ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.156.2004.1
sp. zn. 4 Tz 156/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 11. 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. K., proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. K.
Napadené usnesení se zrušuje v části týkající se obviněného Z. K.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Trestná činnost spočívala v tom, že Z. K. v postavení společníka společnosti I., s. r. o., se sídlem v J., Dr. P. a člena představenstva společnosti I. stavební, a. s., se sídlem v J., B. a R. L. v postavení společníka a jednatele společnosti I., s. r. o., se sídlem v J., Dr. P. a člena představenstva I. stavební, a. s., se sídlem v J., B., společně získali část prostředků, které by jinak připadly společnosti I. stavební, a. s., pro společnost I., s. r. o., tak, že poté, co dne 8. 2. 1994 uzavřeli Z. K. a R. L. jako statutární zástupci společnosti I., s.r.o., se sídlem v J., Dr. P., se společností W. B. V. S., Z., N., zastoupenou F. Q. L. na podkladě plné moci, nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti – zastavené a nezastavěné pozemky o celkové rozloze do 31. 8. 1994 v rozloze 10.041 m² a od 1. 9. 1994 pak o rozloze 10.768 m² včetně staveb na těchto pozemcích, zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v J., uvedené v článku II. nájemní smlouvy a její přílohy, které jsou majetkem společnosti I. stavební, a. s., a to na dobu neurčitou, s dohodnutým měsíčním nájemným na dobu od 1. 3. 1994 do 31. 8. 1994 ve výši 384.905,- Kč a od 1. 9. 1994 pak ve výši 412.773,- Kč, plus 5 % DPH, uzavřeli až dne 21. 2. 1994 Z. K., R. L. a J. P. za společnost I. stavební, a. s., se sídlem J., B. a R. L. za společnost I., s. r.o., se sídlem J., Dr. P., nájemní smlouvu k nemovitostem – zastavěným a nezastavěným pozemkům a stavbám zapsaným na listu vlastnictví číslo u Katastrálního úřadu v J., a to shodujících se s předmětem nájmu z nájemní smlouvy ze dne 8. 2. 1994, za dohodnutou výši měsíčního nájemného za období od 1. 3. 1994 do 31. 8. 1994 ve výši 251.025,- Kč a od 1. 9. 1994 ve výši 269.200,- Kč plus 5 % DPH, kdy takto uzavřená smlouva byla nevýhodná pro společnost I. stavební, a. s. a v důsledku tohoto k datu ukončení nájemního vztahu byla této společnosti způsobena škoda ve výši 5.348.163,60 Kč.
Za tuto trestnou činnost byli obvinění Z. K. a R. L. shodně odsouzeni podle §128 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále jim byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činností ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu čtyř roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, podali odvolání obvinění Z. K. a R. L. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Z. K. a R. L. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §255 a §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Vrchní soud v Olomouci v dané trestní věci napadeným usnesením porušil zákon v neprospěch obviněného, neboť ještě před tím, než bylo ve věci Vrchním soudem v Olomouci nařízeno veřejné zasedání, byl tento soud vyrozuměn, že obviněný Z. K. trpí duševní poruchou, která značně omezuje jeho schopnost vnímání průběhu trestního stíhání. Stalo se tak přípisem obhajoby ze dne 22. 6. 2004, jehož přílohou byl i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V tomto ústavním znaleckém posudku P. l. v B. ze dne 27. 2. 2004 pak prim. MUDr. J. P. a prim. MUDr. M. Z. konstatují, že Z. K. trpí duševní poruchou a v důsledku této duševní poruchy není schopen absolvovat trestní řízení. Znalecký posudek byl vyžádán orgánem činným v trestním řízení – Policií České republiky, Správou Jihomoravského kraje, SKPV J., a to v dalším trestním řízení proti Z. K. vedeném pod sp. zn. ČTS: KVV-796/22-98. Již v minulosti znalec prim. MUDr. S. (rovněž přibraný orgány činnými v trestním řízení) konstatoval depresivní poruchu středně těžké intenzity. Znalecký posudek byl poté rozšířen aktualizovaným dodatkem a znalci dne 29. 7. 2004 potvrdili dlouhotrvající duševní poruchu, v důsledku které není obviněný Z. K. schopen chápat smysl trestního stíhání. Je nepochybné, že odvolací soud byl o duševní poruše obviněného vyrozuměn již dne 22. 6. 2004 a že tato duševní porucha byla ve formě znaleckého posudku soudu i doložena. Je rovněž nepochybné, že ze znaleckých posudků vyplývá, že obviněný není schopen chápat smysl trestního stíhání. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu předvolat zpracovatele znaleckých posudků a vyslechnout je k jejich obsahu, zejména k otázce, zda obsah sdělení uváděný ve znaleckých posudcích stran duševní choroby obviněného a o důsledcích této choroby lze aplikovat i na inkriminovanou věc. Pokud by tomu tak bylo, měl odvolací soud trestní řízení přerušit do doby, než se duševní stav obviněného upraví do té míry, že bude schopen plnohodnotné účasti na trestním řízení.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. K. v ustanoveních §255, §173 odst. 1 písm. c)tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §173 odst.1 tr. ř. státní zástupce přeruší trestní stíhání:
a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,
b) nelze-li obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud,
c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání,
d) navrhuje-li se předání trestního stíhání do ciziny, nebo byl-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn.
