ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.130.2003.1
sp. zn. 4 Tz 130/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. P., proti pravomocnému rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17. prosince 1970, čj. 7 T 484/70-62, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Výrokem napadeného rozsudku, pokud jím byl obviněnému podle §283 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do II. nápravně výchovné skupiny v NVÚ-MS, byl v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1973, porušen zákon v neprospěch obviněného L. P.
Tento výrok se zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při nedotčeném výroku o vině trestným činem zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1973, jehož se dopustil tím, že „dne 21. 10. 1968 po uplynutí řádné dovolené se nevrátil k výkonu služby na obvodním oddělení VB K. – D., kde byl služebně zařazen, ale v průběhu dovolené dne 17. 10. 1968 odjel na řádný cestovní pas do Maďarské lidové republiky a odtud bez povolení do Švýcarska, aby se vyhnul službě ve vojensky organizovaném sboru“, v němž lze nyní spatřovat jen trestný čin zběhnutí podle §282 odst. 1 tr. zák., se L. P. se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., odsuzuje podle §282 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu jednoho dne odnětí svobody.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17. prosince 1970, čj. 7 T 484/70-62, byl býv. nstržm. SNB L. P., služebně zařazený ve funkci výkonného příslušníka OO-VB K.-D., v řízení proti uprchlému uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1973 (dále též jen „tr. zák. 1973“), pro skutek spočívající v tom, že dne 21. 10. 1968 po uplynutí řádné dovolené se nevrátil k výkonu služby na obvodním oddělení VB K. – D., kde byl služebně zařazen, ale v průběhu dovolené dne 17. 10. 1968 odjel na řádný cestovní pas do Maďarské lidové republiky a odtud bez povolení do Švýcarska, aby se vyhnul službě ve vojensky organizovaném sboru. Za to byl podle §283 odst. 1 tr. zák. 1973 odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. 1973 zařazen do II. nápravně výchovné skupiny v NVÚ-MS. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 1. 1971, když proti němu nebylo podáno odvolání. Obviněný byl později na území tehdejší Maďarské lidové republiky zatčen a uložený trest odnětí svobody vykonal celý v době od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti citovanému rozsudku stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného L. P. porušen zákon v ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. V jejím odůvodnění ministr spravedlnosti uvedl, že jednání obviněného bylo v souladu s provedenými důkazy správně kvalifikováno jako trestný čin zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění, protože se jím, bez ohledu na osobní motivaci, hodlal vyhnout službě ve vojensky organizovaném sboru. Obviněný byl v době opuštění republiky totiž příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, tedy ozbrojeného a podle vojenských zásad organizovaného sboru, a byl tudíž ve smyslu §90 odst. 3 písm. c) tehdy platného trestního zákona považován za vojáka. Ministerská stížnost však namítá, že při rozhodování o trestu, kdy obviněnému L. P. byl uložen trest v horní polovině zákonné trestní sazby, soud nepostupoval v souladu s ustanovením §31 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému trest nepřiměřeně tvrdý. Obviněný byl v době rozhodování netrestanou osobou, přičemž byl příslušníkem SNB – VB s hodností nadstrážmistra, který pracoval na nejnižší složce této organizace jako operativní pracovník a za trestný čin zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 tr. zák. bylo možno uložit trest odnětí svobody v rozmezí od jednoho roku do sedmi let nebo trest popadnutí majetku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17. 12. 1970, čj. 7 T 484/70-62, pokud jím byl obviněnému L. P. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., aby Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku o trestu podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Zde je na místě zdůraznit, že vzhledem ke znění stížnosti pro porušení zákona, v níž sice byly akcentovány i skutečnosti, k nímž mělo být vojenským obvodovým soudem přihlédnuto při rozhodování o vině, tato jednoznačně směřovala jen proti výroku o trestu, což je zřejmé nejen z jejího obsahu, ale zejména z jejího petitu. Nejvyšší soud nemohl proto přezkoumávat správnost výroku, jímž byl L. P. uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 tr. zák. 1973 a byl v dalším tímto výrokem vázán.
