ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.14.2006.1
sp. zn. 4 Tz 14/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 16. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W., proti pravomocnému usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného A. W. pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ Z., do kterého byl povolán povolávacím rozkazem OVS K., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě,
v čemž dle usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 23. 1. 1964, sp. zn. OPV 14/1964, jímž bylo podle §164 tr. ř. zahájeno vyšetřování a současně podle §165 odst. 1 tr. ř. i trestní stíhání obviněného, byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964, bylo podle §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného A. W. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ Z., do které byl povolán rozkazem Okresní vojenské správy v K., v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Usnesení nabylo právní moci téhož dne.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. W. Podle názoru stěžovatele byl zákon porušen v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §269 odst. 1 tr. zák.
Stěžovatel poukázal na existenci odsuzujících rozsudků, a to bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1952, sp. zn. Vt 34/1952, a bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/1954. V obou případech byl obviněný A. W. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, kdy mu byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a posléze čtyř let. V obou případech bylo důvodem odepření vojenské služby obviněným náboženské přesvědčení obviněného, který se odvolával na to, že je S. J. Poté následovalo další trestní stíhání obviněného A. W. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., které vedl bývalý vojenský obvodový prokurátor v Olomouci pod sp. zn. OPv 14/1964. I v tomto případě obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní názor pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl 42/2002, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala ústava i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše prezentované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody jednotlivě i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin “.
Byť bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, stalo se tak s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, který konstatoval duševní chorobu obviněného, nicméně trestní stíhání obviněného mělo být zastaveno proto, že skutek, pro který je stíhán, není trestným činem, když tento postup je jednoznačně pro obviněného příznivější. Porušení zákona spatřuje stěžovatel v porušení zásady „ne bis in idem“. Pokud přesto bylo trestní stíhání zahájeno, mělo být neprodleně pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. tehdy platného trestního řádu zastaveno, a nikoli kvůli údajné duševní poruše.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného A. W., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení včetně rozhodnutí obsahově navazujících zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátil orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci rozhodl sám podle §271 odst. 1 tr. ř.
V prvé řadě je nutno uvést, že v posuzované věci již proběhlo řízení u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 14/2005, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005, stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal důvodnou, a vycházel při existenci uvedených předchozích rozhodnutí týkající se obviněného A. W. z těchto úvah:
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem podle kterého nemělo být trestní stíhání obviněného zahájeno a bylo-li, mělo být zastaveno z důvodu, že obviněný byl pro totožný skutek v minulosti již odsouzen v roce 1952 a 1954. Při existenci usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného v roce 1964 zastaveno, by měl Nejvyšší soud toto usnesení zrušit a nepochybně sám rozhodnout, že trestní stíhání zastavuje z důvodu uvedených nikoliv v ustanovení §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve zněním platném v roce 1964, ale podle §177 odst. 1 písm. d) tr. ř. v tehdy platném znění. Nejvyšší soud tento právní názor v praxi aplikoval tak, že při nezpochybňování okolnosti příznivějšího důvodu zastavení trestního stíhání pro obviněného, musí převážit zájem na plné zákonnosti a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí. Tento zájem však může převážit pouze při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí obstát. Jako kritérium pro určení míry zájmu na zákonnosti rozhodnutí a zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí přitom považuje okolnost, že se jedná o zásadní a podstatné vady, pro které nemůže rozhodnutí obstát a kdy na právní moci nelze trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování.
Nejvyšší soud v tomto řízení pod sp. zn. 4 Tz 14/2005, dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci nepředstavuje zjištěná vada natolik závažné porušení zákona, jež by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Zájem na stabilitě rozhodnutí byl v tomto případě shledán větší než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného.
Z podnětu včas a řádně podané ústavní stížnosti obviněného A. W. právně zastoupeného JUDr. L. M., rozhodl Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05, tak, že usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005, zrušil, neboť dospěl k názoru, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že v dané věci není sporu o skutkových okolnostech případu, tedy ani o tom, že trestní stíhání stěžovatele nemělo být vůbec zahájeno, a pokud již bylo zahájeno, mělo být zastaveno nikoliv z důvodu uvedeného v ustanovení §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění platném v roce 1964, nýbrž z důvodu uvedeného v ustanovení §177 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. V tomto smyslu tedy Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za vyčerpávající, nemá proti němu žádné výhrady.
Ústavní soud za situace, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno neoprávněně, neboť jím byla porušena zásada ne bis in idem, jak také Nejvyšší soud správně konstatoval, tedy že trestní stíhání nemělo být zastaveno z důvodu nedostatku trestní odpovědnost obviněného A. W. z důvodu jeho nepříčetnosti, ale proto, že již byl pro stejné skutky odsouzen, má za to, že zastavení řízení z důvodu podle §177 odst. 1 písm. d) tehdy platného řádu, mělo přednost před zastavením z důvodu nepříčetnosti podle §177 odst. 1 písm. e) tehdy platného tr. ř. Pokud by tak bylo postupováno, nebylo by vůbec třeba zkoumat dušení stav nemocného.
Podle názoru Ústavního soudu je v daném konkrétním případě nepřijatelné, aby rozhodnutí, které bylo prohlášeno za nezákonné a současně porušující lidská práva svobody, bylo i nadále ponecháno v platnosti s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Uvedený princip lze podle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout toliko na ta rozhodnutí, jež byla učiněna v podmínkách materiálního právního státu, tj. na rozhodnutí učiněná až po roce 1989 za základě demokraticky přijatých a ústavně konformně vyložených a aplikovaných právních předpisů.
Ústavní soud nesouhlasil ani s názorem vyjádřeným v napadeném usnesení, podle kterého se nejedná o takovou vadu, která představuje závažné porušení zákona, a kterou by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Podle názoru Ústavního soudu se o podstatnou vadu řízení jedná, a proto měla být rozhodnutím Nejvyššího soudu napravena.
Podle ustanovení §314h odst. 1 tr. ř. po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést ty procesní úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), který pokračoval v řízení o stížnosti pro porušení zákona, přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Nejvyšší soud nemohl přezkoumat také řízení, napadené části rozhodnutí předcházející, neboť neměl k dispozici příslušný trestní spis, nýbrž jen omezenou část písemností, konkrétně opisy čtyř usnesení.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí při vázanosti právním názorem, který ve věci vyslovil v citovaném nálezu Ústavní soud České republiky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bývalý vojenský obvodový prokurátor postupoval v rozporu se zákonem, když svým usnesení ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964, zastavil trestní stíhání proti obviněnému A. W. podle §177 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, za okolnosti, kdy mělo být trestní stíhání zastaveno podle §177 odst. 1 písm d) tr. ř., tedy z důvodu, že se jednalo o trestní stíhání nepřípustné (§11 odst. 1 tr. ř.).
V usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 23. 1. 1964, sp. zn. OPv 14/1964, je uvedeno, že obviněný nenastoupil vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského vyznání. Podle judikatury Ústavního soudu se jedná o týž skutek, pro který byl obviněný odsouzen rozsudky bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1952, sp. zn. Vt 34/1952, a bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/1954, kdy v obou těchto případech byl obviněný A. W. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. Bývalý obvodový vojenský prokurátor v Olomouci nesprávně vyhodnotil skutečnost, že šlo o týž skutek, tj. odmítání plnění vojenských povinností z náboženských důvodů, a že rozhodnutí obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu má trvalý charakter. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl již pro stejný skutek odsouzen, byla porušena zásada ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek.
Proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964, byl v neprospěch obviněného A. W. porušen zákon v ustanovení §177 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného A. W. zastavil, neboť trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á