., svoji zákonnou vyživovací povinnost, stanovenou mu rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 10 C 1626/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 30 Co 339/97, částkou 1 300,- Kč měsíčně na výživu D. a částkou 1 100,- Kč měsíčně na výživu M., přičemž za uvedené období činila dlužná částka nejméně 14 300,- Kč.
Krajský soud v Praze odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného usnesením ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 11 To 544/2000, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného B. B. Vytkl v ní, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením porušil zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §226 písm. a) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §213 odst. 1 tr. zák., ve prospěch obviněného. Poukázal dále na obsah provedených důkazů a vyslovil názor, že v dané věci při posuzování výše výživného pro každé z nezletilých dětí B. nebylo postupováno v souladu se zákonem. Nebyly totiž provedeny žádné důkazy, z nichž by bylo možno dovodit přiměřenost rozsahu vyživovací povinnosti obviněného ve vztahu k nim. Nebyly také zkoumány výdělkové ani majetkové poměry obviněného, neboť soud se spokojil pouze s jeho tvrzením o výši výdělku, ačkoli je podle názoru stěžovatele mohl objektivizovat opatřením daňového přiznání. Taktéž nebylo zjišťováno trvání vyživovací povinnosti obviněného ke zletilému A. H. Neprověřena zůstala obhajoba obviněného o tom, že matka nevyužívá finančních částek, které jí posílá na výživném, pro nezletilé děti efektivně, což ho vedlo k tomu, že část výživného plní v naturáliích. Za zcela neobjasněnou je pak pokládána hodnota naturálního plnění poskytnutého na nezletilé obviněným, ačkoli ji bylo možné objektivizovat nákupními paragony i podrobnějším výslechem obviněného a matky dětí. Tato pochybení nalézacího soudu měl odvolací soud zjistit a odvolání státního zástupce v plném rozsahu vyhovět.
Z těchto důvodů v závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, zrušil, a to včetně všech dalších na ně navazujících rozhodnutí, pokud touto změnou pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen v podstatě z těch důvodů, které jsou v ní vytýkány.
Podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Orgány činné v trestním řízení pak hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §226 písm. a) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, nebylo-li prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. je odvolací soud povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud zamítne odvolání, shledá-li, že není důvodné.
Těmito ustanoveními se ale při svém postupu důsledně neřídil odvolací soud a před ním již i soud prvního stupně. Nelze totiž souhlasit se závěrem, že na základě provedených důkazů byla správně určena výše výživného, které byl obviněný povinen platit na své dva nezletilé syny D. a M., pro účely trestního řízení. Důvodně sice bylo poukázáno na zásadu vyplývající z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle níž soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, jelikož při rozhodování o vině soud posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti a může tudíž vycházet z jiného rozsahu této povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím, ale v takovém případě soud rozhodující v trestním řízení o této otázce (rozsahu vyživovací povinnosti) nemůže takové rozhodnutí učinit bez provedení potřebných důkazů, které také musí zákonným způsobem hodnotit. Rozsah provedeného dokazování, jakož i hodnocení důkazů v daném ohledu musí pak vycházet i z hledisek obsažených v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině (zák. č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Toto ustanovení obsahuje hlediska pro určení výše výživného - odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti a možnosti povinného, což má zásadní význam při rozhodování o odpovědnosti pachatele za trestný čin zanedbání povinné výživy.
Pokud tedy okresní soud a po něm i odvolací soud považovaly za řádné plnění vyživovací povinnosti ze strany obviněného situaci, kdy nedostatek finančního plnění nahrazoval formou věcných darů a poskytováním drobných finančních částek svým synům ve formě kapesného, nelze tento závěr akceptovat pro nedostatek spolehlivých důkazů, jež by byly ve stávajícím řízení provedeny. Již samotný závěr o tom, že občanskoprávním soudem určená výše výživného (měsíčně 1 300,- Kč pro nezl. D. a 1 100,- Kč pro nezl. M.) je vzhledem k možnostem a schopnostem obviněného vysoká, s odvoláním na ust. §85 odst. 2 zákona o rodině, není důkazně podložen. Soud prvního stupně vychází, a to ne zcela přesně, pouze z výpovědi obviněného, který v hlavním líčení uvedl, že dosahuje průměrného měsíčního příjmu 8 000,- Kč a dále vypočetl částky jednotlivých výdajů pro svou osobu, jež celkově za měsíc přesahují 3 000,- Kč, když dále připomenul, že by měl zřejmě stále platit výživné na dalšího syna A. H. Tato tvrzení obviněného ale nebyla jinými důkazy potvrzena nebo vyvrácena. Jako důkaz byl sice proveden rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 26 Co 446/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 21 P 2/2000, kterým byl zamítnut návrh B. B. na snížení výživného, z odůvodnění tohoto rozsudku je ale pouze patrné, že obviněný i v tomto řízení uváděl svůj čistý měsíční příjem okolo 7 500,- Kč, čímž měl korigovat údaje, jež o svém příjmu uvedl do daňového přiznání za rok 1999. Z tohoto rozhodnutí již ale není zřejmé, v jakém smyslu a z jakých důvodů byla zmíněná korekce ohledně výše dosahovaných příjmů provedena, ani to, jaké příjmy obviněný ve zmíněném daňovém přiznání uváděl. V tomto řízení oba soudy shodně dospěly k závěru, že zde nejsou důvody pro snížení výživného a obviněný byl tudíž povinen toto platit k rukám matky nezletilých synů v nezměněné výši. Nalézací soud v trestním řízení na citovaná soudní rozhodnutí poukázal, a bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění stanovil pro účely trestního řízení výši výživného v částkách 1 000,- a 900,- Kč měsíčně. To celé v situaci, kdy skutečná výše dosahovaných příjmů event. výdajů obviněného zůstala neobjektivizována, neboť obsah jeho daňového přiznání za rok 1999 zřejmě jako důkaz v hlavním líčení proveden nebyl, ačkoli v protokolu o hlavním líčení je uvedeno, že jako důkaz mj. byly přečteny rozsudky na č. l. 11 - 14 spolu se spisy, bez uvedení bližších podrobností. Nejvyšší soud má však oprávněné pochybnosti o tom, co z těchto spisů bylo jako důkaz provedeno, neboť okresní soud žádné údaje, jež by z nich měly vyplynout, jako důkazy nehodnotil. V této souvislosti je třeba též poukázat na okolnost, že nebyly zkoumány majetkové poměry obviněného v širším slova smyslu, neboť i to je jedním z kriterií při určování výše výživného (viz ust. §96 odst. 1 zákona o rodině). Dítě má totiž právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (viz ust. §85 odst. 2, věta druhá zákona o rodině). Při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaných příjmům, ale k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu života, který vede. Jedná se např. o to, zda vlastní nemovitosti, motorová vozidla, nákladné pracovní pomůcky atd. a jakou vykazuje celkovou životní úroveň, např. v podobě způsobu využívání volného času, trávení dovolené apod. Jestliže by bylo zjištěno, že příjmy rodiče, který je podnikatelem, po odečtení výdajů (nákladů) na jejich dosažení, zajištění a udržení jsou mimořádně nízké, je třeba provést další dokazování ke zjištění schopností a možností tohoto rodiče z hledisek ust. §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Zejména je nutné zabývat se tím, jaký charakter mají jednotlivé výdaje (náklady) pro dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněných rodičem v daňovém přiznání a zda k některým z nich při zkoumání možnosti takového rodiče k plnění jeho vyživovací povinnosti k dítěti nelze přihlédnout stejně jako k jeho ostatním příjmům. Protože fyzická osoba provozující podnikatelskou činnost, která prokazuje pro daňové účely své výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, je jako účetní jednotka povinna vést peněžní deník obsahující mj. údaje o výdajích celkem a v členění požadovaném pro daňové účely, bylo možno potřebná zjištění o charakteru výdajů obviněného zjistit z tohoto peněžního deníku, ohledně něhož měl být obviněný vyzván k předložení soudu postupem podle §78 tr. ř. event. mělo být rozhodnuto o jeho odnětí ve smyslu §79 tr. ř.
Lze proto vyslovit částečný závěr v tom smyslu, že pro posouzení výdělkových možností obviněného pro účely stanovení výživného byl kromě jeho vlastní výpovědi rozhodující objektivizovaný stav jeho příjmů, jichž dosáhl na základě daňového přiznání, event. obsah peněžního deníku vypovídající o charakteru a výši výdajů, které v rozhodném období na dosažení příjmů vynaložil. Neméně důležitý byl i objektivně zjištěný stav jeho movitého, případně nemovitého majetku i způsob vedení života v rozhodném období. V tomto rozsahu ale dokazování před okresním soudem zjevně neproběhlo a přesto okresní soud dospěl k výše uvedeným závěrům ohledně výše výživného, které měl obviněný na své dva nezletilé syny platit, a to v rozporu z rozhodnutím, které ve vztahu k rozhodnému období učinily soudy v občanskoprávním řízení, aniž tento svůj postup patřičným způsobem zdůvodnil. Neprověřena rovněž zůstala aktuálnost další zmiňované vyživovací povinnosti obviněného k synovi A. H. i případná výše tohoto výživného. Výše uvedené nedostatky v dokazování bude proto třeba v dalším řízení odstranit.
