ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.183.2006.1
sp. zn. 4 Tz 183/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, byl obviněný F. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, kterým byl obviněný F. R. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. (v platném znění) a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Naproti tomu byl obviněný F. R. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že
- dne 2. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem nákupu pozemků – ve výši 15.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek v plné výši zajistí zřízením zástavního práva k těmto nemovitostem, přičemž bance vědomě nesdělil, že tržní cena těchto pozemků činí jen 4.000.000,- Kč, bance zatajil, že podnikatelský záměr není reálný, tedy že peníze nemůže vrátit ani do doby splatnosti ani dodatečně,
- dne 30. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem financování výstavby inženýrských sítí – ve výši 31.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek zajistí zřízením zástavního práva k nemovitostem, přičemž banku vědomě neinformoval, že podnikatelský záměr nemůže realizovat a že peníze použije k zakoupení dalších osobních automobilů, starožitností a jako dar sekretáři O. d. a. J. R., a tedy že peníze bance nevrátí ani do doby splatnosti úvěru ani dodatečně.
Proti rozsudku podali odvolání obviněný F. R. i Krajský státní zástupce v Plzni.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 4 To 15/03, z podnětu odvolání obviněného F. R. i Krajského státního zástupce v Plzni, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 4 T 2/2001, byl obviněný F. R. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že
a) dne 21. 4. 1992 v P. pod záminkou, že zakoupí objekt libereckého pivovaru, vymění stávající technologické zařízení a zavede výrobu piva, s příslibem, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí do 30. 4. 1994 a že svůj závazek z úvěrové smlouvy v plné výši zajistí zřízením práva zástavního k zakoupené nemovitosti a postoupením vlastních pohledávek za třetími subjekty, uzavřel s K. úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – střednědobý úvěr na investice – ve výši 55.000.000,- Kč, a s ní spojenou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a dohodu o postoupení pohledávek, přičemž banku vědomě neinformoval, že z části těchto peněz místo objektu pivovaru zakoupí a bance zastaví objekt v L. – R., dříve používaný k výrobě strojního zařízení pro zpracování kamene, jehož obvyklá cena činila jen 14.000.0000,- Kč, a že pohledávky za třetími subjekty vůbec nevznikly, tudíž že jeho dluh ve výši ceny objektu přesahující, tj. v rozsahu 31.000.000,- Kč není vůbec zajištěn, a že peníze použije na nákup osobních automobilů a starožitností, na poskytnutí půjčky třetí osobě L. V.,
b) dne 2. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem nákupu pozemků – ve výši 15.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek v plné výši zajistí zřízením zástavního práva k těmto nemovitostem, přičemž bance vědomě nesdělil, že tržní cena těchto pozemků činí jen 4.000.000,- Kč, bance zatajil, že podnikatelský záměr není reálný, tedy že peníze nemůže vrátit ani do doby splatnosti ani dodatečně,
c) dne 30. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem financování výstavby inženýrských sítí – ve výši 31.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek zajistí zřízením zástavního práva k nemovitostem, přičemž banku vědomě neinformoval, že podnikatelský záměr nemůže realizovat a že peníze použije k zakoupení dalších osobních automobilů, starožitností a jako dar sekretáři O. d. a. J. R., a tedy že peníze bance nevrátí ani do doby splatnosti úvěru ani dodatečně.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný F. R. odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
