ECLI:CZ:NS:2018:4.TZ.13.2018.1
sp. zn. 4 Tz 13/2018- 43
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. P., proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, byl v neprospěch zemřelého obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení §341 odst. 1 a §364 odst. 1 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu a v řízení mu předcházejícím rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, v ustanovení §65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona, a §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších právních předpisů.
Rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, se zrušují , jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. P.,
se podle §226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje obžaloby pro skutky spočívající v tom, že
1) dne 1. října 1949 nenastoupil v K. do činné vojenské služby (základní služby) a dostavil se teprve 3. října 1949,
2) po provedené presentaci odmítá obléknout vojenský stejnokroj a přijmout zbraně,
ve kterém byly rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, spatřovány přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., a zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, byl zemřelý obviněný J. P. uznán vinným přečinem neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) zák. č. 92/1949 Sb., branného zákona, a zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z., kterých se podle tohoto soudu dopustil tím, že dne 1. října 1949 nenastoupil v K. do činné vojenské služby (základní služby) a dostavil se teprve 3. října 1949 (přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu) a tím, že po provedené presentaci odmítl obléknout vojenský stejnokroj a přijmout zbraně (zločin porušení subordinace). Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle §149/I, §97, §92 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. trest žaláře v trvání 2 roků zostřeného čtvrtletně postem a samovazbou v 1. a 6. měsíci každého roku. Podle §127 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. byla obviněnému započítána do trestu vyšetřovací vazba od 27. října 1949 do 28. listopadu 1949. Z odůvodnění citovaného rozsudku se podává, že důvodem trestné činnosti bylo náboženské přesvědčení zemřelého obviněného, který výslovně prohlásil, že je svědek Jehovův.
Proti rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, podal obviněný odvolání a zmateční stížnost. O podaném odvolání a zmateční stížnosti rozhodl bývalý Nejvyšší vojenský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49 tak, že zmateční stížnost zamítl jako nepřípustnou a odvolání jako nedůvodné.
Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného.
V podané stížnosti ministr spravedlnosti nejprve zrekapituloval obsah rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, včetně průběhu řízení před těmito soudy. Zároveň odkázal na znění §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, který svobodu svědomí zaručoval a konstatoval znění §65 písm. b) branného zákona č. 92/1948 Sb., a §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. Poukázal i na znění §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a zdůraznil, že účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním systému. Konstatuje, že obviněný byl v dané věci prokazatelně odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení, když jednáním, které mu bylo kladeno za vinu, realizoval práva na svobodu svědomí. Poukazuje na skutečnost, že v době rozhodování shora uvedených soudů nebylo zohledněno, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil práva na svobodu svědomí zaručenou tehdejší Ústavou ze dne 9. 5. 1948 v §15 odst. 1, když právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když motiv jednání je pod imperativem svědomí určující (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Obviněný fakticky neměl možnost dostát svým zákonným povinnostem, když tehdejší platná úprava neumožňovala vykonávat službu beze zbraně, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání tedy nebylo trestným činem pro absenci protiprávnosti.
V řízení proti obviněnému proto došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného a proto je na místě zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodoval bývalý Nejvyšší vojenský soud v Praze, když obviněný současně podal zmateční stížnost. Pokud bývalý Nejvyšší vojenský soud zamítl podané odvolání jako nedůvodné, musel rozhodovat podle §341 odst. 1 vojenského trestního řádu a v případě zmateční stížnosti podle §364 odst. 1 vojenského trestního řádu, když tato ustanovení porušil.
Současně bylo ministrem spravedlnosti uvedeno, že vzhledem k důkazní situaci reálně nepřichází v úvahu doplnění dokazování, a proto by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám podle §226 písm. b) tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, byl porušen zákon v neprospěch obviněného zemřelého J. P. v ustanoveních §341 odst. 1 a §364 odst. 1 vojenského trestního řádu a v řízení mu předcházejícím rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, v ustanovení §65 písm. b) branného zákona a §145, §146 písm. c), §149 vojenského zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. aby rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, jakož rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Nejvyšší soud považuje za nutné v dané věci konstatovat, že jediný spisový materiál, jenž se zachoval z původního řízení, představuje rozsudek bývalého Krajského soudu v Plzni, ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 488/49 a rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49.