Podle §255 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přeruší trestní stíhání, vyjde-li za odvolacího řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v §173 odst. 1 písm. b) až d), anebo nelze-li obžalovanému doručit předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že uvedenými zákonnými ustanoveními se Vrchní soud v Olomouci při vydání usnesení ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, důsledně neřídil.
Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení bylo vydáno za situace, kdy vyvstávala otázka, zda tu není důvod k přerušení trestního stíhání uvedený v §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení se trestní stíhání přeruší, není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání. Ve stadiu po podání obžaloby přichází přerušení trestního stíhání z uvedeného důvodu v úvahu jak v hlavním líčení (§224 odst. 1 tr. ř.), tak mimo hlavní líčení (§231 odst. 1 tr. ř.). Přerušení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve stadiu odvolacího řízení upravuje ustanovení §255 odst. 1 tr. ř.
V případě projednávané trestní věci byl obviněný Z. K. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, kdy mu za trestný čin dle §128 odst. 4 tr. zák. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činností ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu čtyř roků. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obviněných Z. K. a R. L.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, duševní stav obviněného Z. K. nebyl jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem I. stupně předmětem zkoumání. Teprve v rámci odvolacího řízení přípisem došlým Vrchnímu soudu v Olomouci dne 23. 6. 2004 požádal obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce o odročení veřejného zasedání, které bylo nařízeno na dne 1. 7. 2004, a to mimo jiné z důvodu jeho špatného zdravotního stavu, který vylučuje jeho účast u veřejného zasedání. Svoji žádost doložil znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaným P. l. v B. Vypracováním ústavního znaleckého posudku byli pověřeni prim. MUDr. J. P. a prim. MUDr. M. Z. a psychologickou částí PhDr. B. Z. Znalecký posudek byl vyžádán na základě opatření ze dne 11. 12. 2003 orgánem činným v trestním řízení – Policií České republiky, Správou Jihomoravského kraje, SKPV J., a to v dalším trestním řízení proti Z. K. vedeném pod sp. zn. ČTS: KVV-796/22-98.
V tomto ústavním znaleckém posudku P. l. v B. ze dne 27. 2. 2004 zpracovatelé prim. MUDr. J. P. a prim. MUDr. M. Z. konstatují, že Z. K. trpí duševní poruchou, a to depresivní fází středně těžkého až těžkého stupně. Ve většině případů se jedná o duševní poruchu dočasnou, jejíž léčení je ale dlouhodobé. V důsledku této duševní poruchy není Z. K. schopen absolvovat trestní řízení.
Vrchní soud v Olomouci na základě žádosti o odročení veřejného zasedání toto přeložil na den 22. 7. 2004 a o novém termínu vyrozuměl státního zástupce, oba obviněné a jejich obhájce. Veřejné zasedání pak proběhlo dne 22. 7. 2004 i za účasti obviněného Z. K. Ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci nejprve usnesením I. zamítl návrhy na doplnění dokazování a usnesením II. podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl. V odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání se vrchní soud s námitkami ohledně zdravotního stavu obviněného Z. K. žádným způsobem nevypořádal. Závěry znaleckého posudku přitom jednoznačně hovoří o duševní poruše obviněného Z. K., která nastala až po spáchání činu, v důsledku níž není schopen absolvovat trestní řízení (v této jiné trestní věci). Za tohoto stavu bylo povinností odvolacího soudu opatřit důkazní podklad pro posouzení otázky, zda obviněný v dané trestní věci, s ohledem na duševní poruchu o níž se zmiňuje znalecký posudek vyžádaný v jiné trestní věci (která měla nastat až po spáchání činu), je či není schopen chápat smysl trestního stíhání a zda je tedy dán důvod přerušení trestního stíhání uvedený v §173 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Věc zůstala v naznačeném ohledu neobjasněna. Vrchní soud na námitky obsažené v žádosti obviněného vůbec nereagoval a těmito se nezabýval, ačkoliv pouze postupem dle §105 odst.1, §116 odst. 1 tr. ř. případně §110 tr. ř. bylo možno zjistit, zda závěry obsažené v obhajobou předloženém ústavním znaleckém posudku vypracovaném v jiné trestní věci platí i pro toto trestní řízení a pokud ano, zda duševní porucha obviněného vzniklá v době po spáchání trestné činnosti má povahu duševní choroby. Přerušení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. totiž není podmíněno pouze duševní p o r u c h o u, nýbrž duševní c h o r o b o u .
