ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.140.2004.1
Tz 140/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. L., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2004, čj. 10 To 43/2004-211, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2004, čj. 10 To 43/2004-211, byl v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. listopadu 2003, čj. 1 T 99/2003-195, v ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 tr. zák., porušen zákon v neprospěch obviněného J. L.
Oba citované rozsudky se zrušují.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. c) tr. ř. se obviněný J. L.
zprošťuje obžaloby
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě ze dne 18. června 2003, čj. Zt 139/2003-14, pro skutek spočívající v tom, že \"dne 12. 2. 2003 v 18.26 hod. z objektu Z. z. s. H. B., středisko Ch., ze svého mobilního telefonu se SIM kartou GO, telefonicky na číslo pevné telefonní stanice dobrovolného sdružení občanů T. j. Ch. s. Ch. do kanceláře sportovní haly v Ch., kde v té době probíhal hokejový mistrovský zápas s přítomností nejméně pětiset návštěvníků, oznámil vrátné M. W. lživou zprávu: \"za hodinu vybuchne strojovna a zimní stadion\", na základě tohoto oznámení na místě zasahovala Policie ČR, za účasti Městské policie Ch. a H. z. s. kraje V., v 18.45 hod. začalo vyklízení celého prostoru zimního stadionu, sportovní haly, fitcentra T. P., prostor Kulturního domu J. a následná prohlídka uvedených prostor, včetně kanceláří Úřadu práce H. B., pobočka Ch., ke zjištění a zajištění případné nálože, tato prohlídka byla skončena dne 12. 2. 2003 ve 21. 45 hod. s negativním výsledkem, svým jednáním tak způsobil na zbytečných nákladech na provedení akce České republice - Ministerstvu vnitra škodu ve výši 2.631,50 Kč, H. z. s. kraje V. škodu ve výši 6.912,30 Kč a HC hokejový klub Ch. ztrátu kompenzací vstupného, náklady a na prodloužení směn zaměstnanců a úpravě rozvrhu v důsledku výpadku provozu ve výši 7.000,- \",
jímž měl spáchat trestný čin šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškození H. z. s. kraje V., J., K. S., ČR-Ministerstvo vnitra, Policie ČR, Správa východočeského kraje Hradec Králové, Hokejový klub HC Ch., S., Ch. a město Ch. se svými nároky na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. listopadu 2003, čj. 1 T 99/2003-195, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na výše uvedeném skutkovém základě. Za to byl podle §199 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit jako způsobenou majetkovou újmu H. z. s. kraje V. částku 6.912,30 Kč a ČR?Ministerstvu vnitra, Policie ČR, Správa Východočeského kraje Hradec Králové částku 2.631,50 Kč. Naproti tomu byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškození H. k. HC Ch. a město Ch. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí odůvodnil okresní soud tak, že obhajoba obviněného, který spáchání uvedeného skutku popíral a tvrdil, že buďto došlo k technickému zneužití jeho SIM karty nebo jeho mobilní telefon k výhružnému telefonátu zneužila nezjištěná osoba, byla provedenými důkazy vyvrácena. Bylo vyloučeno, že by bez vědomí obviněného mohla být vyrobena kopie SIM karty a nebylo též zjištěno, že by někdo ze spoluzaměstnanců měl problémy s obviněným, nebo že by mezi nimi panovaly nepřátelské vztahy, takže nikdo neměl důvod ke zneužití telefonu. Nebylo také prokázáno, že by se nějaká cizí osoba v kritické době pohybovala v prostoru pracoviště zdravotnické záchranné služby (dále též jen \"ZZS\") či v prostorách, kde se zdržují řidiči této služby. Okresní soud proto uzavřel, že poplašnou zprávu musel uskutečnit sám obviněný.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2004, čj. 10 To 43/2004-211, byl z podnětu odvolání obviněného shora uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému J. L. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen podle §199 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry o vině obviněného, když akceptoval jeho argumentaci, že i když neexistuje žádný přímý důkaz, který by prokazoval jednání obviněného, nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec a jeho jednání nade vší pochybnost prokazují. Odvolací soud souhlasil také s hodnocením důkazů, jak je provedl nalézací soud, avšak současně poukazoval i na ustálenou judikaturu, podle níž by napadený rozsudek nemohl zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Při nedotčeném výroku o vině pak obviněnému toliko zmírnil okresním soudem uložený trest, který shledal příliš přísným.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. L. V jejím odůvodnění uvedl, že nelze souhlasit se závěry nalézacího a odvolacího soudu, že nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec a nade vší pochybnost prokazují spáchání zažalovaného trestného činu obviněným. Poukázal na výpovědi svědků, podle nichž obviněný sice většinou měl svůj mobilní telefon při sobě v ruce nebo za opaskem, avšak stávalo se i to, že ho ponechával v denní místnosti, stejně jako jeho spolupracovníci, bez dozoru, např. při odchodu na toaletu. Jak tomu bylo konkrétně dne 12. 2. 2003 v době kolem 18.30 hod. z uvedených výpovědí nevyplývá, neboť si tento moment žádný ze svědků nevybavil. Svědecké výpovědi rovněž absolutně nevyloučily možnost pohybu i dalších osob v prostorách ZZS, které tam službu nekonaly. Oproti závěru nalézacího soudu tak lze uzavřít, že sice nebylo prokázáno, že mobilní telefon obviněného zneužila jiná osoba, ale zároveň tato skutečnost nebyla ani vyvrácena. Nebylo totiž zpochybněno tvrzení obviněného, že odložený mobilní telefon, ponechaný v místnosti pro řidiče, byl v předmětné době v zapnutém stavu a nejspíše nedopatřením ponechán nastavený na SIM kartu Go, kterou jinak používal výlučně k posílání krátkých zpráv. Nelze proto vyloučit, že v nestřeženou chvíli tak mohl být mobilní telefon zneužit jinou osobou k zadání volaného čísla a k telefonátu, který nepřesáhl dobu sedmi vteřin. Tato obhajoba obviněného nebyla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena. Byl získán pouze jeden nepřímý důkaz, který svědčil o tom, že předmětný výhružný telefonát byl učiněn z mobilního telefonu obviněného. Žádný další přímý ani nepřímý důkaz však jednoznačně nesvědčí tomu, že by to byl právě obviněný, kdo tento telefonát uskutečnil, a nevyloučil tudíž možné pachatelství jiné osoby. Nepřímé důkazy sice vedou k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučují však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, proto nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.
Podle stěžovatele bylo hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a výsledkem tohoto hodnocení byla nedostatečná a nepřesvědčivá skutková zjištění odporující ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pokud odvolací soud shledal postup nalézacího soudu v tomto směru zákonným, nesplnil svoji přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. a pochybil, když napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a na základě nesprávného výroku o vině, který ponechal nedotčen, znovu ve věci rozhodl. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2004, čj. 10 To 43/2004-211, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. L. v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 11. 2003, čj. 1 T 99/2003-195, rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil oba napadené rozsudky, včetně dalších rozhodnutí na uvedené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání navrhla, aby po zrušení rozhodnutí obou soudů Nejvyšší soud sám podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že obviněný se podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 2 tr. ř. dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Stížnost pro porušení zákona správně poukazuje na to, že v trestním řízení vedeném proti obviněnému J. L. nebyla zcela vyvrácena možnost, že on nemusel nutně být tou osobou, která dne 12. 2. 2002 učinila výhružný telefonát do kanceláře sportovní haly v Ch. Z výpovědí svědků u hlavního líčení vyplývá, že obviněný sice nosil mobilní telefon většinou při sobě, ale svědkové naproti tomu jej viděli, že nechal telefon i bez dozoru (např. při odchodu na toaletu). Jak tomu bylo v den, kdy byl učiněn výhružný telefonát, si však žádný ze svědků přesně nevybavuje. Nikým tedy nebyla vyloučena možnost, která je součástí obhajoby obviněného J. L., že mobilní telefon odložený v místnosti pro řidiče nebo ve společenské místnosti, nastavený na SIM kartu Go, mohl být zneužit nezjištěnou osobou k předmětnému výhružnému telefonátu. Za této důkazní situace nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že pokud nebyl v budově zjištěn pohyb cizí osoby bez povolení a zároveň nikdo ze spoluzaměstnanců neměl problémy s obžalovaným, nutně z toho vyplývá, že autorem lživé poplašné zprávy, uskutečněné prokazatelně z mobilního telefonu obviněného, mohl být jen on sám, a to ani ve spojení s argumentací odvolacího soudu, že zneužití telefonu některým ze spoluzaměstnanců nebo cizích osob, nebylo potvrzeno a jeví se jako zcela nepravděpodobné, že by právě v čase zápasu hokejového klubu k němu mohlo popsaným způsobem dojít. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že provedeným dokazováním nebyla tato i když minimální eventualita, zcela vyloučena. Z provedených důkazů sice vyplývá důvodné podezření vůči obviněnému, nicméně s naprostou jistotou nelze tvrdit, že to byl právě obviněný a ne jiná osoba, kdo učinil dne 12. 2. 2002 inkriminovaný výhružný telefonát. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost, přičemž jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Jestliže nepřímé důkazy vedou jen k důvodnému podezření vůči obviněnému, ale nevylučují reálnou možnost, že pachatelem by mohla být i jiná osoba, je třeba, aby soud dokazování doplnil tak, aby nepřímé důkazy tvořily uzavřený okruh s jediným možným závěrem, jinak by nemohly být dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srov. R 35/1970-I a R 29/1971 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. je vyjádřena stěžejní zásada trestního řízení tzv. presumpce neviny, požadující, aby vina obviněného byla úplně a nepochybně prokázána. Tím je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Odsuzující rozsudek může být proto vynesen, až když byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Nebyla-li vina obžalovaného plně prokázána, musí být obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., zproštěn.
Krajský soud v Hradci Králové, který projednával odvolání obviněného J. L. proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. listopadu 2003, čj. 1 T 99/2003-195, jímž byl uznán vinným trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zák. přes výše uvedené objektivně existující pochybnosti, nesplnil důsledně svoji přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř., když uvedený výrok o vině nechal nedotčeným, čímž porušil v neprospěch obviněného zákon v tomto ustanovení. Pokud jde o řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, okresní soud svým rozsudkem ze dne 20. 11. 2003 porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že jej nerespektováním důsledků, které z presumpce neviny vyplývají, uznal vinným trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedený všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. To pak Nejvyššímu soudu umožnilo, aby po vyslovení porušení zákona postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a následně také podle §271 odst. 1 tr. ř.
Zde je namístě připomenout, že při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z výše uvedeného obsahu provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Podle této zásady soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona v tomto ustanovení, i když sám hodnotil důkazy v tomto směru s jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění nemá Nejvyšší soud pochybnosti, jak bylo výše uvedeno, a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit.
V daném případě byly splněny podmínky k tomu, aby Nejvyšší soud realizoval svůj nesouhlas s hodnocením důkazů, jak jej provedly soudy obou stupňů, tím, že ve věci sám rozhodl. Vycházejíc ze skutkového stavu, který byl v rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn a napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že provedené důkazy neprokazují beze zbytku, že to byl obviněný, kdo spáchal zažalovaný trestný čin. V souladu s výrokem o porušení zákona v neprospěch obviněného jak rozsudkem soudu prvního stupně, tak napadeným rozsudkem odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil obě uvedená rozhodnutí těchto soudů, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. Takto rozhodnout ve prospěch obviněného lze za předpokladu, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tento předpoklad v projednávané věci byl dán.
Jestliže soud obžalovaného zprostí obžaloby, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko právních (§229 odst. 3 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k