a) dne 21. 4. 1992 v P. pod záminkou, že zakoupí objekt libereckého pivovaru, vymění stávající technologické zařízení a zavede výrobu piva, s příslibem, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí do 30. 4. 1994 a že svůj závazek z úvěrové smlouvy v plné výši zajistí zřízením práva zástavního k zakoupené nemovitosti a postoupením vlastních pohledávek za třetími subjekty, uzavřel s K. úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – střednědobý úvěr na investice – ve výši 55.000.000,- Kč, a s ní spojenou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a dohodu o postoupení pohledávek, přičemž banku vědomě neinformoval, že z části těchto peněz místo objektu pivovaru zakoupí a bance zastaví objekt v L. – R., dříve používaný k výrobě strojního zařízení pro zpracování kamene, jehož obvyklá cena činila jen 14.000.0000,- Kč, a že pohledávky za třetími subjekty vůbec nevznikly, tudíž že jeho dluh ve výši ceny objektu přesahující, tj. v rozsahu 31.000.000,- Kč není vůbec zajištěn, a že peníze použije na jiné účely s vědomím, že půjčené peníze nevrátí,
b) dne 2. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem nákupu pozemků – ve výši 15.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek v plné výši zajistí zřízením zástavního práva k těmto nemovitostem, přičemž bance vědomě nesdělil, že tržní cena těchto pozemků činí jen 4.000.000,- Kč, bance zatajil, že podnikatelský záměr není reálný, tedy že peníze nemůže vrátit ani do doby splatnosti ani dodatečně,
c) dne 30. 6. 1992 v P. uzavřel úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě mu banka poskytla peněžní prostředky – krátkodobý úvěr za účelem financování výstavby inženýrských sítí – ve výši 31.000.000,- Kč, a v níž předstíral, že úvěrové prostředky vrátí do 30. 6. 1993 a že svůj závazek zajistí zřízením zástavního práva k nemovitostem, přičemž banku vědomě neinformoval, že podnikatelský záměr nemůže realizovat, peníze použije k jiným účelům, a tedy že peníze bance nevrátí ani do doby splatnosti úvěru ani dodatečně.
Takto zjištěné jednání obviněného odvolací soud po právní stránce kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu za to podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně zrušil výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že nalézací soud správně posoudil po stránce právní jednání obviněného jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. s ohledem na výši způsobené škody v částce 73.000.000,- Kč, ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. v nyní účinném znění (škoda velkého rozsahu). Správně dovodil, že jsou v daném případě splněny podmínky §89 odst. 3 tr. zák. pro posouzení všech tří útoků jako dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu. Nedostatek odvolací soud shledal v tom, že nalézací soud pominul vyjádřit při právní kvalifikaci jednání obviněného nutnost použití zák. č. 265/2001 Sb. s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., jehož použití je pro obviněného z hlediska posouzení výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu příznivější.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, podal obviněný F. R. prostřednictví obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř.; současně namítl, že řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo závažnými procesními vadami, jimiž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V rámci prvně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uvedl, že trestní stíhání v dané věci bylo podle zákona nepřípustné, neboť bylo vedeno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva), jenž zakotvuje právo každého na spravedlivé a veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Prostřednictvím druhého deklarovaného dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tak, jak jsou předmětné skutky popsány ve skutkové větě, odpovídají nanejvýš právní kvalifikaci jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.; současně však zdůraznil, že citované ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno až novelou v roce 1997, a tudíž je nelze aplikovat na skutky spáchané v roce 1992. Měl za to, že právě toho si soudy obou stupňů byly vědomy, a proto jeho jednání formálně právně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. K posledně namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. argumentoval dovolatel tím, že mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč přesto, že tento je ve smyslu §54 odst. 1 tr. zák. nedobytný, a tudíž je takovým druhem trestu, který zákon nepřipouští; zdůraznil přitom, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, a proto s majetkem spadajícím do konkursní podstaty nesmí nakládat.
