ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.4.2005.1
sp. zn. 4 Tz 4/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. ledna 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obhájce JUDr. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a), §151 odst. 2, 3 tr. ř. v neprospěch obhájce JUDr. J. P.
Odůvodnění:
Opatřením soudce Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. Nt 545/2001, byl obviněnému R. S., bytem E., Š., stíhanému pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ustanoven z důvodů nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. zák. obhájcem JUDr. J. P., advokát se sídlem AK S., Š.
Opatřením soudce ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. Nt 646/2001, zrušil soudce Okresního soudu v Šumperku ustanovení tohoto obhájce, a téhož dne byla obviněnému ustanovena obhájkyní podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. JUDr. E. Š. O tom, že povinnost obhajovat obviněného skončila, se obhájce dověděl dne 21. 9. 2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 1. 2003, sp. zn. 4 T 9/2002, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a třemi trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, současně s dohledem uloženým podle §26a a 26b tr. zák. Odvolání, která proti rozsudku podali jak obviněný tak státní zástupce, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, svým usnesením ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 2 To 236/2003, jako nedůvodná zamítl podle §256 tr. ř.
Obhájce JUDr. J. P. předložil dne 12. 8. 2003 Okresnímu soudu v Šumperku fakturu na částku 82 509,60 Kč, kterou uplatnil z titulu nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s obhajobou obviněného v době od 20. 3. do 12. 9. 2001.
Usnesením ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 4 T 9/2002, vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Šumperku obhájci účtovanou částku podle §151 odst. 3 tr. ř. přiznala.
Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Šumperku s odůvodněním, že v důsledku prekluze nárok obhájci zanikl, a proto neměl být přiznán.
Z podnětu tohoto opravného prostředku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud stížnostní usnesením ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že napadené usnesení v celém rozsahu zrušil. Ztotožnil se s názorem stěžovatele, že nárok obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za úkony právní služby v souvislosti s obhajobou obviněného S. již zanikl.
Proti tomuto pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Namítá v ní, že zákon byl porušen v neprospěch obhájce JUDr. J. P., a to v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a §151 odst. 2, 3 tr. ř.
Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně aplikoval novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002. Učinil tak v situaci, kdy povinnost JUDr. P. obhajovat obviněného R. S. prokazatelně skončila dne 12. 9. 2001 v důsledku opatření soudce Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. Nt 646/2001. Jestliže obhájce uplatnil svůj návrh na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů za provedenou obhajobu příslušnou fakturou ze dne 8. 8. 2003, učinil tak řádně, při respektování tehdy účinné právní úpravy, podle které může obhájce nárok uplatnit až po pravomocném skončení trestního stíhání obviněného. Podle názoru ministra spravedlnosti „na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že k pravomocnému skončení trestního stíhání obviněného R. S. došlo dne 12. 5. 2003, tedy za účinnosti právní úpravy platné do 31. 12. 2001, nelze se dovolávat úpravy o zániku nároku v důsledku opožděného uplatnění, a to ani v případě, že ke dni 1. 1. 2002 uplynula od doby vzniku této skutečnosti doba delší jednoho roku. Nová právní úprava uvedená v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., týkající se zániku nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů pro jeho opožděnost se užije jen tam, kdy se obhájce dověděl o tom, že povinnost obhajovat skončila, až za účinnosti trestního řádu ve znění zmíněné novely, o kterýžto případ v konkrétní věci nejde, neboť obhájce se o povinnosti obhajovat dověděl až za účinnosti právní úpravy platící do 1. 1. 2002 “.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst,. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, byl v neprospěch obhájce obviněného R. S., JUDr. J. P. porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a), a §151 odst. 2, 3 tr. ř. Domáhal se toho, aby napadené usnesení bylo podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušeno, včetně všech dalších rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak měl Nejvyšší soud postupovat podle §270 odst. 1 tr. ř., tedy věc vrátit Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §271 odst. 1, věta prvá tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Především je třeba konstatovat, že v totožné věci, která byla v řízení před Nejvyšším soudem vedena pod sp. zn. 4 Tz 27/2004, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2004 tak, že stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Vycházel při tom z těchto právních úvah:
Podle ustanovení §152 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle §151 odst. 3 tr. ř. o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodl na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno, v řízení před soudem rozhodl předseda senátu soudu prvního stupně.
Zákonem č. 265/2001 Sb., jehož účinnost nastala dnem 1. 1. 2002, bylo ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. doplněno tak, že nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dověděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Podle ustanovení §151 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140 1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhajovací povinnost skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu.
Stížnosti pro porušení zákona je třeba přisvědčit, že právní úprava účinná v době, kdy povinnost obhájce JUDr. J. P. obhajovat obviněného R. S. skončila – tj. ke dni 21. 9. 2001 – neumožňovala obhájci vyúčtovat odměnu a náklady hotových výdajů. tento stav však doznal – jak vyplývá ze shora uvedeného – významné změny, neboť dosavadní právní úprava byla ustanovením čl. I., bodem 131, zákona č. 265/2001 Sb., jímž se mění zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, trestní zákon a některé další zákony, změněna a od 1. 1. 2002 vstoupila v účinnost právní úprava nová, podle níž musí obhájce nárok na přiznání odměny uplatnit ve lhůtě jednoho roku, jinak nárok obhájce na odměnu a náklady hotových výdajů zaniká. Protože předchozí právní úprava pozbyla platnosti, a přechodná a závěrečná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. neumožňují posouzení nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů podle dosavadních právních předpisů účinných v době, kdy povinnost obhájce obhajovat obviněného skončila, je třeba dovodit, že obhájci, jemuž skončila povinnost obhajovat obviněného přede dnem 31. 12. 2001, začala dnem 1. 1. 2002 běžet lhůta jednoho roku k uplatnění nároku na odměnu a náklady hotových výdajů, jejímž marným uplynutím nárok zanikl.
Tento závěr vztáhl Nejvyšší soud i na posuzovaný případ, kdy obhájce uplatnil nárok na odměnu a náklady hotových výdajů až dne 8. 8. 2003. Pokud Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, tak, že z podnětu stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Šumperku podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 4 T 9/2002, jímž byla podle §151 odst. 3 tr. ř. určena obhájci JUDr. J. P. odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 82.509,60 Kč, je toto rozhodnutí v souladu se zákonem.
Vzhledem k argumentům výše uvedeným Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, neshledal důvodnou a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Na podkladě ústavní stížnosti podané obhájcem JUDr. J. P., rozhodl Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/04 tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004 sp. zn. 4 Tz 27/2004, zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že „rozhodne-li se zákonodárce místo ponechání dosavadní úpravy nově stanovit zánik právních nároků v důsledku nesplnění podmínek pro jejich uplatnění (jež byly stanoveny později), může při obecně uznávaném zákazu zpětné působnosti (retroaktivity), využít pouze tzv. nepravou retroaktivitu, o níž v daném případě jde“. V této souvislosti Ústavní soud citoval svůj nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl.ÚS 21/96, podle něhož „obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se však řídí zrušenou právní normou, když důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita. Aplikuje se tady princip ochrany minulých práv“. Podle názoru Ústavního soudu novela trestního řádu sice změnila okamžik, kdy je možno uplatnit vzniklý nárok a stanovila zánik tohoto nároku uplynutím jednoroční prekluzivní lhůty, ale na druhé straně „má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně právním předpisem stanoveno“. V této souvislosti je odkazováno na Š., M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, str. 759, anebo B., J., E., K. a kolektiv: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, str. 186, případně P., S. a kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání, str. 1062.Ústavní soud dále uvedl, že „ si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci šlo o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického státu. Není proto rozhodná skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním. V procesním právu sice platí zásada, že soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což není případ přechodných ustanovení trestního řádu“. Poté Ústavní soud uzavřel, že „z mlčení přechodných ustanovení novely trestního řádu může být stejně dobře vyvozeno, že se novela nároků vzniklých za staré právní úpravy netýká. Výklad provedený Nejvyšším soudem nelze považovat za ústavně konformní, neboť nerespektuje ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy. Není proto zřejmé, proč mlčení přechodných ustanovení zákona by mělo vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená prekluze se případu netýká. Druhá alternativa lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny, a její užití odpovídá judikatuře Ústavného soudu ČR i Ústavního soudu ČSFR“.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci není správné, neboť stížnostní soud vycházel z jiného právního názoru a v důsledku toho se věci nezabýval z pohledu „ústavně konformního výkladu“ obecného zákona tak, jak k němu dospěl Ústavní soud.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obhájce JUDr. J. P. porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a), a §151 odst. 2, 3 tr. ř.
Podle ustanovení §267 odst. 1, alinea druhá tr. ř. je ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo neprospěch obviněného. Tuto náležitost podaná stížnost pro porušení zákona postrádá. Z explicitně formulovaných a opakovaně uváděných závěrů písemně zpracované stížnosti pro porušení zákona je zjevné, že byla podána výlučně ve prospěch obhájce JUDr. J. P. Závěru, že nebyla podána ve prospěch obviněného R. S. nasvědčuje zjištění, že nastolení právního stavu, jehož se ministr spravedlnosti podanou stížností pro porušení zákona domáhá, tj. konstatování existence a oprávněnosti finančního závazku státu vůči advokátovi a vyčíslení jeho výše, ve svých důsledcích znamená, že dalším procesně následným krokem musí být postup vůči obviněnému, plynoucí z ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., což je stanovení jeho povinnosti nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. V posuzovaném trestním spise Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by dosud úvahu o bezplatně poskytované obhajobě odůvodňovaly. Je tedy zřejmé, že faktickým důsledkem podání stížnosti pro porušení zákona tzv. ve prospěch obviněného by bylo zhoršení jeho stavu, tzn. stanovení povinnosti platit náklady za svou obhajobu JUDr. J. P., a rozsudek Nejvyššího soudu by tak byl v neprospěch obviněného R. S. Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci byl zákon porušen ve prospěch obviněného.
Podle ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v ustanovení §268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Nejvyšší soud se vzhledem ke znění tohoto zákonného ustanovení a ustálené judikatuře v tomto směru omezil na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil, neboť takovýto postup je umožněn pouze byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, a žádné jiné zákonné ustanovení neumožňuje, aby Nejvyšší soud stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 To 881/2003, zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc podle §270 odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á