Součástí stížnosti pro porušení zákona je i rozšíření shora citovaného ústavního znaleckého posudku o dodatek vypracovaný P. l. v B.-Č. dne 29. 7. 2004, kdy znalci prim. MUDr. J. P. a prim. MUDr. M. Z. potvrdili u obviněného Z. K. dlouhotrvající duševní poruchu vzniklou po spáchání trestného činu, která má povahu duševní choroby, v důsledku které není obviněný Z. K. schopen chápat smysl trestního stíhání.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že odvolací soud byl o duševní poruše obviněného vyrozuměn již dne 23. 6. 2004. Tato duševní porucha byla ve formě znaleckého posudku soudu vypracovaného ústavem (byť v jiné trestní věci téhož obviněného) doložena, přitom ze znaleckého posudku (doplněk potvrzující, že se u obviněného Z. K. se jedná o duševní chorobu, byl vypracován až po vyhlášení stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí vrchního soudu) vyplývá, že obviněný trpí duševní poruchou a není schopen chápat smysl trestního stíhání. Jak již bylo uvedeno shora, bylo za této situace povinností odvolacího soudu vyžádat spis Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, SKPV J., sp. zn. ČTS: KVV-796/22-98 a provést listinný důkaz čtením tohoto spisu, zejména v něm obsaženého znaleckého posudku, k posouzení, zda v této trestní věci je zapotřebí zkoumat duševní stav obviněného Z. K., a tudíž zda přibrat znalce či nikoli. S ohledem na závěry v ústavním znaleckém posudku obsažené přicházel v úvahu postup dle §105 odst.1, §116 odst. 1 tr. ř. případně §110 tr. ř., t.zn. přibrání znalce (znalců) z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, za účelem vyšetření duševního stavu obviněného se zaměřením na zodpovězení otázky, zda se u obviněného jedná pouze o duševní poruchu či zda jde o duševní chorobu (jak na to poukazuje doplněk znaleckého posudku) a k důsledkům této choroby. Teprve po takto doplněném dokazování by měl odvolací soud podklady pro rozhodnutí, zda jsou v dané trestní věci na straně obviněného Z. K. splněny podmínky pro postup dle §255 a §173 odat. 1 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci nedostál své přezkumné povinnosti uvedené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. (omezený revizní princip, který ovládá odvolací řízení ve smyslu ustanovení §254 tr. ř. znamená, že odvolací soud se v konečném výroku musel vypořádat se všemi námitkami odvolatele, uplatněnými v odvolání), pokud se těmito závažnými okolnostmi nezabýval a konal veřejné zasedání, ve kterém rozhodl o vině a trestu obviněného Z. K. Postupem Vrchního soudu v Olomouci byl zákon porušen v neprospěch obviněného Z. K. v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože věc nebyla náležitě objasněna z hlediska zákonných podmínek opodstatňujících přerušení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §255 a §173 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěná porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení v části týkající se obviněného Z. K., zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část usnesení obsahově navazovala a která jeho zrušením pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci vrchní soud nejprve způsobem, který vyplývá z předchozích částí tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, provede důkazy ke zjištění, zda tu jsou či nejsou důvody k přerušení trestního stíhání podle §255 a §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. Zjistí-li na podkladě těchto důkazů, že je na straně obviněného důvod k přerušení trestního stíhání, trestní stíhání přeruší, a to do doby, než se duševní stav obviněného upraví do té míry, že bude schopen plnohodnotné účasti na trestním řízení. O přerušení trestního stíhání může odvolací soud rozhodnout ve veřejném i neveřejném zasedání (§263 odst. 1 tr. ř.), a to usnesením (§119 odst. 1, §134 tr. ř.), proti němuž není přípustná stížnost (§141 odst. 2 věta druhá tr. ř.). Po odpadnutí překážky rozhodne podle §224 odst. 3 tr.ř., per analogiam, odvolací soud usnesením, že v odvolacím řízení se pokračuje. Proti tomuto usnesení není rovněž stížnost přípustná.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Pro úplnost je třeba uvést, že pokud obhájce obviněného Z. K. navrhoval, aby Nejvyšší soud podle §270 odst. 3 tr. ř. nařídil, aby tuto trestní věc projednal a rozhodl vrchní soud v jiném složení senátu, neshledal Nejvyšší soud pro tento postup důvody. Nejvyšší soud může ve smyslu §270 odst. 3 tr. ř. nařídit, aby věc byla projednána v jiném složení senátu zejména, pokud na základě projednání stížnosti pro porušení zákona lze mít pochybnosti o nepodjatosti senátu či některého člena senátu (§30 a §31 tr. ř.). Tento postup může být také zvolen, jsou-li dány důvody pro společné řízení (§20 a §21 tr. ř.) nebo naopak důvody pro vyloučení ze společného řízení (§23 odst. 1 tr. ř.). V daném případě žádná z uvedených podmínek zjištěna nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.