Podle §31 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1973, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Přijme-li soud záruku nabídnutou společenskou organizací za nápravu pachatele, vezme v úvahu také výchovnou sílu kolektivu a uloží trest se zřetelem k této okolnosti.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Praze se při vydání napadeného rozsudku citovaným ustanovením trestního zákona neřídil. Nejvyšší soud se ztotožňuje s tvrzením uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let neodpovídal danému stupni nebezpečnosti činu pro společnost, možnostem nápravy a poměrům pachatele. I podle §3 odst. 4 tr. zák. 1973 byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Vojenský obvodový soud podle těchto kritérií společenskou nebezpečnost činu obviněného L. P. nehodnotil. V odůvodnění napadeného rozsudku se ve prospěch osoby obviněného uvádí jen to, že dosud nebyl soudně trestán a do spáchání trestné činnosti byl po služební i osobní stránce hodnocen kladně. Naproti tomu mu však podsunul důkazy nepodložený motiv, že se činu dopustil z nepřátelství vůči režimu. Slova, že „zběhl z první linie boje za socialistickou společnost, zradil její zájmy, a to jen z důvodu svého nepřátelského vztahu k současnému politickému a státnímu zřízení v ČSSR“, je třeba proto pojímat jako evidentní politickou frázi. Je příznačné, že o nejpodstatnější skutečnosti, totiž že obviněný se činu dopustil krátce po okupaci tehdejší ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, tj. po události, která doslova šokovala drtivou většinu společnosti, takže desetitisíce občanů z důvodné obavy o svoji budoucnost emigrovaly do okolních i vzdálenějších zemí s demokratickým režimem, není sebemenší zmínky. Soud přitom evidentně nerespektoval pravidlo, platné podle zákona i v té době, že každého pachatele jako objekt trestu je nutno posuzovat individuálně, neboť základním východiskem je, aby uložený trest co do druhu a výměry byl schopen beze zbytku splnit účel trestu. Uložení trestu pěti let odnětí svobody za uvedené situace je třeba považovat za svévolný akt represe ze strany soudců, zjevně sympatizujících s okupanty, vůči osobě, která s mezinárodnímu právu odporující okupací ČSSR na rozdíl od nich nesouhlasila. Protože se tudíž jednalo o trest, který byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, byla stížnost pro porušení zákona podle §266 odst. 2 tr. ř. shledána přípustnou.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl výrokem o trestu, jímž byl obviněnému L. P. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny, porušen zákon v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1973, v jeho neprospěch. V souladu s ustanovením §269 odst. odst. 2 tr. ř. bylo proto nutno tento výrok, a všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, zrušit. Podle §270 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud však podle §271 odst. 1 tr. ř. může ve věci rozhodnout sám, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn.
Výše již byly rozvedeny důvody, pro něž v projednávané věci výrok napadeného rozsudku o vině trestným činem zběhnutí do ciziny podle §283 odst. 1 tr. zák. 1973, v tomto řízení nebylo možno zrušit ani změnit. Po zrušeném výroku o trestu se však věc dostala zpět do stádia neukončeného trestního stíhání, kdy na podkladě existujícího výroku o vině je nutno znovu rozhodnout o trestu. Podle §16 odst. 1 tr. zák. platí dominantní pravidlo, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Druhou část citovaného ustanovení je nutno aplikovat v projednávaném případě, protože podle nyní platného trestního zákona by bylo možno jednání obviněného, které se stalo předmětem výroku o vině, právně kvalifikovat toliko jako trestný čin zběhnutí podle §282 odst. 1 tr. zák. (ustanovení §283 bylo zrušeno), když uvedený trestný čin je ohrožen trestní sazbou na šest měsíců až pět let odnětí svobody (proti dřívějšímu jednomu roku až sedmi letům odnětí svobody nebo propadnutím majetku). Podle §40 odst. 1 tr. zák. má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici sazby zákonem stanovené. Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě vzhledem k naprosto výjimečným, výše zmíněným okolnostem, za jakých ke spáchání trestného činu došlo, jakož i poměrům pachatele, který je nyní řádným občanem cizího státu, bude všem kritériím §31 tr. zák. odpovídat symbolický trest odnětí svobody v trvání jednoho dne, když všechny podmínky pro upuštění od potrestání ve smyslu §24 odst. 1 tr. zák. (obviněný spáchání činu lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě) nelze expressis verbis mít za splněné. Vzhledem k tomu, že nově uložený trest odnětí svobody byl již vykonán, nebyl důvod pro rozhodnutí podle §39a tr. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k