ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.32.2003.1
sp. zn. 4 Tz 32/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i neprospěch obviněného Mgr. J. P., proti usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 4 Nt 104/2002, ve věci Městského soudu v Brně, vedené pod sp. zn. 3 T 88/97, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 3 T 88/97, byl obviněný Mgr. J. P. uznán vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 12. 11. 1996 do 19. 11. 1996 v B. jako obhájce v trestní věci obviněných M. a J. S., stíhaných vyšetřovatelem Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v B. pod ČVS: MVV 402/60-96 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., nabádal při nejméně dvou schůzkách svědkyni poškozenou M. B., aby dne 19. 11. 1996 změnila při výslechu před vyšetřovatelem MÚV Policie ČR B. výpověď ve prospěch obviněných S. tak, že bude uvádět, že obviněnými bratry S. podvodně vylákaná částka 630 000,- Kč byla ze strany poškozené půjčkou poskytnutou těmto obviněným, čímž obžalovaný hodlal docílit toho, že na základě této změněné výpovědi by obvinění bratři S. nebyli stíháni pro podvodné vylákání částky 630 000,- Kč, ale toliko pro další podvodné jednání, které by však poté vykazovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu pouze podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a tedy by obvinění bratři S. byli ohroženi mírnější trestní sazbou, přičemž obžalovaný poškozené navrhl, že pokud poškozená takto výpověď změní, obdrží částku 500 000,- Kč a zbytek do výše 630 000,- Kč obdrží po výslechu u vyšetřovatele, během něhož poškozená změní v naznačovaném směru svoji výpověď.
Za toto jednání byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat advokátní praxi na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2002 pod sp. zn. 4 To 592/99 podle §256 tr. ř. zamítl.
Podáním ze dne 7. 6. 2001 k Městskému soudu v Brně obviněný požádal o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. O tomto návrhu rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 T 88/97 tak, že podle §350 odst. 2 a §331 odst. 1 tr. ř. a dále podle §61 odst. 2 a §63 odst. 2 tr. zák. podmíněně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie, uloženého obviněnému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 3 T 88/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 4 To 592/99 a stanovil zkušební dobu v trvání čtyř roků. Právní moc tohoto rozhodnutí byla vyznačena dnem 14. 12. 2001.
Podáním ze dne 24. 11. 2001, tedy poté, co soud dne 21. 11. 2001 o návrhu obviněného na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti rozhodl, vzal obviněný tento svůj návrh zpět. Předseda senátu Městského soudu v Brně, který o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti rozhodl, uvedl ve svém vyjádření ze dne 25. 7. 2002, které zaslal Krajskému soudu v Brně, že obviněný svůj návrh na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nemohl účinně vzít zpět poté, co soud prvního stupně o tomto návrhu již rozhodl, a protože stížnost podána nebyla, rozhodnutí nabylo právní moci.
Dne 9. 9. 2002 obviněný podal ke Krajskému soudu v Brně žádost o navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2001 a současně tuto stížnost podal, neboť nesouhlasí se stanovenou délkou zkušební doby. Dalším podáním ze dne 10. 10. 2002 adresovaným Krajskému soudu v Brně, obviněný vzal zpět svůj návrh na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně pak ve věci rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2002 pod sp. zn. Nt 104/2002 tak, že podle §144 odst. 4 tr. ř. (per analogiam) zpětvzetí návrhu obviněného na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti vzal na vědomí. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jestliže obviněný svůj návrh podáním ze dne 10. 10. 2002 vzal zpět, vzal tím zpět i žádost o navrácení lhůty, a proto o této žádosti nebylo rozhodováno.
Proti tomuto usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněného Mgr. J. P. Vytýká v ní porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 6 a §144 odst. 4 tr. ř., což má za následek odlišné stanovisko soudů prvního a druhého stupně ke zpětvzetí návrhu obviněného na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Zatímco předseda senátu městského soudu zpětvzetí návrhu obviněného nepřipustil a rozhodnutí ze dne 21. 11. 2001 zůstává nezrušené a pravomocné, předseda senátu krajského soudu zpětvzetí návrhu obviněného vzal svým usnesením na vědomí.
Stěžovatel v dalším podpořil správnost právního názoru předsedy senátu městského soudu, že obviněný svůj návrh nemohl účinně vzít zpět poté, co soud prvního stupně o něm již rozhodl. Pokud předseda senátu Krajského soudu v Brně svým rozhodnutím vzal zpětvzetí návrhu obviněného na vědomí, aniž rozhodl o žádosti obviněného o navrácení lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 T 88/97, porušil zákon ve prospěch i neprospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil výše uvedené porušení zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se podanou stížností pro porušení zákona nejdříve zabýval z hlediska její přípustnosti. Podle §266 odst. 1, věty první, tr. ř., proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, není-li přípustná.
Ze znění ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že stížnost pro porušení zákona vždy musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Právní moc je institut vlastní nejen trestnímu řízení, nýbrž všem dalším právním oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Právní moc je důležitou vlastností rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc). Nezměnitelnost rozhodnutí znamená, že v rámci procesu, v němž bylo vydáno, nelze o věci, která byla předmětem tohoto procesu, nadále nebo znovu jednat. Závaznost rozhodnutí znamená, že věc je rozřešena konečně a závazně a nemůže být tedy předmětem projednávání ani v jiném procesu. Vytváří se tak překážka věci rozsouzené.