Nejvyšší soud rozhodující o dovolání se ve svém rozhodnutí zabýval námitkami obviněného, a to i ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání a dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil zcela po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., když svým jednáním způsobil škodu, jejíž výše mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., a to i ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jež je pro obviněného příznivější než použití trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu. Rovněž v případě uloženého peněžitého trestu nebylo shledáno pochybení soudu. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1038/2004, dovolání obviněného F. R. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, podal podle §266 odst. 2 tr. ř. ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. R. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních §40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a §16 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti uvádí, že podle výroku pravomocného rozsudku obviněný F. R. způsobil trestnou činností škodu ve výši 101.000.000,- Kč, což je škoda velkého rozsahu jak podle právní úpravy účinné v době spáchání trestných činů, tak i podle pozdější právní úpravy. Pozdější právní úprava by byla pro obviněného příznivější jen tehdy, pokud by sice způsobil škodu alespoň 1.120.000,- Kč, resp. 1.400.000,- Kč, což byla hranice škody velkého rozsahu v době spáchání skutků, ale jím způsobená škoda by současně nedosáhla 5.000.000,- Kč, tedy nedosáhla by hranice škody velkého rozsahu podle pozdější právní úpravy. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, protože při právní kvalifikaci i rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, která je totožná podle dřívější i pozdější právní úpravy, přesáhla způsobená škoda zákonnou hranici škody velkého rozsahu i podle pozdější právní úpravy. Nebylo tedy důvodu posuzovat trestnost podle pozdějšího zákona, protože takový postup nebyl pro obviněného příznivější, jak požaduje ustanovení §16 odst. 1, věta za středníkem trestního zákona, což se výrazně projevilo v uloženém peněžitém trestu. Již Krajský soud v Plzni v prvoinstančním rozsudku ze dne 30. 6. 2003, sp.zn. 4 T 2/2001, nepostupoval v souladu s citovanými ustanoveními zákona, pokud při ukládání peněžitého trestu obviněnému F. R. neužil pro něho nepochybně příznivější právní úpravu, která byla účinná v době spáchání trestných činů a připouštěla v ustanovení §53 odst. 1 tr. zák. uložit peněžitý trest v maximální výši 1.000.000,- Kč, nýbrž rozhodl o uložení tohoto trestu ve výši 5.000.000,- Kč, což je nejvyšší výměra peněžitého trestu v rozpětí od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, kterou bylo možno uložit podle §53 odst. 1 tr. zák. v době rozhodování. Tato výměra peněžitého trestu však byla do právního řádu zavedena až po spáchání všech trestných činů obviněným F. R., a to zákonem č. 290/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinným ode dne 1. 1. 1994. Uvedené pochybení nenapravil ani odvolací Vrchní soud v Praze, který znovu rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, sp.zn. 4 To 69/2003, zmíněné porušení zákona zopakoval, přičemž nepřihlédl ke stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného F. R., ohroženého maximální trestní sazbou peněžitého trestu stanovenou trestním zákonem účinným v době spáchání trestných činů, nýbrž užil pro obviněného podstatně nepříznivější trestní sazbu, účinnou v době rozhodování.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. R. v ustanoveních §40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a §16 odst. 1 tr. zák., pokud soud posoudil trestnost jednání obviněného jako celek podle pozdější právní úpravy a rozhodl podle §53 odst. 1 tr. zák. o uložení peněžitého trestu ve výši 5.000.000,- Kč, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Postup Vrchního soudu v Praze považuje za zákonný, když při úvaze o použití §16 odst. 1 tr. zák. nelze srovnávat jen trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestních zákonů, jak to činí v předmětné stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti, nýbrž je nutno přihlížet jak k jejich zvláštní, tak obecné části. Nelze proto při posuzování trestnosti činu podle §16 odst. 1 tr. zák. přejít znění obecného ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., které je pro obviněného ze všech do úvahy přicházejících nejpříznivější, a to i při řešení otázky právní kvalifikace jednání obviněného s ohledem na výši způsobené škody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Také obviněný F. R. se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil, a to prostřednictvím svého obhájce i samostatně. S obsahem stížnosti pro porušení zákona se ztotožnil a zdůraznil, že posouzení toho, který zákon je pro pachatele příznivější, nelze paušalizovat a je třeba individuálně hodnotit příznivost toho kterého znění trestního zákona pro obviněného zcela konkrétním způsobem. Jak při použití zákona účinného v době spáchání činu, tak při použití zákona účinného v době rozhodování škoda, kterou měl obviněný trestnou činností způsobit, mnohanásobně přesáhla hranici škody velkého rozsahu a je nerozhodné zda se tak stalo dvěstěkrát nebo dvacetkrát, protože nelze dovodit, že použitím zákona účinného v době spáchání trestného činu by soudy nutně musely uložit obviněnému trest odnětí svobody v maximální možné výměře proto, že tuto hranici způsobená škoda přesáhla dvěstěnásobně, zatímco při aplikaci trestního zákona účinného v době rozhodování by nejvyšší výměru trestu odnětí svobody stanovit nemusely, protože hranice škody velkého rozsahu byla překročena „jen“ dvacetinásobně. V případě peněžitého trestu ukládaného podle zákona účinného v době spáchání trestného činu činila horní hranice 1.000.000,- Kč, naopak při ukládání tohoto druhu trestu podle zákona účinného v době rozhodování činila horní hranice 5.000.000,- Kč. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že při rozhodování o trestu mělo být použito zákona účinného v době spáchání trestného činu a použití ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. nebylo zákonné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v minulosti řešil problematiku právní kvalifikace jednání obviněného, tzn. zda v daném případě bylo pro obviněného příznivější použití novely trestního zákona č. 265/2001 Sb. či nikoli, a to v případě rozhodování o dovolání, které podal obviněný F. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003. Dovolací senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1038/2004, zaujal názor, že obviněný jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, naplnil zcela po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., když tato právní kvalifikace je pro obviněného příznivější než použití trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu. Dovolací senát rovněž přezkoumával zákonnost uložení peněžitého trestu, tzn. zda takový druh trestu zákon připouští, nebo zda byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu, dále jestliže mu byly uloženy dva či více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§16 odst. 2 tr. zák.). Dovolací senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že v daném případě se ani o jednu z uvedených vad nejednalo, neboť trestní zákon stanoví, že za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest nebo propadnutí věci; podle §53 odst. 1 tr. zák. přitom peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (peněžitý trest podle uvedeného ustanovení lze uložit jako samostatný nebo vedle jiného druhu trestu, jehož účinek bude peněžitým trestem doplňován z důvodů existence zištné pohnutky), což v posuzované věci obviněný činil, resp. k čemuž v důsledku jeho jednání došlo.
Nad rámec závěrů podrobně rozvedených ve shora zmíněném rozhodnutí dovolacího senátu Nejvyššího soudu lze k dané problematice uvést, že podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy.
Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin podřazuje pod souhrn všech v úvahu přicházejících právních předpisů, účinných zároveň v téže době, majících vliv nejen na otázku stíhatelnosti pachatele, ale i na otázku, za který čin by byl pachatel uznán vinným a jaký by mu byl uložen trest. Nelze tedy zásadně posoudit např. vinu podle určitého souhrnu právních předpisů a trest stanovit podle jiného souhrnu. Výjimkou ze zásady, že souhrnu právních předpisů je třeba použít jako celku, jsou ustanovení §16 odst. 2 a 3 , §296 až §298 tr. zák. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu, za nějž je v konkrétním případě třeba uložit trest, bude pro otázku příznivosti rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících sankcí. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru. Nepochybně bude zpravidla bez ohledu na trestní sazbu odnětí svobody pro pachatele příznivější možnost v úvahu přicházejícího uložení peněžitého trestu oproti trestu odnětí svobody zejména nepodmíněnému (i když některé vysoké peněžité tresty mohou být zejména oproti krátkodobému podmíněnému trestu odnětí svobody v konečném dopadu nepříznivější).
Podle §250 odst. 1 tr. zák., ve znění novely zák. č. 557/1991 Sb., kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.
Podle §250 odst. 1 tr. zák., ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb., kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle odst. 4 (shodně u obou shora citovaných zákonných ustanovení) odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.
Jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, obviněný F. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/2002, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění novely zák. č. 290/1993 Sb. (způsobená škoda činila 198.000,- Kč) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění novely zák. č. 290/1993 Sb. (způsobená škoda činila 33.802.189,- Kč) a byl mu uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou.
V daném konkrétním případě byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, za splnění podmínek §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 96/98, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/2002 (úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou byl zrušen).
Trest byl obviněnému ukládán dle zásad stanovených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., za nejpřísněji trestný čin, v daném případě za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaný ve dnech 21. 4., 2. 6. a 30. 6. 1992. Obviněný byl ohrožen stejnou trestní sazbou jak při použití zákona účinného v době spáchání činu (z.č. 557/1991 Sb.), tak při použití zákona účinného v době rozhodování soudu (z.č. 265/2001 Sb.). Podle trestního zákona, ve znění zák. č. 557/1991 Sb., účinného od 1. 1. 1992, činila hranice škody velkého rozsahu 500.000,- Kč. Novela trestního zákona č. 290/1993 Sb., účinná od 1. 1. 1994, stanovila hranici škody velkého rozsahu částkou 1.000.000,- Kč a novela trestního zákona č. 265/2001 Sb., účinná od 1. 1. 2002, stanovila hranici škody velkého rozsahu částkou 5.000.000,-Kč.
