ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.28.2010.1
sp. zn. 4 Tz 28/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. V. , proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. KZT 1337/2008, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podala ministryně spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. KZT 1337/2008, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost Ing. Z. J., zmocněnce poškozené L. K. a její matky I. M., jakožto zákonného zástupce poškozené ze dne 2. 10. 2008, podanou proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 1 ZT 331/2008, jímž bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. V. pro skutek, že dne 14. 2. 2008 kolem 21.00 hodin v P., ul. Z. v bytě – v obývacím pokoji proti vůli poškozené L. K., bytem dtto, u které byl na návštěvě, jí zabránil vstát z křesla, na kterém seděla, líbal ji na ústa, osahával ji po těle, poté jí sundal kalhoty spolu se spodními kalhotkami do půli stehen a vykonal na ní pohlavní styk, právně kvalifikovaný jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti konstatovala, že napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného P. V. Zároveň poukázala na obsah uvedených zákonných ustanovení, přičemž vyjádřila názor, že ve věci nebylo nad vší pochybnost zjištěno, že obviněný P. V. se skutku kladeného mu za vinu nedopustil. Dokazování v tak závažné trestné činnosti nebylo dostatečné pro závěry státních zástupců, že skutek není trestným činem. Provedené důkazy nebyly s ohledem na nestandardní skutkový děj dostatečně vyhodnoceny, a to zejména omluvné SMS zprávy obviněného poškozené či znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – sexuologie a psychologie obviněného P. V. a psychiatrie na poškozenou L. K. Nebyli vyslechnuti všichni svědci, kteří se mohli vyjádřit k chování a psychickému stavu poškozené po pohlavním styku s obviněným, například policisté provádějící prvotní úkony ve věci. V přípravném řízení byly provedeny důkazy v dostatečném rozsahu pro podání obžaloby, nikoli pro zastavení trestního stíhání obviněného, bylo proto na místě podat obžalobu, aby věc posoudil soud a rozhodl o vině či nevině obviněného P. V.
Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. KZT 1337/2008, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 1 ZT 331/2008, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného P. V.
Nejvyšší soud se při projednání podané stížnosti pro porušení zákona musel předně zabývat otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona podaná proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k jednoznačnému zjištění, že takový mimořádný opravný prostředek v konkrétní procesní situaci proti předmětnému usnesení státního zástupce podat nelze, a pokud se tak stane, musí být jako nepřípustný zamítnut. Tento právní názor byl Nejvyšším soudem v minulosti již opakovaně vysloven (viz usnesení sp. zn. 4 Tz 58/2003, sp. zn. 4 Tz 19/2005) a na tato rozhodnutí lze v plném rozsahu odkázat.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu a v návaznosti na změny, které do trestního řádu přinesla novelizace provedená zákonem č. 265/2001 Sb.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. zcela novým způsobem upravila mimořádné opravné prostředky v trestním řízení, zejména dovolání a jeho návaznost na stížnost pro porušení zákona. V souvislosti se zásadními koncepčními změnami úpravy mimořádných opravných prostředků stanovila novela v ustanovení §174a tr. ř. zvláštní oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit některá rozhodnutí učiněná nižšími státními zástupci v přípravném řízení.
Podle §174a odst. 1 tr. ř. je nejvyšší státní zástupce oprávněn do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. V §174a odst. 3 tr. ř. je stanoveno, že pokud zruší nejvyšší státní zástupce usnesení podle odstavce 1, pokračuje v řízení státní zástupce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí nejvyšší státní zástupce, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nejvyšší státní zástupce nařídil.
Z ustanovení §174a tr. ř. v první řadě vyplývá, že oprávnění nejvyššího státního zástupce podle tohoto ustanovení je svou podstatou také mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje k nápravě nezákonných pravomocných rozhodnutí státních zástupců. Z ustanovení §174a tr. ř. dále vyplývá, že upravuje nápravu nezákonných usnesení státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci komplexním způsobem, neboť stanoví oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit nezákonné usnesení a současně v rozhodnutí formulovat závazný právní názor a závazně nařídit provedení dalších potřebných úkonů a doplnění.
Ustanovení §174a tr. ř. upravuje stejně jako ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí státního zástupce (tento závěr platí i přesto, že oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. je mimořádným opravným prostředkem, který vykazuje oproti ostatním mimořádným opravným prostředkům určitá specifika), takže je třeba posoudit, jaký je vzájemný vztah těchto ustanovení.
Podle názoru Nejvyššího soudu je §174a tr. ř. ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje. Tento závěr vyplývá předně ze systematického srovnání předmětných zákonných ustanovení.
Ustanovení §174a tr. ř. je speciální ve vztahu k ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., neboť má užší předmět úpravy – zatímco ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. vymezuje stížnost pro porušení zákona jako obecný mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím státních zástupců, ustanovení §174a tr. ř. upravuje kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce jako mimořádný opravný prostředek pouze proti rozhodnutím státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, jinak řečeno, z množiny všech rozhodnutí státních zástupců trestní řád, resp. jeho novela vybírá ta, kterými bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, a stanoví pro ně speciální režim nápravy formou nového mimořádného opravného prostředku, kterým je kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř.
Na speciální úpravu ustanovení §174a tr. ř. lze usuzovat i ze skutečnosti, že upravuje nápravu nezákonných usnesení státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci odlišným, a navíc komplexním způsobem, když stanoví oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit nezákonné usnesení a současně formulovat v rozhodnutí závazný právní názor, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, kde platná právní úprava (poté, co bylo nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 424/2001 Sb. zrušeno ustanovení §272 tr. ř.), umožňuje Nejvyššímu soudu v případech podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného rozhodovat pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. bez možnosti nezákonné rozhodnutí zrušit a docílit tak jeho skutečné nápravy (uvedený závěr nemůže změnit ani teoretická možnost podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného, kdy by se ministr spravedlnosti domáhal pro obviněného příznivějšího rozhodnutí, např. pro obviněného příznivějšího důvodu zastavení trestního stíhání).
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §174a tr. ř. zavedené do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. je ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, takže podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci.
Uvedený závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech upravených §174a tr. ř. lze podpořit i dalšími právními argumenty.
Jedním ze základních důvodů právní úpravy oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. je snaha zajistit dodržení zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Podstatou zásady obžalovací v trestním procesu je rozdělení základních procesních funkcí (obžaloba, obhajoba, rozhodnutí) mezi jednotlivé procesní subjekty. Funkce žalobce je svěřena samostatnému procesnímu subjektu, státnímu zástupci, bez jehož návrhu nemůže být trestní řízení konáno, naopak k podání obžaloby či návrhu na potrestání není oprávněn žádný jiný subjekt než státní zástupce. Ze zásady obžalovací vyplývá požadavek takové úpravy trestního řízení, kdy rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení (tedy ve stadiu před podáním obžaloby) je ve výlučné kompetenci státního zástupce bez jakékoli další ingerence soudu, resp. bez ingerence jiného procesního subjektu. Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o zákonnosti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení, bylo by takové rozhodnutí v rozporu se zásadou obžalovací jako jednou ze zásadních zásad trestního práva procesního.
Dále je třeba uvést historické důvody pro podporu výše uvedeného názoru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech upravených §174a tr. ř. Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně posuzována a kritizována představiteli právní teorie i praxe. V této souvislosti je významný nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona, zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.
Vzhledem k výše uvedenému je nutné blíže se zabývat pojmem uvedeným v §174a odst. 1 tr. ř. „usnesení o zastavení trestního stíhání“. Podle názoru Nejvyššího soudu je daný pojem široký a za použití jazykového výkladu je nutné dospět k závěru, že pod pojmem „usnesení o zastavení trestního stíhání“ není myšleno pouze rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, ale také rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zastavení trestního stíhání nebo rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání. V §174a odst. 1 tr. ř. je užit pojem „usnesení o zastavení trestního stíhání“, pokud by zákonodárce zamýšlel v těchto ustanoveních trestního řádu jednoznačně definovat pouze rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, formulace uvedeného ustanovení trestního řádu by měla znít: „rozhodnutí, kterým bylo zastaveno trestní stíhání“.
Uvedené důvody jednoznačně podporují restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. a závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona.
V rámci úvah o vztahu ustanovení §174a tr. ř. a ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. je třeba dále upozornit na některé výrazné koncepční změny právní úpravy přípravného řízení, které přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Jednou z takových změn je i výrazné posílení postavení státního zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v celém přípravném řízení a rozhoduje o všech důležitých otázkách v přípravném řízení, včetně všech meritorních rozhodnutí. Zatímco podle předchozí úpravy rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu (§171 tr. ř.), o zastavení trestního stíhání (§172 tr. ř.) či přerušení trestního stíhání (§173 tr. ř.) vydával ve většině případů vyšetřovatel úřadu vyšetřování a jen ojediněle státní zástupce, nová úprava tato oprávnění svěřuje výlučně do působnosti státního zástupce a zdůrazňuje tím jeho postavení veřejného žalobce. Prohlubuje se tím odpovědnost státního zástupce za průběh přípravného řízení a současně se tím posiluje význam uvedených rozhodnutí, která se svou povahou a důsledkem kladou naroveň pravomocnému rozsudku. V souladu s právní úpravou dominantního postavení státního zástupce v přípravném řízení je i závěr Nejvyššího soudu, že náprava nezákonných rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, je v plné kompetenci nejvyššího státního zástupce jako orgánu soustavy státních zastupitelství, do které Nejvyšší soud není oprávněn ingerovat na základě stížnosti pro porušení zákona.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud ji proto bez věcného přezkoumání zamítl jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec