ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.184.2001.1
sp. zn. 4 Tz 184/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. září 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných R. V., T. J., a L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 6 To 9/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v B. e pod sp. zn. 1 T 191/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. při splnění podmínek uvedených v §272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 6 To 9/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 6, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněných R. V., T. J. a L. V.
Napadený rozsudek se zrušuje v celém rozsahu. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v B. e, sp. zn. 1 T 191/2000, ze dne 22. 11. 2000 byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., obviněný T. J. a obviněný L. V. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., všichni tři obvinění byli dále uznáni vinnými trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Trestné činnosti, pro kterou byli uznáni vinnými, se měli dopustit tím, že dne 7. 8. 2000 v R., okres B., kolem 03.20 hodin v N. ulici po rozbití skleněné výplně výlohy vnikli do prodejny Elektro ZIGI majitele I. S., ze které odcizili videokamery, mobilní telefony, mikrofony, přehrávače, kupony GO, Twist a přístroje na modulaci hlasu, vše v ceně 197 848 Kč a na zařízení prodejny způsobili škodu ve výši 3 220 Kč. Za toto jednání soud uložil obviněnému T. J. a obviněnému L. V. podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni v souladu s ustanovením §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému R. V. soud uložil podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil v souladu s ustanovením §58 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. soud stanovil zkušební dobu 30 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozeného I. S. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění odvolání a ve věci obviněného R. V. podal odvolání okresní státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. V. uznal vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 7. 8. 2000 v době od 3.20 do 5.20 hodin na přesně nezjištěném místě na trase R. – O. jako řidič motorového vozidla VW SCIROCCO, od dosud neustanovené osoby převzal a do vozidla uschoval videokameru, mobilní telefony, přehrávače, kupony GO, Twist, vše v hodnotě 154 981,90 Kč, přičemž z okolností případu mohl vědět, že jde o zboží získané jinou osobou nelegálně, a tyto věci byly odcizeny poškozenému S. z jeho prodejny v R. Za výše uvedený trestný čin soud obviněnému uložil podle §251 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon v souladu s ustanovením §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud jde o obviněného T. J. a obviněného L. V., soud podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil oba obviněné obžaloby okresního státního zástupce v B. e, sp. zn. 3 Zt 524/2000, ze dne 17. 10. 2000.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných R. V., T. J. a L. V. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §258 odst. 1 písm. b), §259 odst. 3, §2 odst. 5, odst. 6, §226 písm. c) tr. ř. a §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky mimo jiné na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, jakého pochybení se nalézací soud dopustil při provádění důkazů či při jejich hodnocení, které vzal za základ při rozhodování o vině obviněných. Odvolací soud při veřejném zasedání neprovedl žádné nové důkazy, které by zpochybňovaly závěry, k nimž dospěl soud I. stupně. U veřejného zasedání dne 30. 1. 2001 (č. l. 372 - 376) přečetl znovu výpovědi svědka P. S. a zprávy z č. l. 156, 185, 186 a 300 a poté vynesl napadený rozsudek. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, soud při svém rozhodování vycházel především z výpovědi obviněného R. V., jenž podle názoru odvolacího soudu svou výpověď v průběhu celého trestního řízení nezměnil, neboť trval na tom, že věci, které byly v automobilu nalezeny, dal do něj H. O tom, že osoba H. existuje, podle názoru soudu svědčí objektivní zprávy, a to policie z Duisburgu a ambasády SRN v Praze. Tento byl také vlastníkem osobního automobilu, který obviněný R. V. řídil kritického dne a byl zadržen policií. Podle názoru odvolacího soudu obvinění T. J. a L. V. se trestné činnosti nemohli dopustit pro ovlivnění drogami a alkoholem, o čemž svědčí znalecký posudek. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel jednostranně z důkazů svědčících ve prospěch obviněných, přičemž nepřihlédl k objektivním a nezpochybnitelným důkazům. Ze žádného důkazu jednoznačně nevyplývá, že by osoba jménem X. H. byla na území České republiky v době spáchání trestné činnosti. Z úředního záznamu na č. l. 156 vyplývá, že v evropské databance Interpolu nebylo zjištěno, že by osoba tohoto jména byla známá svou kriminální minulostí. Ze zprávy odboru cizinecké a pohraniční policie (č. l. 186) vyplývá, že na území naší republiky neměl H. povolený pobyt. Na č. l. 300 je založena zpráva ambasády SRN ze dne 6. 11. 2000, ze které vyplývá, že H. byl hlášen v D. – H. a na úřadu cizinecké policie požádal o pomoc pro zpáteční cestu, protože měl v úmyslu dobrovolně odcestovat, tato pomoc mu policií byla poskytnuta do 22. 9. 2000. Tyto údaje nasvědčují tomu, že H. měl zájem postupovat v souladu se zákony země, v níž žil, a neměl sklony k páchání trestné činnosti. Se zřetelem k tomu, že měl pomoc od policie do shora uvedeného data, je málo pravděpodobné, že by počátkem srpna, kdy došlo k trestné činnosti, pobýval na našem území. Faktem je, že v osobním automobilu, který obviněný řídil, byl nalezen německý technický průkaz k vozidlu poznávací značky DU-AS 389 na jméno H. (č. l. 140 - 141), přičemž ze zprávy ambasády SRN vyplývá, že tato značka byla přidělena na dobu od 25. 6. 1998 do 14. 7. 1998 automobilu značky VW, typ 53 (Scirocco), poté bylo vozidlo odstaveno. Tehdejším majitelem vozidla byl H. Na č. l. 142 - 143 je založen protokol o předání a převzetí motorového vozidla k úschově, z něhož se zjišťuje, že nelze zjistit číslo motoru ani číslo karoserie, tyto okolnosti nasvědčují tomu, že nemusí být identický automobil, jehož majitelem byl H., s automobilem, který řídil v den trestné činnosti obviněný. Není proto spolehlivě zjištěno, že H. byl v době činu na našem území a dopustil se trestné činnosti. Z výpovědi obviněného R. V. vyplývá, že s H. se kontaktoval na základě inzerátu v novinách, konkrétně v Avízu, kde inzeroval prodej autosoučástek, jejich kontakt probíhal na základě telefonických hovorů přes mobilní telefony. Do protokolu sepsaném na okresním soudu před vzetím do vazby obviněný R. V. vypověděl, že v dřívější době se dostal do konfliktu s H. m, protože měl poměr s jeho přítelkyní. Ustanovení přítelkyně H., kterou obviněný R. V. nepochybně zná, a přehled telefonických hovorů (zejména z kritického dne) mohly být prostředky ke zjištění, zda osoba H. byla v kontaktu s obviněným R.V. Bez těchto důkazů závěr soudu o tom, že věci pocházející z trestné činnosti dala do automobilu jiná osoba než obviněný, konkrétně H., je pochybný. Vedle odborných vyjádření, o které opřel své rozhodnutí nalézací soud (viz č. l. 325 p. v.), nelze přehlédnout při hodnocení důkazů závěr odborného vyjádření na č. l. 146a - 147, z něhož vyplývá, že porovnáním skleněných střepinek zajištěných v automobilu a na bundě v něm nalezené se vzorkem zajištěným z výlohy prodejny bylo zjištěno, že mohou pocházet ze stejného zdroje. Z výpovědi obviněného R. V. přitom vyplývá, že H. obsah tašek vyložil do kufru automobilu a v automobilu vůbec nebyl. V této souvislosti nutno poukázat na to, že při prohlídce automobilu byly věci pocházející z vloupání do prodejny nalezeny pod palubní deskou a v tašce za sedadlem řidiče (č. l. 116), kam podle obviněného R. V. však H. žádné věci nedával. Pochybnosti vzbuzují rovněž údaje uvedené obviněnými T. J. a L. V. o množství požitých drog v den před provedením vloupání do prodejny. Obviněný R. V. vypověděl, že večer před příjezdem do domu své matky, kam přivezl rovněž obviněného T. J., na něm ani na bratrovi nepozoroval v chování žádné změny, poté odjel do restaurace pro cigarety a když se po půlhodině vrátil, byl již jeho bratr L. V. a také T. J. divní a měl proto zato, že jsou pod vlivem drog. Obviněný T. J. na č. l. 59 vypověděl, že není pod vlivem alkoholu ani jiných prostředků, které by ovlivňovaly jeho rozumové schopnosti. Pod vlivem alkoholu či jiných látek se obviněný T. J. a obviněný L. V. nejevil ani při zastavení automobilu policejní hlídkou v časných ranních hodinách dne 7. 8. 2000, což vyplývá z výpovědi policistů - jako svědků, k jejichž výpovědím přihlédl nalézací soud při hodnocení důkazů. Závěr odvolacího soudu, že obviněný T. J. a obviněný L. V. byli v takovém stavu, že by nebyli schopni provést trestnou činnost, nemá oporu ve znaleckém posudku, neboť žádná taková skutečnost z posudku nevyplývá. Pro věrohodnost výpovědi obviněného R. V. bylo potřebné provést další dokazování, vedle již výše uvedeného ustanovení přítelkyně H., výpisu telefonických hovorů, prověření inzerátu obviněného R. V. v inzertních novinách „Avízo“, měl být proveden časový snímek o pohybu automobilu řízeného tímto obviněným, případně měl být doplněn znalecký posudek ohledně schopnosti obviněných T. J. a L. V. provést trestnou činnost. Znalec by se měl vyjádřit také k tomu, zda oba obvinění by byli schopni bez léčby se vymanit ze své závislosti.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek stejně jako obsahově navazující rozhodnutí a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu této stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.
Především Krajský soud v Ostravě nerespektoval při svém rozhodování ustanovení §259 odst. 3 věta první tr. ř., podle něhož může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Odvolací soud sice doplnil dokazování opětovným čtením výpovědí svědka P. S. a důkazů listinných vztahujících se k osobě X. H., avšak ze čtení těchto důkazů, které provedl při hlavním líčení i soud prvního stupně, nezjistil žádné nové skutečnosti, než které znal soud prvního stupně a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí.
Za zásadní pochybení odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud způsob hodnocení důkazů, které v napadeném rozsudku provedl a které jsou v příkrém rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud hodnotil pouze důkazy svědčící ve prospěch obviněných, přičemž z některých důkazů vyvozuje závěry, které tyto důkazy nepodávají. Naprosto nelogický je závěr, že osoba H. existuje a že tedy ve vztahu k němu je obhajoba obviněného R. V. (že od něho měl převzít odcizené předměty) potvrzena. Existence H. sama o sobě nemůže bez dalšího potvrzovat obhajobu obviněného. Pochybný je i závěr odvolacího soudu, že s ohledem na znalecké posudky znalců psychiatrů lze stěží dovozovat, že obvinění T. J. a L. V. byli s ohledem na svůj stav vyvolaný požitím drog, léků a alkoholu schopni jednání uvedeného ve výroku rozsudku soudu 1. stupně. Znalci psychiatři v tomto směru v písemně podaných znaleckých posudcích uvedli u obou těchto obviněných shodně, že pokud požili alkohol a drogy jak sami uvedli, jejich jednání bylo v typičtějším případě lhostejné, mechanicky cílené k realizaci stíhaného jednání, relativně normální. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvádí, že výpověď svědka P. S. (na místě činu se podle svědka nacházeli 3 osoby - 1 v autě a 2 v prodejně) nemůže soud vést k jednoznačnému a spolehlivému závěru, že pachatelem vloupání do prodejny byl některý z obžalovaných. To je sice závěr nezpochybnitelný, ale Krajský soud v Ostravě při hodnocení důkazů zcela pominul skutečnosti, které v odůvodnění rozsudku velice podrobně hodnotil soud 1. stupně a které svědčí v neprospěch obviněných L. V., T. J. a R. V., a to právě v souvislosti s výpovědí svědka P. S. . V automobilu, v němž byli zadrženi obvinění V. a J. a věci pocházející z předmětného vloupání do prodejny, byla zajištěna obuv, u níž byla zjištěna individuální shodnost podešve se stopami v prodejně, přičemž v přípravném řízení obviněný R. V. vypověděl, že si myslí, že tato obuv patří obviněnému T. J. Z odborného vyjádření na č. l. 146a - 147 spisu vyplývá, že porovnáním skleněných střepinek zajištěných na zadním sedadle automobilu a na bundě v něm nalezené se vzorkem zajištěným z výlohy prodejny bylo zjištěno, že mohou pocházet ze stejného zdroje. Z výpovědi obviněného R. V. vyplývá, že H. měl obsah tašek vyložit do kufru automobilu a v automobilu vůbec nebyl.
Zde je na místě připomenout odvolacímu soudu zveřejněnou judikaturu - č. 53/1992 Sb. rozh. trest. Podle tohoto rozhodnutí postupoval-li soud prvního stupně při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. - odvolací soud řádně nesplnil svou přezkumnou povinnost, v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. - napadenému rozsudku nebylo možno vytknout vady ve smyslu tohoto ustanovení, v §259 odst. 3 tr. ř. - odvolací soud nemohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem a v §2 odst. 6 tr. ř. - výše uvedená pochybení při hodnocení důkazu. Zákon byl porušen ve prospěch obviněných R. V., T. J. a L. V.
Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v odvolacím řízení, přičemž je podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud. V rámci odvolacího řízení Krajský soud v Ostravě posoudí potřebnost provedení důkazů, které navrhl ministr spravedlnosti České republiky ve stížnosti pro porušení zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l