ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.16.2006.1
sp. zn. 4 Tz 16/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. K., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 sp. zn. 3 T 195/2004, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 sp. zn. 3 T 195/2004 byli obvinění F. K. a P. S. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 18. 6. 2003 kolem 16.15 hodin, kdy obviněný F. K. řídil nákladní automobil MAN, s návěsem zn. BSS NS2, a obviněná P. S. řídila osobní automobil Peugeot 306, 1,4, po silnici I. třídy č. 3 ve směru T.-P., v úseku kilometrovníku v k. ú. obce M. asi 200 metrů před odbočkou na obec M., obviněný F. K. jedoucí v levém jízdním pruhu při zařazování se zpět do průběžného pravého jízdního pruhu přehlédl v tomto pruhu jedoucí osobní automobil Peugeot 306, řízený obviněnou P. S., která vědoma si toho, že její automobil řidič MANu nevidí, přičemž v dohledné době se z důvodů opětovného zúžení vozovky bude muset zařadit do pravého jízdního pruhu, nepoužila výstražné zařízení, ale naopak zvýšila nebezpečí možné kolize tím, že se snažila dojet na úroveň kabiny MANu, důsledkem čehož byl náraz vozidla MAN jeho pravou přední částí do levé zadní části vozidla Peugeot a následné odražení tohoto vozidla do protisměru, kde toto vozidlo postupně narazilo do nákladního automobilu VW LT 35, řízeného L. K. a osobního automobilu VW Passat, řízeného L. P., přičemž došlo k usmrcení cestujících v osobním automobilu Peugeot 306 řízeném obviněnou P. S., a to M. Č. a D. P., a dále k těžkému zranění Š. N., která utrpěla zlomeninu kosti křížové vpravo, zlomeninu kosti stydké vpravo, podvrtnutí a natažení krční páteře a tržnou ránu obočí vpravo s dobou léčení asi tří měsíců, a dále k těžkému zranění K. T., která utrpěla zlomeninu acetabula, obou ramének stydkých kostí, zlomeninu kosti sedací vpravo, pohmoždění plic, mozkovou komoci a tržnou ránu o délce 12 cm v levé bederní krajině, tj. zranění, která si vyžádala léčení rovněž po dobu asi tří měsíců.
Za to byli oba obvinění odsouzení k trestům odnětí svobody, a to F. K. v trvání 20 měsíců, P. S. v trvání 10 měsíců. Oběma byl výkon uložených trestů podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 18 měsíců. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině a trestu ohledně obviněného F. K. předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 19. 1. 2005, ohledně obviněné P. S. dne 25. 1. 2005. Ve výroku o náhradě škody právní moc nastala dne 24. 2. 2005.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Benešově podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. K.
Podle názoru ministra spravedlnosti tímto rozsudkem Okresní soud v Benešově porušil zákon, neboť postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dále v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. nesprávně hodnotil provedené důkazy, a výrok uvedeného rozsudku o vině obviněného F. K. je v rozporu s presumpcí neviny vyplývající nejen z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., ale též z ustanovení čl. 40/2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V průběhu vyšetřování též došlo k porušení ustanovení §164 tr. ř., podle kterého policejní orgán vyslechne svědky v případě, že hrozí, že bude ovlivněna schopnost takové osoby zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo tyto reprodukovat, zejména v případě, že pro složitost věci je odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování.
Ve stížnosti pro porušení zákona je pak podrobně popsáno, co v průběhu trestního řízení uváděl obviněný F. K., co uváděla obviněná P. S., v čem se jejich výpovědi shodují a v čem nikoli. Dále se v ní cituje obsah protokolu o nehodě v silničním provozu, obsah postupně vypracovaných znaleckých posudků z oboru silniční dopravy A.-k. Doc. Ing. J. Š., CSc., Ing. P. W. a Ústavu silniční a městské dopravy a. s. (D.), hodnocení provedených důkazů soudem, přičemž je poukazováno na rozličné nepřesnosti, jak ve výpovědích svědků, tak zejména ve znaleckém posudku Ústavu silniční a městské dopravy a. s. (D.), z jehož závěrů soud především vycházel při svých skutkových zjištěních. Stěžovatel pak po vlastním hodnocení důkazů nabízí další, tentokrát reálnou verzi nehodového děje, kterou se v průběhu řízení před soudem nikdo nezabýval, a která nebyla podrobena znaleckému zkoumání.