V další části svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že obviněný neplnil výživné ve formě peněžitého plnění, ani ve výši stanovené pro účely trestního řízení tímto soudem. S poukazem na skutečnost, že v rozhodné době pořizoval dětem zde uvedené věci a poskytoval jim velmi často kapesné, což celkem od ledna do září 2000 tvořilo hodnotu 3 500,- Kč, spíš ale hodnotu vyšší, však nepokládal okresní soud za daných okolností jednání obviněného za trestné. Dále uvedl, že obviněnému sice vznikl formálně dluh na výživném ve výši 14 400,- Kč, ale nalézací soud zaujal názor, že předmětné jednání obviněného nelze označit za neplnění vyživovací povinnosti s poukazem na ust. §85 odst. 3 zákona o rodině, když obviněný se s nezletilými často stýká, věnuje se jim a pořizuje pro ně potřebné věci větší hodnoty. Právě pokud se týká specifikace a hodnoty naturálního plnění, které obviněný poskytl nezletilým synům částečně namísto peněžitého plnění, nebyl v dosavadním řízení odstraněn existující rozpor mezi tvrzením obviněného a výpovědí matky nezletilých synů J. B. Obviněný sám odhadl hodnotu takto poskytnutého plnění asi na 20 000,- Kč. Zahrnovat měla příspěvky na koupi věcí na jízdní kolo, vybavení na fotbal, oblečení jako boty, rukavice, mikiny apod. To připustila i svědkyně J. B., ale hodnotu všech těchto věcí odhadla na částku 3 500,- Kč, spíš vyšší. Paragony od těchto věcí jí nebyly předávány, pouze synům říkala, aby si je schovali, kdyby bylo potřeba. Navzdory tomuto poznatku nebyl učiněn pokus k objektivizování druhu a hodnoty všech takto poskytnutých věcí prostřednictvím opatření zmíněných paragonů, event. výslechem nezletilých synů v postavení svědků. Zjištění těchto poznatků má svůj význam i ve vztahu k určení období, ve kterém tyto předměty měly být obviněným nezletilým synům poskytnuty, jelikož o nich lze uvažovat ve spojení s případným plněním vyživovací povinnosti pouze v případě, že k jejich poskytnutí došlo v inkriminovaném období od ledna do září 2000. Zároveň by tímto způsobem bylo možno zhodnotit též účelnost provedených nákupů z hlediska odůvodněných potřeb dětí. Za stávajícího stavu dokazování zde ale stojí tvrzení obviněného proti tvrzení svědkyně, přičemž značný rozdíl v hodnotě věcí je evidentní a zůstal neobjasněn. Obviněný svým odhadem hodnoty pořízených věcí v podstatě zpochybnil ostatní svá tvrzení o příjmech a výdajích i o tom, že není schopen platit vyšší výživné než skutečně platí, neboť pokud by to co uvádí byla pravda, pak není zřejmé, z jakých prostředků mohl věci v takové hodnotě nakoupit a synům poskytnout. Zároveň se tím zvýrazňuje i význam dosud nezodpovězené otázky, proč k rukám matky nezletilých synů řádně neplatil v občanskoprávním řízení soudem stanovené výživné, když jím uváděná hodnota nakoupených věcí spolu s částkou, kterou na výživném v té době prokazatelně zaplatil, by podstatně přesahovala jeho celkovou určenou výši. Nepovšimnuta zůstala obhajoba obviněného, kterou v této souvislosti uplatnil, a to, že matka dětí částek, které jí na výživném posílá, nevyužívání efektivně. Toto jeho tvrzení zůstalo blíže nekonkretizováno, nebyla k němu vyslechnuta ani svědkyně J. B. Pokud by k jeho objasnění nestačil doplňující výslech obviněného a jmenované svědkyně, bylo by zřejmě nezbytné vyslechnout příslušnou pracovnici orgánu péče o mládež, aby se vyjádřila k úrovni péče, kterou oběma synům poskytovala jejich matka.
Dále je třeba poukázat na některé vzájemně si odporující argumenty v odůvodnění rozsudku okresního soudu a tím i na nelogičnost jím učiněných závěrů. Na jedné straně je např. přiznáváno výlučné právo matky, které byli synové svěřeni do výchovy, určovat na co budou částky výživného od obviněného použity, současně je ale na straně druhé konstatováno, že je nutné akceptovat pouze částečné peněžní plnění výživného k rukám matky a částečné plnění formou věcných darů, když se zároveň připouští, že mezi obviněným a matkou synů nedošlo k žádné dohodě, která by plnění vyživovací povinnosti touto formou stanovila. Přesto soud zaujal názor, že si obviněný i formou nepeněžitých plnění svoji vyživovací povinnost plní, ale v závěru odůvodnění obviněného upozornil, že pokud bude v nastolené praxi pokračovat, může být i v budoucnu pro obdobné jednání stíhán. V zásadě je sice možno připustit plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti v naturální podobě, ale pouze pod podmínkou, že takovýmto plněním jsou plně a včas kryty odůvodněné potřeby nezletilého dítěte. Tuto podmínku lze problematicky plnit v případech, kdy rodiče nezletilého dítěte nežijí spolu a proto je oprávněn stanovit rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválit jejich dohodu o výši výživného soud (viz §86 odst. 1 zákona o rodině). Jak již ale bylo zmíněno, o formě částečného naturálního plnění výživného se obviněný s matkou synů nedohodl ani ji v této podobě soud nestanovil. V konkrétním případě by proto k vyvinění obviněného muselo být v trestním řízení prokázáno, že věci, které svým nezletilým synům v inkriminovaném období poskytl v rámci své vyživovací povinnosti, kryly jejich odůvodněné potřeby, a že dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě tak nedošlo ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilých synů z peněžních prostředků, které jim byl povinen poskytnout. Např. by se jednalo o situaci, že jeden ze synů potřeboval koupit nové oblečení do školy a obviněný mu právě toto oblečení zakoupil. Naproti tomu nejednalo by se o takovou situaci, kdyby mu obviněný namísto takového oblečení koupil počítačovou hru, kolečkové brusle apod., přitom by ale v důsledku vzniklého dluhu na výživném v peněžité formě nebyla schopna toto oblečení synovi koupit ani jeho matka. K těmto okolnostem ale J. B. nebyla vyslechnuta, když z obsahu její výpovědi je patrné, že na praktiky obviněného při placení výživného v podstatě rezignovala, neboť akceptovala, že děti od obviněného alespoň touto formou určité plnění obdrží. Bude proto nezbytné vyslechnout obviněného i jmenovanou svědkyni k tomu, zda mezi nimi v souvislosti s nákupy věcí, které obviněný pro syny činil, probíhala nějaká koordinace či domluva z hlediska požadavku na krytí odůvodněných potřeb synů a nebo to záleželo pouze na úvaze a libovůli obviněného, kdy tento na názory matky dětí v tomto směru nebral ohled. Je nutné mít též na zřeteli, že do výživného nelze zahrnout pouze příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí.
Bylo proto třeba vyslovit další závěr, že v dosavadním řízení zůstala neobjasněna též hodnota a účelnost naturálního plnění poskytnutého na nezletilé syny ze strany obviněného v rámci plnění jeho vyživovací povinnosti, aniž by současně byla prověřena opodstatněnost jeho obhajoby o nezbytnosti takovýmto způsobem při placení výživného postupovat s ohledem na údajně nízké schopnosti hospodaření matky dětí se zasílanými finančními prostředky.
V důsledku všech výše konstatovaných vad a nedostatků Nejvyšší soud shledal, že v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi, jako soudem prvního stupně, nebylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, a tím i hodnocení důkazů nemohlo vést ke zjištění skutkového stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Proto i zprošťující rozsudek tohoto soudu nemohl obstát, nehledě na vadnost aplikovaného důvodu, že se skutek nestal, na což správně poukázal již odvolací soud. Tento soud ale nedostál své přezkumné povinnosti v tom, že na ostatní pochybení okresního soudu nereagoval, jeho rozhodnutí nezrušil a věc mu nevrátil k novému projednání a rozhodnutí, a naopak se s jeho nepodloženými závěry ztotožnil a důvodné odvolání státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze došlo k porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo pak v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §226 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného. Protože obě lhůty obsažené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, byly podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušeny, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu. Poté byla věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (viz ust. §270 odst. 4 tr. ř.) znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec