ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.22.2006.1
sp. zn. 4 Tz 22/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 15. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch navrhovatele M. H., proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch navrhovatele M. H.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, bylo rozhodnuto o návrzích M. H. tak, že :
I.podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění je M. H. účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s řízením vedeným před komisí pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami, sp. zn. TR 212/77,
II.podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění je M. H. účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s řízením vedeným před komisí pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami, sp. zn. TR 335/83.
Citované usnesení nabylo právní moci dne 21. 10. 2005.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch navrhovatele M. H. Namítá v ní, že zákon byl ve prospěch navrhovatele porušen v ustanoveních §1 odst. 1, §2 odst. 1 a §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že Okresní soud v Příbrami v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze povrchně konstatoval, že v uvedených případech bylo přestupkové řízení provedeno v souvislosti s trestným činem podle §178 tr. zák., přičemž tuto svou úvahu nijak nerozvedl a z odůvodnění napadeného usnesení není patrné, z čeho je souvislost s trestným činem maření dozoru nad církvemi podle §178 tr. zák., ve znění do 31. 1. 1990, dovozována. Bez bližšího odůvodnění ponechal okresní soud také svou úvahu, že uložení sankce pokuty za přestupek podle §26 zák. 60/1961 Sb. je zbavením majetku ve smyslu uvedeném v ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Podle názoru stěžovatele nelze považovat okresní soud za příslušný pro rozhodování o účasti na soudní rehabilitaci ohledně správního rozhodnutí a užití zákona o soudní rehabilitaci je v tomto případě zcela nedůvodné.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, byl porušen zákon ve prospěch navrhovatele M. H. v ustanoveních §1 odst. 1, §2 odst. 1 a §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal v souladu s ustanovením §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o soudní rehabilitaci) se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení §27 se užije obdobně.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci se zrušují pravomocná odsuzující rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po dni 5. 5. 1945, dále vymezených pod písm. a) - h) tohoto ustanovení, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující k datu, kdy byla vydána.
Ze znění ustanovení §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, které má povahu preambule, expresis verbis vyplývá, že conditio sine qua non aplikace tohoto zákona je existence odsuzujícího soudního rozhodnutí, a tuto jednoznačnou podmínku ani jedno ze správních rozhodnutí, o nichž okresní soud v řízení o rehabilitaci rozhodoval, nesplňuje. Obecně také platí podle ustanovení §13 tr. ř., že okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy a Nejvyšší soud vykonávají soudnictví pouze v trestních věcech.
Pokud jde o výklad ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu soudů ve vztahu k pojmu „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“. Nelze přisvědčit názoru, že nešlo-li o trestní stíhání, lze z pohledu tohoto ustanovení vztáhnout jeho účinky na řízení o přestupku či na kárné řízení podle předpisů pracovního práva, jejichž výsledkem bylo udělení pokuty. Jeho aplikace naopak bude dopadat na ty případy, kdy fakticky byly prováděny úkony trestního řízení, občan byl zbaven osobní svobody nebo majetku, ale nebyl postaven před soud a řízení neskončilo formálním rozhodnutím. Pro podporu tohoto názoru je třeba vycházet např. ze skutečnosti, že trestní řád účinný do 1. 1. 1957 neznal institut zahájení trestního stíhání ani vznesení obvinění, a i bez těchto procesních úkonů bylo trestní řízení fakticky proti konkrétní osobě vedeno, mohla být vzata do vazby, zbavena osobní svobody zatčením nebo zadržením, aniž se pak v trestním stíhání pokračovalo. Nelze pominout ani další zákonný znak ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci „v souvislosti s trestnými činy uvedenými v ustanovení §2 a 4“ , kdy pojem souvislost je nutno vyložit jako užší vztahovou a příčinnou záležitost spočívající ve zbavení osobní svobody nebo majetku v návaznosti na v citovaných ustanoveních vyjmenované trestné činy. Takováto souvislost je v posuzované věci dovozována velmi širokým výkladem, jak bude dále zmíněno.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. Rt 2/2005, Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 30. 12. 1977, sp. zn. TR 212/77, byl přestupce M. H. uznán vinným přestupkem podle §6 zák. č. 60/1961 Sb., kterého se dopustil tím, že v době od roku 1963 dosud se soustavně aktivně zúčastňoval shromáždění osob vyznávajících učení nepovolené náboženské sekty „S. J.“. Podílel se tak na maření a ztěžování výkonu státního dozoru nad náboženskými společnostmi a porušil ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/1949 Sb. a zák. č. 219/1949 Sb. i Směrnic ministerstva kultury ČSR k nedovolené činnosti sekty „S. J.“. Jako opatření byla jmenovanému podle §26 odst. 1 písm. c) zák. č. 60/1961 Sb. uložena pokuta ve výši 500,- Kčs splatná po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Podle §26 odst. 2 zák. č. 60/1961 Sb. bylo současně vysloveno propadnutí případně zbavené literatury a tiskovin, neboť jich bylo použito k protiprávnímu jednání.
Rozhodnutím správní komise pro projednání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 21. 2. 1983, sp. zn. TR 335/83, byl přestupce M. H. uznán vinným přestupkem podle §6 zák. č. 60/1961 Sb., tj. porušením povinnosti stanovené jiným právním předpisem, kterým v tomto případě je zákon č. 44/1973 Sb. o dodržování podmínek ochranného dohledu, které jmenovaný porušil celkem 4x. Jako opatření byla jmenovanému podle §26 odst. 1 písm. c) zák. č. 60/1961 Sb. uložena pokuta ve výši 400,- Kčs splatná do 15 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Z podnětu odvolání M. H. přezkoumal dne 16. 6. 1983 odbor vnitřních věcí Okresního národního výboru v Příbrami rozhodnutí správní komise pro projednání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 21. 2. 1983, sp. zn. TR 335/83, a vydal rozhodnutí pod sp. zn. vnitř.-252/83-Ja, jímž podle §59 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Jak již bylo uvedeno výše, o dvou návrzích M. H. na vyslovení rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, rozhodl ve veřejném zasedání Okresní soud v Příbrami dne 15. 9. 2005, výše citovaným usnesení pod sp. zn. Rt 2/2005.
V odůvodnění napadeného usnesení v části týkající se výroku pod bodem I., tedy vztahující se k rozhodnutí správní komise pro projednání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 30. 12. 1977, sp. zn. TR 212/77, je pouze uvedeno, že přestupkové řízení proběhlo jednoznačně v souvislosti s trestným činem podle §178 tr. zák., toto tvrzení však dále není vůbec podrobněji rozvedeno. Je třeba přisvědčit názoru uvedeném ve stížnosti pro porušení zákona, že postih navrhovatele správním rozhodnutím pod bodem I. napadeného rozhodnutí, s trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnosti podle §178 tr. zák., ve znění do 31. 1. 1990, nijak nesouvisel.
Posuzované jednání nemělo znaky trestného činu, stanovené zákonem pro tento trestný čin, a bylo kvalifikováno jako přestupek, který však není s tímto trestným činem totožný, a to i přesto, že se vymezení tohoto přestupku v zákoně č. 60/1961 Sb., ve spojení se zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, podobalo vymezení trestného činu podle §178 tr. zák. Odpovědností za jednání, které bylo podle tehdejší právní úpravy přestupkem, nebyla nijak podmíněna odpovědnost za trestný čin. Pokuta uložená uvedeným správním rozhodnutím Městského národního výboru v Příbrami sp. zn. TR 212/77, proto nebyla nezákonným zabavením majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v ustanovení §2 zákona o soudní rehabilitaci.
Také v případě výroku uvedeným pod bodem II., tedy ve výroku ohledně rozhodnutí správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 21. 2. 1983, sp. zn. TR 335/83, nelze dovodit, že se jednalo o zbavení majetku v souvislosti s trestným činem podle §178 tr. zák.
V odůvodnění napadeného usnesení je pouze uvedeno, že Okresní soud v Příbrami dospěl k závěru, že přestupkové řízení proběhlo jednoznačně v souvislosti s trestným činem podle §178 tr. zák., na který se vztahuje rehabilitace ze zákona. Výkon ochranného dohledu navrhovatele, který ho značně omezoval na osobní svobodě a výkonu jeho občanských práv a svobod byl nařízen v souvislosti s trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 tr. zák., v tehdy platném znění.
Navrhovateli však byla uložena pokuta, neboť nedodržel podmínky ochranného dohledu, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §6 zák. č. 60/1961 Sb. Nejednalo se tedy o příčinný vztah mezi spácháním trestného činu maření výkonu dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 tr. zák. a majetkovou újmou, přestože mu byl tento ochranný dohled uložen za spáchaný trestný čin podle §178 tr. zák. Rovněž ani v tomto případě se proto nejednalo o nezákonné zbavení majetku, když nebylo prokázáno, že by uvedené rozhodnutí správní komise pro projednání přestupků Městského národního výboru v Příbrami nebylo učiněno v souladu s tehdy platným zákonem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch navrhovatele M. H.
Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch navrhovatele, omezil se Nejvyšší soud pouze na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á