ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.206.2004.1
sp. zn. 4 Tz 206/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného T. D. – J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 13 To 91/2004, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami dne 25. 9. 2003, sp.zn. 1 T 8/2003, byl obviněný T. D.–J. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den od léta 2001 do jara 2002 v P., obdržel od obviněného J. J. nejméně 36 ks granátů RG F1, které jsou klasifikovány jako zbraň hromadně účinná, a střelivo a to nejméně 1.500 ks nábojů ráže 7,62x25 PI, nejméně 1.120 ks samopalových nábojů vz. 43 a nejméně 3.000 ks malorážkových nábojů a 40 ks nábojů do signální pistole ráže 26,5 mm. Za výše uvedené jednání byl obviněnému T. D.–J. uložen podle §185 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu dalších obviněných a to J. J., J. Č., A. K., K. Š., M. J., M. J., J. Ť. a M. Š.
Proti rozsudku Okresního soudu v v Příbrami dne 25. 9. 2003, sp.zn. 1 T 8/2003, podali jak obvinění J. Č., J. J., T. D.-J., M. J., M. J., J. Ť. a M. Š., tak státní zástupkyně v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněných J. Č., J. J. a T. D.-J. částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině trestnými činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. u všech tří obviněných a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. u obviněného J. J. znovu rozhodl tak, že obviněný T. D.–J. se odsuzuje podle §185 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §39a odst. 3 tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Praze dále výše uvedená odvolání obviněných J. Č., J. J., T. D.-J., M. J., M. J., J. Ť. a M. Š. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně provedl zákonným způsobem dokazování v rozsahu pro náležité objasnění věci zcela postačujícím, provedené důkazy řádně hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., úvahy, kterými se přitom řídil, v odůvodnění napadeného rozsudku také jasně a přesvědčivě vysvětlil, proto nelze skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, cokoli vytknout. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před nímž jsou tyto prováděny a odvolacímu soudu nepřísluší do tohoto procesu jakkoli zasahovat, pokud z provedených důkazů nejsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají či pokud takové hodnocení neodporuje zásadám formální logiky. Těmito vadami však napadený rozsudek netrpí a zjištěný skutkový stav je tak třeba plně akceptovat. V odůvodnění rozsudku se dále odvolací soud důsledně zabývá námitkami všech obviněných.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 13 To 91/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. D.–J. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky předně namítá, že oproti obžalobě byl výrok o vině obviněného rozsudkem nalézacího soudu rozšířen o skutečnost, že si též opatřil 40 ks nábojů do signální pistole ráže 26,5 mm, které byly nalezeny při domovní prohlídce. Takto nalézací soud rozhodl přes obhajobu obviněného, že bednu, ve které byly následně nalezeny náboje a střelivo, dovezl obviněný J. J. do jeho obydlí, konkrétně garáže v době, kdy nebyl doma a věci převzal svědek K., k jehož výpovědi soud nepřihlédl, neboť jinak by nemohl ve věci rozhodnout tak, jak rozhodl. Dále uvádí, že v rozsudku soudu prvního stupně i v obžalobě se nachází více podstatných nesrovnalostí, jako je např. počet granátů, počet dalšího střeliva, což však soud v určitých vazbách nepokládá za důležité. Pokud by spoluobviněný J. J. mluvil pravdu, jistě by si při tak velkém množství přesně pamatoval, jaké množství granátů a střeliva obviněnému T. D.–J. předal a jak se propočítával k penězům, které za tyto granáty hodlal od obviněného T. D.–J. převzít. Dále se soud prvního stupně nesprávně vypořádal s výpovědí obviněného J. J. Výpověď obviněného J. J. soud prvního stupně vyhodnotil jako zcela věrohodnou, nebyl zjištěn důvod, proč by obviněný J. J. neuváděl pravdu. Podle názoru soudu výpověď obviněného J. J. postačuje pro závěr o vině obviněného T. D.–J. jako jediný, avšak přímý a obhajobou nevyvrácený důkaz. Stěžovatel namítá, že hodnocení výpovědi obviněného J. J. tak, jak to učinil soud prvního stupně, nelze přijmout, když obviněný J. J. si v hlavním líčení nebyl schopen vzpomenout ani na nejzákladnější skutková tvrzení ve věci. Soud prvního stupně své vnitřní přesvědčení o jednoznačnosti, přesvědčivosti a věrohodnosti výpovědi obviněného J. J. blíže neodůvodnil, a tak se jeví, že jde ze strany soudu spíše o pocitovou stránku hodnocení důkazů, než o objektivní hodnocení jako takové. Dále ministr spravedlnosti namítá, že za situace, kdy proti sobě stojí výpovědi spoluobviněných T. D.–J. a J. J., nelze dosavadní dokazování považovat za úplné, pokud všemi důkazními prostředky nesměřovalo k ověření věrohodnosti výpovědi obviněného J. J. Nalézací soud se před konečným rozhodnutím o vině obviněného T. D.–J. neměl spokojit pouze s výpovědí obviněného J. J., na které buduje vinu obviněného T. D.–J., ale měl především prověřit jeho věrohodnost znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, dále měl provést další úkony, které se nabízely, a to vyžádat si evidenční karty střeleb vojenského útvaru R. p. T. za roky 2001 až 2002 a prověřit otázku skutečně odcizené munice, když během hlavního líčení vyšlo najevo, že množství, které je předmětem obžaloby, je množstvím toliko nepatrným, co z vojenských skladů bylo odcizeno. Kdyby soud prvního stupně tyto důkazy provedl, mohl včas zjistit, že výpověď obviněného J. J. není věrohodná a že na ní nelze budovat obvinění obviněného T. D.–J., a mohl případným zprošťujícím rozsudkem předejít té skutečnosti, kdy obviněný J. J. v pořadu televize Nova „Na vlastní oči“ uvedl, že jeho výpověď nebyla pravdivá a že obviněného T. D.–J. křivě obvinil. Tato pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, který při hodnocení opatřených důkazů nebyl objektivní. Tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného T. D.–J.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 13 To 91/2004, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
K závěrečnému návrhu stížnosti pro porušení zákona se prostřednictvím svého obhájce připojil i obviněný T. D.–J. s tím, že okresní soud nesprávně hodnotil důkazy, zejména se zřetelem na nevěrohodnost výpovědi obviněného J. J., který po odsouzení odvolal svou usvědčující výpověď vůči němu, přičemž u něho se žádné granáty nenašly.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 7. ledna 2005 uvedl, že z obsahu předmětné stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ji ministr spravedlnosti opřel zejména o jiné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů činné v této trestní věci. Po prostudování stížnosti pro porušení zákona a podkladových materiálů, kterými disponuje, dospělo Nejvyšší státní zastupitelství ČR k názoru, že soudy v posuzovaném případě postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Jelikož ani Nejvyšší soud ČR v řízení o mimořádných opravných prostředcích nemůže zrušit podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, nelze napadeným rozhodnutím vytknout žádnou vadu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že skutkové zjištění popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá pouze z výpovědi obviněného J. J., kdy hovoří o předání odcizené munice obviněnému T. D.–J. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že přes existenci určitých nesrovnalostí ve výpovědi obviněného J. J., o kterých se zmiňuje stížnost pro porušení zákona, nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaných skutků ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Okresní soud v Příbrami náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného T. D.–J.
Stížností pro porušení zákona je namítáno, že oproti obžalobě byl výrok o vině obviněného rozsudkem nalézacího soudu rozšířen o skutečnost, že si též opatřil 40 ks nábojů do signální pistole ráže 26,5 mm, které byly nalezeny při domovní prohlídce. Takto nalézací soud rozhodl přes obhajobu obviněného, že bednu, ve které byly následně nalezeny náboje a střelivo, dovezl obviněný J. J. do jeho obydlí, konkrétně garáže v době, kdy nebyl doma a věci převzal svědek K. S výše uvedenou námitkou se oba soudy náležitě vypořádaly. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud obviněný T. D.–J. poukazuje na výpovědi svědků P. V. a M. K., kteří byli vyslechnuti na návrh obhajoby, je třeba zdůraznit, že tito svědci sice potvrdili, že část munice mohla být obžalovanému dodána v jeho nepřítomnosti, avšak nebylo vyvráceno, že se tak nestalo po dohodě obou obviněných, jak obviněný J. J. uvedl. V této souvislosti také poukazuje na výpověď obviněného T. D.–J. z hlavního líčení, kde uvedl, že mu bednu s municí přinesl obviněný J. J. do garáže jako zálohu a nechal mu ji tam a že bedna tam ležela dva měsíce, aniž by ji otevřel a znal její obsah. Tato část výpovědi je tak v rozporu s výpovědí svědka K. Podle názoru Nejvyššího soudu lze akceptovat i logické odůvodnění nalézacího soudu, kde uvádí, že usvědčujícím důkazem je zejména výpověď obviněného J. J., která je podporována i výsledky domovní prohlídky, kdy část střeliva byla nalezena. Svědci P. V. a M. K. potvrzují toliko, že obviněný J. J. za obviněným T. D.–J. chodil, neuvádí však bližší skutečnosti o tom, zda byla mezi obviněnými dohoda ohledně vojenského materiálu a zda bednu nezjištěného obsahu zde obviněný J. J. nezanechal právě po dohodě s obviněným T. D.–J.
Dále stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné hodnocení výpovědi obviněného J. J., když uvádí, že obviněný J. J. si v hlavním líčení nebyl schopen vzpomenout ani na nejzákladnější skutková tvrzení ve věci. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze tuto námitku akceptovat. Obviněný J. J. odcizil velké množství granátů a dalšího střeliva v období od počátku roku 2001 do léta roku 2002, což je poměrně dlouhý časový úsek. Přesto však obviněný J. J. shodně jak při výslechu v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení potvrdil, že obviněnému T. D.–J. obstaral granáty a střelivo, potvrdil přibližný počet odcizené munice předané obviněnému T. D.–J.
Stěžovatel také namítá, že ohledně kvality výpovědi obviněného J. J. měl být zejména z hlediska jeho psychických schopností vyžádán znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za neopodstatněnou a to z důvodu, že pro pravdivost a věrohodnost citované výpovědi svědčí i další provedené důkazy, především výpovědi původně spoluobviněných A. K. a K. Š. (nyní již pravomocně odsouzených), a dále i protokoly o domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor provedené v bydlišti a garáži obviněného T. D.–J., v rámci nichž byla část odebrané munice nalezena. Nesrovnalosti a odchylky týkající se množství odcizené munice předané obviněnému T. D.–J., které se vyskytují ve výpovědi obviněného J. J., lze logicky vysvětlit tím, že obviněný J. J. v období od počátku roku 2001 do léta roku 2002 odcizil velké množství granátů a dalšího střeliva, je proto logické, že se u tak velkého množství odcizené munice dopustil nepřesností a že si přesně nepamatoval počty munice předané spoluobviněným. Stížností pro porušení zákona zmiňované vyžádání evidenčních listů střeleb vojenského útvaru R. p. T. za roky 2001 až 2002 a prověření otázky skutečně odcizené munice, stejně jako vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nepovažuje Nejvyšší soud za podstatné, z námitek uplatněných v tomto směru nevyplývá, že by jejich provedení mohlo přinést jiné skutkové závěry, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně, popřípadě v čem by se tyto závěry lišily.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného T. D.–J. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný T. D.–J. popíral spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného T. D.–J., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnou o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.12.1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, kdy obviněný J. J. v pořadu televize Nova „Na vlastní oči“ uvedl, že jeho výpověď nebyla pravdivá a že obviněného T. D.–J. křivě obvinil, je novou skutečností, která dosud nebyla orgánům činným v trestním řízení známá a mohla by odůvodnit jiné rozhodnutí o vině obviněného T. D.–J. Tato skutečnost může být pouze důvodem k obnově řízení podle §278 a násl. tr. ř., nikoliv pro vyslovení porušení zákona, vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadených rozhodnutí a tzv. nova zde zákon nepřipouští.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soud v Praze, který podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami dne 25. 9. 2003, sp.zn. 1 T 8/2003, ohledně obviněného T. D.–J. a při nezměněném výroku o vině jej odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí velmi podrobně a výstižně zdůvodnil a Nejvyšší soud se s ním plně ztotožnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného T. D.–J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 13 To 91/2004, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.