Vzhledem k tomu, že předmětem stížnosti pro porušení zákona je pravomocné rozhodnutí jak z hlediska formální stránky, tak i z hlediska stránky materiální, lze stížnost pro porušení zákona podat i proti nezměnitelným rozhodnutím procesní povahy, která žádnou materiální otázku neřeší, tedy jinými slovy, která v sobě nesou pouze právní moc formální. Z toho pak vyplývá, že nelze stížností pro porušení zákona napadat ta procesní rozhodnutí, u nichž se neprojevuje právní moc ani z hlediska procesní (formální) stránky.
Usnesení podle §144 odst. 4 tr. ř., jímž v řízení před soudem předseda senátu příslušného soudu vezme na vědomí zpětvzetí stížnosti podané oprávněnou osobou proti prvostupňovému usnesení, je právě takovým rozhodnutím. Předmětné usnesení totiž má pouze charakter deklaratorní, když rozhodným pro nabytí právní moci usnesení, proti němuž původně podaná stížnost směřovala, je okamžik, kdy prohlášení o zpětvzetí dojde příslušnému soudu. Čili jinými slovy řečeno, usnesení o zpětvzetí stížnosti na vědomí nastalou právní moc předchozího meritorního rozhodnutí nezakládá ani ji přímo nepotvrzuje, pouze se jím dává procesním stranám na vědomí, že konkrétní stížnostní řízení ve věci již konáno nebude. Samotná existence či neexistence takového usnesení tudíž nemá žádný vliv na vznik právní moci předchozího meritorního usnesení ani na její další trvání. Proto kdyby se ukázalo jako nezbytné přezkoumat správnost meritorního usnesení cestou mimořádných opravných prostředků, např. podáním stížnosti pro porušení zákona, musel by takový mimořádný opravný prostředek být podán proti tomuto pravomocnému meritornímu usnesení a nikoli proti usnesení, jímž bylo zpětvzetí stížnosti vzato na vědomí, jelikož jeho případným zrušením by nápravy existujícího právního stavu dosaženo být nemohlo. Z těchto důvodů proti usnesení o zpětvzetí stížnosti na vědomí podle §144 odst. 4 tr. ř. není podání stížnosti pro porušení zákona přípustné.
V konkrétním projednávaném případě se navíc nejednalo o usnesení, jímž bylo vzato na vědomí zpětvzetí stížnosti, nýbrž o usnesení, jímž bylo vzato na vědomí zpětvzetí návrhu obviněného na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Toto usnesení bylo v dané procesní situaci vydáno zcela neadekvátně, neboť poté, kdy o tomto návrhu bylo soudem prvního stupně již rozhodnuto, obviněný svým návrhem nebyl oprávněn disponovat. Proti vydanému usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti tak obviněný mohl podat pouze opravný prostředek, tedy stížnost, ale nikoli ve svůj neprospěch, čili v daném případě pouze do délky stanovené zkušební doby. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dispoziční zásada obecně platná v řízení občanskoprávním, kdy účastník řízení je oprávněn svým návrhem disponovat až do okamžiku než rozhodnutí soudu nabude právní moci (viz §96 o. s. ř.), je v trestním řízení omezena dobou, kdy se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě (analogie s ustanovením §182 tr. ř.). V daném případě byl obviněný přítomen u veřejného zasedání, a to včetně vyhlášení vydaného usnesení. Další postup předsedy senátu Městského soudu v Brně byl proto správný, když nereagoval na dodatečné zpětvzetí návrhu obviněného a po marném uplynutí zákonné lhůty k podání opravného prostředku vydal pokyn, aby usnesení bylo zpravomocněno. Jestliže v době následující obviněný písemně požádal o navrácení lhůty a své podání spojil s podáním stížnosti proti již pravomocnému usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, bylo nutné postupovat podle §61 odst. 1 tr. ř. a v prvé řadě rozhodnout o tom, zda obviněnému bude lhůta k podání stížnosti navrácena. Pokud tak Krajský soud v Brně do této doby neučinil, jedná se z jeho strany o bezdůvodnou nečinnost a tím i nepřiměřený průtah v řízení. Na následné, v pořadí již druhé zpětvzetí návrhu obviněného na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti neměl být krajským soudem brán zřetel, a to z důvodů, které byly vyjádřeny výše. Stížností pro porušení zákona napadené usnesení předsedy senátu krajského soudu ale nemá žádného vlivu na pravomocnost usnesení, které ve věci vydal městský soud, a také nebrání tomu, aby krajský soud rozhodl o tom, zda lhůtu k podání stížnosti obviněnému navrátí či nikoli a event., v případě kladného rozhodnutí, aby též projednal a rozhodl o jím podané stížnosti. Úvaha předsedy senátu krajského soudu, že zpětvzetím celého návrhu vzal obviněný zpět i svoji žádost o navrácení lhůty je pouhou domněnkou, neboť ze spisu nevyplývá, že by byly činěny úkony ke zjištění vůle obviněného v uvedeném směru.
Na základě všech shora uvedených zjištění a argumentů byla podaná stížnost pro porušení zákona zamítnuta podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec