ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.187.2005.1
sp. zn. 4 Tz 187/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 17. 3. 1977, sp. zn. 3 T 38/77, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 17. 3. 1977, sp. zn. 3 T 38/77, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného J. B.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. B., se podle §226 písm. b) tr. ř.
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 1. 1977 nenastoupil vojenskou základní službu u v. ú. B., ačkoliv včas a řádně převzal povolávací rozkaz, vydaný OVS K., neboť odmítá vykonat vojenskou službu z náboženských důvodů,
v čemž byl podle obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Praze spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999,
neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 17. 3. 1977, sp. zn. 3 T 38/77, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kterého se dopustil tím, že dne 3. 1. 1977 nenastoupil vojenskou základní službu u v. ú. B., ačkoliv včas a řádně převzal povolávací rozkaz, vydaný OVS K., neboť odmítá vykonat vojenskou službu z náboženských důvodů. Za to mu byl v sazbě §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny NVÚ-MS
Citovaný rozsudek nabyl právní moci téhož dne, tj. 17. 3. 1977.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 17. 3. 1977, sp. zn. 3 T 38/77, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. B. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, s přihlédnutím k článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976.
Stěžovatel spatřoval porušení zákona především v tom, že v případě trestného činu, pro nějž byl obviněný J. B. pravomocně odsouzen, šlo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ve znění zákona č. 120/1976 Sb., a také obecně formulovaným článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný J. B. neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přičemž je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní, a v případě odepření vojenské služby - jako právo určující. Bývalý Vojenský obvodový soud Praha proto pochybil, pokud v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy účinném znění vadně posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného posoudil jako trestný čin, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu v tehdy účinném znění, jakož i ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, popř. §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 17. 3. 1977, sp. zn. 3 T 38/77, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. B. dne 3. 1. 1977 nenastoupil vojenskou základní službu u v. ú. B., ačkoliv včas a řádně převzal povolávací rozkaz, vydaný OVS K., neboť odmítl vykonat vojenskou službu z náboženských důvodů. Obviněný se k tomuto jednání plně doznal a na svém odmítavém postoji vůči výkonu vojenské základní služby setrval. Nastoupení základní vojenské služby bylo proti jeho náboženskému přesvědčení, protože obviněný je člen sekty S. J. Přestože Ústava ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) stanovila, že každý občan může vyznávat jakoukoliv víru, nebo být bez vyznání a může provádět náboženské úkony, které nejsou v rozporu se zákonem, náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k odepírání plnění občanské povinnosti, která je uložena zákonem. Vzhledem k tomu, že Ústava ČSSR dále stanoví, že vrcholnou povinností a věcí cti každého občana je obrana vlasti, jsou všichni občané povinni službu v ozbrojených silách vykonávat. Bývalý Vojenský obvodový soud Praha proto shledal, že jednání obviněného J. B. vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, přičemž výpověď obviněného a ostatní provedené důkazy jednoznačně prokázaly protizákonné jednání obviněného.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Tyto závěry je nutno vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již v platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.
Je tedy zřejmé, že napadený rozsudek v rozporu s výše uvedeným právním názorem deklaroval vinu obviněného J. B., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 17. 3. 1977, sp. zn. 3 T 38/77, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud poté za podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám, neboť rozhodnutí mohlo být učiněno na podkladě zjištěného skutkového stavu, který nemusel být dalšími důkazy doplňován, když shledal že věc byla náležitě objasněna. Vzhledem k tomu, že skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 1999, a spočívající v tom, že dne 3. 1. 1977 nenastoupil vojenskou základní službu u VÚ B., ačkoliv řádně a včas převzal povolávací rozkaz vydaný OVS K., neboť odmítl vykonat vojenskou službu z náboženských důvodů, není trestným činem, Nejvyšší soud obviněného J. B. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby bývalého Vojenského obvodového prokurátora v Praze zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á