Obhájce zemřelého obviněného se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil dne 2. 7. 2018 tak, že s ní souhlasí.
Současně je pro přesnost nutno poznamenat, že v předmětné věci obviněného neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Přečinu neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona (dále jen branný zákon) se dopustí pachatel, který nenastoupí do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené povolávacím rozkazem základní nebo náhradní službu.
Zločinu porušení subordinace podle §145 vojenského trestního zákona č. 19/1855 uvozovacího zákona k vojenskému trestnímu zákonu o zločinech a přečinech (dále jen vojenský trestní zákon), se dopustí pachatel, který v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.
Podle §146 písm. c) vojenského trestního zákona se porušení subordinace může pachatel dopustit tím, že odepře poslušnost nebo povinnou úctu nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.
Podle §149 vojenského trestního zákona odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.
Podle §341 odst. 1 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu (dále jen vojenský trestní řád) připustí-li se odvolání proti rozsudku samosoudce krajského vojenského soudu, přezkoumá vrchní vojenský soud, zda jsou nové skutečnosti a průvodní prostředky uvedené podle §337 a §338 závažné. Nejsou-li závažné, soud je ihned zamítne.
Podle §364 odst. 1 vojenského trestního řádu při poradě v neveřejném zasedání může býti zmateční stížnost ihned zamítnuta, byla-li shledána nepřípustnou, to jest byla-li podána osobou neoprávněnou nebo pozdě, byla-li podána po tom, když se stěžovatel platně zřekl tohoto opravného prostředku, nebo není-li v zmateční stížnosti označen jasně a určitě žádný z důvodů zmatečnosti vypočtených v §358, zvláště není-li výslovně uvedena skutková okolnost, která má být důvodem zmatečnosti, nebo není-li na ni jasně poukázáno (§340 odst. 2, č. 2).
Přestože Nejvyšší soud neměl k dispozici spis bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni sp. zn. Ktr 448/49, ale pouze kopii odsuzujícího rozsudku ze dne 28. 11. 1949 a kopii rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a to toliko výrokové části tohoto rozsudku, je možno konstatovat, že z odůvodnění rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, zcela jednoznačně vyplývá, že zemřelý obviněný neuposlechnul povolávací rozkaz a nenastoupil ve stanoveném termínu do činné vojenské služby a odmítl poslechnout rozkaz a obléknout si vojenský stejnokroj a přijmout zbraň z toho důvodu, že je svědek Jehovův, tedy pro své náboženské přesvědčení. Jinak vyjádřeno, motivem trestné činnosti zemřelého obviněného byla realizace jeho práva svědomí.
Proto lze mít za to, že skutků, kterými byl zemřelý obviněný uznán vinným a ve kterých bylo spatřováno odsuzujícím rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49 spáchání přečinu neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) branného zákona a zločinu porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona, se dopustil z důvodu svého náboženského přesvědčení. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.
Z konfrontace napadených rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že v dané věci v případě rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) branného zákona a zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona byl porušen zákon právě v těchto ustanoveních v neprospěch obviněného, když obviněný jednáním, které je mu kladeno za vinu toliko uplatnil práva na svobodu svědomí, která mu zaručovala i tehdejší Ústava ze dne 9. 5. 1948, konkrétně §15 odst. 1. Jelikož zároveň v dané věci podal zemřelý obviněný odvolání a zmateční stížnost, které rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1949, sp. zn. P-270/49, byly zamítnuty a to odvolání jako nedůvodné a zmateční činnost jako nepřípustná, ačkoliv shora citovaným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni byl porušen zákon, když obviněný byl uznán vinným přečinem neuposlechnutí povolávacího rozkazu podle §65 písm. b) branného zákona a zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona, ačkoliv jeho jednání postrádalo protiprávnost, byl rovněž rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §341 odst. 1 a §364 odst. 1 vojenského trestního řádu.
Proto bylo podle §268 odst. 2 tr. ř. vysloveno, že citovanými rozsudky byl porušen zákon v neprospěch zemřelého obviněného. Nejvyšší soud proto zároveň podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1950, sp. zn. P-270/49, a rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy, zprostil obžaloby pro skutky v jejich vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1949, sp. zn. Ktr 448/49. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám hned rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, když doplnění dokazování reálně nepřichází v úvahu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová