ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.158.2004.1
sp. zn. 4 Tz 158/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. listopadu 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky. Uvedený delikt byl spatřován v tom, že ačkoliv byl odsouzen pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/51-B, pro vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, po odpykání tohoto trestu a návratu k útvaru v R. opět dne 6. 5. 1952 odmítl vykonávat vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení.
Odvolání obviněného J. K. bylo usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, zamítnuto jako nedůvodné.
Rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52, pak bylo rozhodnuto, že v trestní věci odsouzeného J. K. byl porušen zákon v ustanovení §43 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Podle §43 a §44 zák. č. 86/1950 Sb. pak byla u odsouzeného vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří roků. Žádné z výše uvedených rozhodnutí ani procesních spisů neměl Nejvyšší soud k dispozici, protože jak bylo zjištěno, byly tyto spisy zničeny při povodních.
Ministr spravedlnosti podal proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a v řízení, které rozsudku předcházelo, v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že již rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/51-B, byl obviněný J. K. rovněž uznán vinným trestným činem pro vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Obviněnému byl za tento delikt uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Z existence odsouzení obviněného J. K. již v roce 1951 je proto podle ministra spravedlnosti zřejmé, že obviněný J. K. byl již od počátku rozhodnut trvale se vyhnout vojenské službě vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení. Tento jednotící úmysl byl patrný také z jeho přístupu k trestnímu stíhání bývalým Nižším vojenským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. Vt 9/52, proto mělo být jednání obviněného ze dne 6. 5. 1952 posouzeno jako součást jednoho celku, pro který již byl citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/51-B, odsouzen. Za uvedené situace a také s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání je tedy třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 6. 5. 1952 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který již byl odsouzen výše citovaným rozsudkem. Další odsouzení je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“, kterou lze dovodit z ustanovení §2 odst. 3 tehdy platného trestního řádu. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. Vt 9/52 v rozporu s touto zásadou, porušil tedy svou povinnost spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Toto pochybení nebylo napraveno ani v rehabilitačním řízení, které proběhlo na základě žádosti obviněného u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 121/91 podle zákona č. 119/1990 Sb.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednání stížnosti pro porušení zákona zabýval předně otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst.1 tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona. Nestanoví- li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti rozhodnutím, která již nabyla právní moci. Ze zásady závaznosti, nezměnitelnosti a nezvratnosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení vyplývá, že mimořádné opravné prostředky jsou výjimečným opatřením a mají své místo v trestním řízení pouze v případě takových vad rozhodnutí, kdy setrvání na právní moci rozhodnutí a jeho nezměnitelnosti by znamenalo vážné ohrožení nestranného a spravedlivého rozhodování. Základním účelem mimořádného opravného prostředku a následného opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků trestního řízení. Účelem stížnosti pro porušení zákona je náprava právních vad pravomocných rozhodnutí nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Soudem se podle §266 odst.1 tr. ř. míní i ty soudy, které na území České republiky působily v rámci soudní soustavy, ale již byly zrušeny, např. místní lidové soudy a vojenské soudy.
V daném případě považuje Nejvyšší soud za významné, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, tedy proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli zde bylo také pravomocné rozhodnutí soudu odvolacího - Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52 (mimo to zde bylo i rozhodnutí bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52).
Je třeba si uvědomit, že rozhodnutí odvolacího soudu navazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, a to nejen obsahově, ale také procesně. Rozsudek soudu prvního stupně lze v trestním řízení vždy napadnout odvoláním jako opravným prostředkem. Pokud je proti rozsudku podáno odvolání, rozsudek nenabývá právní moci až do doby, než bude o odvolání stanoveným způsobem rozhodnuto. Z uvedeného je zřejmé, že mezi rozsudkem soudu prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu existuje bezprostřední vazba, rozsudek soudu prvního stupně nemůže nabýt právní moci, dokud není odvolacím soudem rozhodnuto o podaném odvolání. Vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je naopak nezbytným předpokladem pro to, aby ve věci mohlo být podáno odvolání a následně aby proběhlo odvolací řízení završené rozhodnutím odvolacího soudu, jehož předmětem je přezkoumání právě rozhodnutí soudu prvního stupně. Bez existence rozhodnutí soudu prvního stupně by rozhodnutí odvolacího soudu ztratilo nejen svůj podklad, ale také smysl. Stejně tak ovšem platí, že prostřednictvím odvolání realizuje obviněný své právo na spravedlivý proces a přezkoumání trestního rozhodnutí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod), bez institutu odvolání a rozhodnutí odvolacího soudu by také rozhodnutí soudu prvního stupně ztrácelo svůj význam a nemohlo by respektovat základní práva obviněného.
Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu společně tvoří jeden procesní celek, teprve rozhodnutím o odvolání je završen proces rozhodování v dané věci. Odvolací soud má při rozhodování o opravném prostředku možnost rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné také změnit, je zde tedy patrná obsahová i procesní návaznost obou rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že v projednávané trestní věci jsou sice rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně a usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně samostatnými procesními akty, není však pochyb o tom, že je třeba posuzovat je společně, neboť na sebe bezprostředně procesně navazují a teprve ve svém souhrnu tvoří relevantní procesní rozhodnutí o vině obviněného.
Porušení zákona soudem prvního stupně, které konstatuje ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, mělo být napraveno rozhodnutím odvolacího soudu, který však porušil svoji přezkumnou povinnost. Soud druhého stupně přezkoumává na podkladě podaného opravného prostředku zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i správnost postupu řízení, které rozhodnutí předcházelo. Podle §194 zák. č. 87/1950 Sb. soud při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
Nesprávnost postupu ministra vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud na základě podané stížnosti pro porušení zákona nemůže konstatovat porušení zákona odvolacím soudem a ani podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v §268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V případě rozhodnutí soudu druhého stupně se nejedná o rozhodnutí obsahově navazující. Rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušené rozhodnutí jsou ta rozhodnutí, která časově následují po zrušeném základním rozhodnutí nebo jeho části a nemohou samostatně obstát, přičemž není rozhodné, zda v době zrušení bylo takové rozhodnutí již vykonáno či nikoliv.
Pokud oba výše uvedené soudy porušily svým rozhodnutím zákon v neprospěch obviněného a Nejvyšší soud by na základě podané stížnosti pro porušení zákona zrušil pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, nezákonné rozhodnutí soudu druhého stupně by zůstalo platné. Proto měl ministr spravedlnosti vzít v úvahu existenci rozhodnutí odvolacího soudu a stížnost pro porušení zákona měla být podána proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, tzn. proti rozhodnutí soudu druhého stupně.
Podle §216 odst. 1 zák. č. 87/1950 Sb. mohl generální prokurátor u nejvyššího soudu podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí prokurátora nebo soudu, kterým byl porušen zákon. Stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí nejvyššího soudu byla nepřípustná. Podle §218 odst. 1 zák. č. 87/1950 Sb. shledal-li nejvyšší soud, že stížnost pro porušení zákona je důvodná, vyslovil rozsudkem, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon, toto rozhodnutí zrušil a zároveň buď rozhodl sám ve věci, nebo nařídil prokurátoru nebo soudu, o jehož rozhodnutí jde, anebo jinému prokurátoru nebo soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování byl prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud.
U Nejvyššího vojenského soudu v Praze byla podána stížnost pro porušení zákona zřejmě proti výroku o trestu uloženém rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, sp. zn. Vt 9/52, na jejímž základě došlo ke změně výroku o trestu tak, že podle §43 a §44 zák. č. 86/1950 Sb. byla u odsouzeného vyslovena ztráta čestných práv občanských.
Nejvyšší vojenský soud v Praze měl, jak vyplývá ze zákona č. 87/1950 Sb., v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkumnou povinnost s revizním principem, mohl tedy pochybení soudu napravit. Proto podle názoru Nejvyššího soudu by bylo třeba podat stížnost pro porušení zákona i proti rozhodnutí bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že v posuzované věci by byl oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu §13 tr. ř., i kdyby stížností pro porušení zákona bylo napadáno rozhodnutí Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, tedy rozsudek cizozemského soudu. Z článku II odst. 1, který je obsažen v přechodných a zmocňovacích ustanoveních zákona č. 25/1993 Sb., vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Vzhledem k tomu, že ve věci v prvním stupni rozhodoval bývalý Nižší vojenský soud v Brně, byl by za tohoto stavu Nejvyšší soud oprávněn konat řízení podle hlavy osmnácté trestního řádu.
Nevyšší soud proto neshledal stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, přípustnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání při splnění podmínek uvedených v §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.