Zde je na místě uvést, že podle §31 odst. 1 tr. zák. soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Rozsah škody způsobený majetkovým trestným činem, je důležitým hlediskem pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud jde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., je znakem kvalifikované skutkové podstaty (s vyšší trestní sazbou) způsobení škody velkého rozsahu. Toto úzké vymezení dané kvalifikované skutkové podstaty (tj. pouze výší škody) má význam i v materiálním smyslu, neboť konkrétní stupeň zasažení individuálního objektu má zpravidla rozhodný vliv i na posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. V obecné rovině lze proto dovodit, že jednání pachatele bude pro společnost zpravidla tím nebezpečnější, čím intenzivněji uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu naplní.
Při škodě způsobené obviněným, jak byla zjištěna Krajským soudem v Plzni, tj. 73.000.000,- Kč, by v případě právní kvalifikace jednání obviněného podle zákona účinného v době spáchání, tj. zák. č. 557/1991 Sb., tato více jak 140x přesáhla hranici škody velkého rozsahu. Při právní kvalifikaci jednání obviněného podle zákona účinného v době rozhodování, tj. zák. č. 265/2001 Sb., způsobená škoda pouze 14x přesahuje hranici škody velkého rozsahu.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že použití právní kvalifikace, jak to učinil ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze a následně i Nejvyšší soud při projednávání dovolání obviněného, je v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., neboť při právní kvalifikaci jednání obviněného podle zákona platného v době spáchání trestného činu by společenská nebezpečnost jednání obviněného byla nesrovnatelně vyšší než při použití zákona platného v době rozhodování, což by se nutně odrazilo při ukládání trestu odnětí svobody, resp. jeho výměry.
Jak již bylo uvedeno shora ve vztahu k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin podřazuje pod souhrn všech v úvahu přicházejících právních předpisů, účinných zároveň v téže době, tzn. že nelze zásadně posoudit např. vinu podle určitého souhrnu právních předpisů a trest stanovit podle jiného souhrnu (výjimkou ze zásady, že souhrnu právních předpisů je třeba použít jako celku, jsou ustanovení §16 odst. 2 a 3, §296 až §298 tr. zák.). Vycházeje z této zásady, je nutno konstatovat, že pokud bylo jednání obviněného F. R. kvalifikováno v souladu s ust. §16 odst. 1 tr. zák. podle zákona účinného v době rozhodování, tj. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., bylo správně použito i stejného právního předpisu pro ukládání trestu, tzn. trestního zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., účinného v době rozhodování.
Podle §53 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., může soud uložit pachateli, který úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, peněžitý trest ve výměře od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč.
V této konkrétní věci byl obviněnému uložen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. vedle trestu odnětí svobody i peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč. Takovýto druh trestu nepochybně neodporuje zákonu, neboť trestní zákon stanoví, že za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest nebo propadnutí věci; podle §53 odst. 1 tr. zák. přitom peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (peněžitý trest podle uvedeného ustanovení lze uložit jako samostatný nebo vedle jiného druhu trestu, jehož účinek bude peněžitým trestem doplňován z důvodů existence zištné pohnutky), což v posuzované věci obviněný činil, resp. k čemuž v důsledku jeho jednání došlo. Také v případě výměry trestu bylo postupováno v souladu s ustanovením §53 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za daného stavu věci Nejvyšší soud uzavírá, že peněžitý trest uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 4 To 69/2003, ve výměře 5.000.000,- Kč odpovídá všem hlediskům rozhodným pro ukládání trestu uvedeným v ustanovení §23 a §31 tr. zák., je v souladu s ustanovením §27 tr. zák., které stanoví jaké druhy trestů lze za trestné činy uložit (i ustanovením §16 odst. 2 tr. zák.) a také jeho výměra nepřekračuje zákonem povolenou výměru peněžitého trestu stanovenou v ustanovení §53 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání (viz ust. §274 tr. ř., věta poslední).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.