Podle této verze obviněná P. S. s automobilem Peugeot předjížděla soupravu MAN zprava a v situaci, kdy se dostala před úroveň této kabiny a před ní se nacházel další nákladní automobil, rozhodla se předjet další nákladní automobil zleva tak, že se zařadí do levého jízdního pruhu před soupravu MAN, přičemž předpokládala, že tento manévr stihne, aniž by došlo ke kolizi s uvedenou soupravou. Ve skutečnosti však tento její riskantní manévr nevyšel, automobil Peugeot se náhled objevil v levém jízdním pruhu těsně před soupravou MAN a řidič této soupravy již nedokázal střetu zabránit.
Ministr spravedlnosti je pak toho názoru, že okresní soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., když přesto, že v průběhu řízení před soudem nebyly odstraněny zásadní rozpory mezi znaleckými posudky ohledně příčin a průběhu nehodového děje, přičemž revizní znalecký posudek vycházel z řady skutečností, které jsou jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy, což objektivně zakládá pochybnosti o správnosti tohoto posudku, zamítl důvodný návrh státního zastupitelství a obviněného F. K. na vypracování nového revizního znaleckého posudku, který by měl přezkoumat veškeré dosud provedené znalecké posudky, a následně svá skutková zjištění založil na dvou ze třech vzájemně si odporujících znaleckých posudcích, přičemž nevzal v úvahu skutečnosti zpochybňující správnost závěrů, resp. objektivitu uvedených znaleckých posudků, v důsledku čehož dospěl ke skutkovým zjištěním, jejichž správnost musí nutně vyvolávat důvodné pochybnosti.
Při hodnocení důkazů pak soud postupoval jednostranně, když přihlédl pouze k těm důkazům, které svědčily ve prospěch obviněné P. S. a tím v neprospěch obviněného F. K.
S tím podle stěžovatele souvisí i nesprávný postup v průběhu vyšetřování, kdy veškeré výpovědi pozdějších svědků byly sepisovány pouze formou vysvětlení, přestože bylo zřejmé, že v případě dopravní nehody, kdy je sled událostí velmi rychlý, s postupem času hrozí ztráta schopnosti svědků této události přesně reprodukovat sled jednotlivých událostí, resp. zapamatovat si po delší dobu vnímané události. V daném případě navíc bylo zřejmé, že se jedná o složitou věc, když k jejímu objasnění byly postupně v průběhu vyšetřování vypracovány tři znalecké posudky, jejichž závěry se lišily. Z toho vyplývá, že již v průběhu vyšetřování muselo být zřejmé, že je dán důvod k tomu, aby byl proveden výslech svědků ve smyslu ustanovení předposlední věty §164 odst. 1 tr. ř. To, že tímto způsobem postupováno nebylo, pak mělo za následek značnou neurčitost výpovědí svědků, kteří se v době nehody nacházeli v protijedoucích vozidlech (to je svědků K., Z. a P.), přičemž je zřejmé, že bezprostředně po nehodě tyto osoby byly schopny k nehodovému ději poskytnout cenné informace, jak vyplývá z úředních záznamů o vysvětleních podaných těmito osobami. Důsledky tohoto vadného postupu orgánů činných v trestním řízení však nelze přenášet na obviněného, jak se v daném případě stalo. Lze mít proto za to, že došlo k porušení zákona v jeho neprospěch.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. K. v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §224 odst. 1 tr. zák. a v §164 tr. ř. v řízení předcházejícím a dále v ustanovení č. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbudou podkladu a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V prvé řadě je nezbytné uvést některé obecné principy, které nelze opomínat, a to tím méně v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Je třeba zdůraznit, že ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
Je třeba konstatovat, že podaná stížnost pro porušení zákona ve své podstatě napadá hodnocení důkazů, jak je v dané věci provedl okresní soud, případně zpochybňuje dostačující rozsah provedeného dokazování v hlavním líčení. Nejvyšší soud je však toho názoru, že okresní soud ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o tom, že obviněný F. K. nese část viny za vzniklý střet motorových vozidel i za následky, které v důsledku tohoto střetu nastaly. Při vlastním dokazování nalézací soud respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad bylo nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to především v situaci, kdy obviněný K. prohlašoval, že si svého zavinění není vědom. Právě v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědi i celkového chování obviněných, svědků i znalců, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tom smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž okresní soud důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona vznáší vůči postupu Okresního soudu v Benešově a též proti jeho rozhodnutí některé konkrétní námitky, lze k tomu uvést, že tyto námitky obviněný K. uplatnil již v hlavním líčení v rámci závěrečného návrhu svého obhájce. Ke všem těmto výhradám okresní soud při svém rozhodování přihlížel a také v odůvodnění rozsudku dostatečně jasně a pregnantně vyjádřil, které důkazy a proč považuje za stěžejní pro stanovení viny, jak obviněné P. S., tak obviněného F. K. Přitom zároveň i vysvětlil proč považuje znalecké posudky vypracované Ústavem silniční a městské dopravy a. s. (D.) a Doc. Ing. J. Š., CSc., za nerozporné, věrohodné a vysvětlující vznik a příčiny kolize obou předmětných automobilů řízených obviněnými K. a S. Názory stěžovatele, zcela evidentně převzaté z podání obhájce obviněného K., jsou pouze opakováním obhajoby obviněného, s níž se okresní soud naprosto dostačujícím způsobem vypořádal ve svém rozhodnutí. Přijmout proto nelze stěžovatelovu nabídku další, tentokrát reálné verze nehodového děje, kterou se podle něj dosud nikdo nezabýval. Je tomu tak proto, že tato verze spočívající v tvrzení, že obviněná S. svým automobilem po předjetí soupravy MAN zprava se rozhodla předjet i nákladní automobil jedoucí před ní, avšak tentokrát zleva, což se jí ale nepodařilo a vyvolala střet se soupravou MAN řízenou obviněným K., odporuje zcela věrohodným svědeckým výpovědím spolujezdkyň z vozidla Peugeot Š. N. a K. T., jakož i výpovědi obviněné S., která předmětný úsek silnice znala a věděla, že levý pruh, v němž se pohybovala souprava MAN, bude končit a naopak pravý pruh, v němž jela se svým vozidlem je tzv. průběžným pruhem, který pokračuje dále směrem na P. Bylo by zcela nelogické, kdyby se obviněná S. o takový předjížděcí manévr v dané dopravní situaci sama od sebe pokusila. Naopak logickým se jeví snaha obviněného K. zařadit se do pravého pruhu poté, co zaregistroval vodorovné dopravní značení na vozovce upozorňující na následné ukončení levého pruhu, v němž se soupravou MAN jel. Zcela logickým byl proto i závěr okresního soudu, že to byl obviněný K., kdo primárně omezil a ohrozil vozidlo řízené obviněnou S. s těmi veškerými konkrétními závěry a důsledky, které byly okresním soudem vyvozeny.
Nejvyšší soud nepokládá za potřebné, aby podrobně reagoval na všechny již dříve vznesené výhrady, které podle jeho názoru jednotlivě ani ve svém celku nezpochybňují správnost a přesvědčivost napadeného rozsudku Okresního soudu v Benešově, pokud jde o výrok o vině týkající se obviněného F. K., výhradně v jehož prospěch byl mimořádný opravný prostředek ministrem spravedlnosti podán. Nejvyšší soud je zároveň přesvědčen, že jak řízení přípravné, tak řízení soudní proběhlo naprosto v mezích zákona, a proto i vyjádřené námitky procesního charakteru nejsou na místě a lze je označit za účelové, mající umocnit oslabení jinak zcela přesvědčivých důkazů, usvědčujících obviněného K. z trestné činnosti.
O akceptaci vydaného odsuzujícího rozsudku obviněným K., resp. jeho obhájcem, pak svědčí skutečnost, že proti tomuto rozsudku nebylo ze strany tohoto obviněného podáno odvolání a rozsudek ohledně jeho osoby nabyl ve výroku o vině a trestu právní moci dne 19. 1. 2005, když obviněný se výslovným písemným prohlášením vzdal svého práva na odvolání.
V samotném závěru pak Nejvyšší soud považuje za nutné znovu zdůraznit, že při své přezkumné činnosti musel respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že okresní soud byl oprávněn samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky. Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dopět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon
Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově nebyl v neprospěch obviněného F. K. zákon porušen. Proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec