ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.40.2005.1
sp. zn. 4 Tz 40/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Z., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, čj. 3 To 467/2004-33, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 2 T 163/99, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako příslušník Policie ČR, zařazený na Obvodní oddělení Policie ČR – Prostějov 2, při šetření odcizení vkladních knížek poškozené M. L. neznámým pachatelem, po provedeném umořovacím řízení vybral, již jako soukromá osoba, bez souhlasu poškozené vklady na nově založených vkladních knížkách a po odpočtu částky 16.978,- Kč za nedodržení výpovědní lhůty a částky 10.000,- Kč, které poškozené předal, si zbývající částku ve výši 630.600,- Kč ponechal pro svoji potřebu. Za to mu byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku nepodmíněně a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně rozhodl na základě odvolání obviněného J. Z. rozsudkem ze dne 5. března 2001, čj. 8 To 57/2001-242, tak že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. Z. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 12. června 2001, sp. zn. II. ÚS 201/01, byla ústavní stížnost obviněného J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. 8 To 57/2001, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 2 T 163/99, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti citovaných rozsudků, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Prezident republiky svým rozhodnutím ze dne 23. 12. 2002, čj. Mil. 1493/02 Hou-K, prominul obviněnému J. Z. zbytek trestu odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 2 T 163/99, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. 8 To 57/2001, pod podmínkou, že se do 3 let od udělení milosti nedopustí úmyslného trestného činu.
Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 8. 2004, čj. 2 Nt 706/2003-23, byla podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnuta žádost obviněného J. Z. o povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 T 163/1999, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení ve smyslu §278 tr. ř.
Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, čj. 3 To 467/2004-33, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Z. s tím, že tímto rozhodnutím i jemu předcházejícím usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 8. 2004, čj. 2 Nt 706/2003-23, byl porušen zákon v ustanovení §278 odst. 1, §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v ustanovení §314e odst. 1 tr. ř. (zřejmě uvedeno omylem). V jejím odůvodnění ministr spravedlnosti uvádí, že v původním řízení vyšlo najevo, že poškozená M. L. ohlásila odcizení vkladních knížek, Policie České republiky věc šetřila a v té souvislosti bylo zajištěno umoření vkladních knížek, jejichž odcizení poškozená ohlásila. Obviněný byl pověřen různými úkoly v šetření této věci. Umořené vklady byly převedeny na nově založené vkladní knížky a z nich byl vzápětí proveden výběr. V dalším se údaje obviněného a poškozené rozcházely. Zatímco poškozená tvrdila, že peníze vybrané z knížek nedostala, obviněný se hájil tím, že chtěl poškozené pomoci vzhledem k jejímu věku, s vklady nakládal podle pokynů poškozené a z vybrané částky jí předal 620.000,-Kč v hotovosti. O tom předložil potvrzení s podpisem poškozené. Pro posouzení věrohodnosti obou protichůdných tvrzení byl proveden důkaz o pravosti podpisu poškozené na uvedeném potvrzení, přičemž podle posudku znalce tento podpis nebyl pravý a byl padělán podle předlohy, a proto soud uvěřil tvrzení poškozené. Znalecký posudek PhDr. V. M. ze dne 24. 6. 2003, který předložil obviněný v řízení o povolení obnovy, učinil zcela protichůdný závěr, když podle tohoto posudku podpis na sporném potvrzení je pravým podpisem poškozené M. L. V původním řízení neměl soud k dispozici tento nový znalecký posudek. V odvolacím řízení předložil obviněný odborné vyjádření PhDr. V. M., v němž zpochybnila závěry znaleckého posudku opatřeného v přípravném řízení, uváděla však, že bez znalosti celého spisového materiálu nemůže učinit jednoznačný závěr. Znalecký posudek ze dne 24. 6. 2003 je již zpracován na základě celého spisového materiálu, který měla znalkyně k dispozici. Pro povolení obnovy má zásadní význam posouzení otázky, zda nový znalecký posudek předložený obviněným je důkazem soudu neznámým, jaký má na mysli ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Pochybení spočívá v tom, že při objasnění této skutečnosti měl soud postupovat podle základních zásad trestního řízení uvedených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Měl vyslechnout znalkyni PhDr. V. M. a zpracovatele původního znaleckého posudku mjr. F. B. K objasnění pravosti podpisu poškozené jsou nezbytné odborné znalosti a obdobně je tomu při odstranění rozporu mezi oběma znaleckými posudky. Jestliže soud bez těchto odborných znalostí sám dospěl k závěru, že nový znalecký posudek nic nového nepřináší a že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného J. Z. ve vytýkaném smyslu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 12. května 2005 navrhlo stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítnout s tím, že v průběhu řízení o obnově nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy, které by byly dříve neznámé a které by byly schopny samy o sobě, či ve spojení s jinými důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, než jaké bylo učiněno rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dně 30. 11. 2000, sp. zn. 2 T 163/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, sp. zn. 8 To 57/2001. Takovou skutečností nemohou být výpověď svědka prap. I. G. ani znalecký posudek zpracovaný dne 24. 6. 2003 soudní znalkyní PhDr. V. M. Z výpovědi uvedeného svědka nevyplývá totiž nic, co by změnu ve výroku o vině odůvodňovalo a pokud jde o závěry vyplývající z citovaného znaleckého posudku, ty byly známy již v původním řízení, i když jen ve formě odborného vyjádření.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Podle §278 odst. 1 věty první tr. ř. obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Předně je třeba uvést, že tvrzení stížnosti pro porušení zákona, pokud uvádí, že soud uvěřil poškozené na základě znaleckého posudku, podle něhož sporný podpis byl padělán podle předlohy, není zcela přesné, protože navozuje dojem, že soud poškozené uvěřil jen proto. Již v citovaném usnesení Ústavního soudu bylo konstatováno, že soud prvního stupně i soud odvolací se v rámci řízení zabývaly odborným vyjádřením PhDr. M. a po celkovém zhodnocení výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že není důvod zpochybňovat závěr znaleckého posudku mjr. B., který zcela vyloučil možnost, že podpis na prohlášení by mohl být vlastnoručním podpisem poškozené. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že tento důkaz nebyl stěžejním důkazem celého řízení, jak se snažil tvrdit obviněný. Oba soudy vycházely především z neměnné a přesvědčivé výpovědi poškozené, která logicky vyvracela tvrzení obviněného.
Ve věci návrhu obviněného na povolení obnovy řízení Okresní soud v Prostějově v odůvodnění usnesení ze dne 20. 8. 2004, čj. 2 Nt 706/2003-23, uvedl, že odvolací i Ústavní soud při svém rozhodování vycházely z připojeného odborného vyjádření PhDr. M., které svědčí ve prospěch odsouzeného a zpochybňuje, či vyvrací tvrzení mjr. B., zpracovatele znaleckého posudku, který soud hodnotil v rámci důkazů při rozhodování o vině obviněného. V souladu s rozhodnutím obou shora uvedených soudů konstatuje, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem v trestní věci odsouzeného a závěr o vině učinil soud na základě vyhodnocení všech důkazů, které byly ve věci provedeny, tedy jak svědecké výpovědi poškozené L., tak i dalších svědků a listinných důkazů. Tyto důkazy ve svém souhrnu nevytvářely předpoklad pro zpochybnění viny obviněného, což by mohlo případně vést k vyhlášení zprošťujícího rozsudku. Samotný rozpor dvou znaleckých posudků, které nebyly v trestní věci odsouzeného jediným důkazem, nepovažoval soud za skutečnost a důkaz, které by ve spojení s dalšími důkazy a skutečnostmi známými už dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Krajský soud v Brně v odůvodnění stížností napadeného usnesení přiléhavě uvedl, že samotný další znalecký posudek zkoumající tutéž skutečnost navíc na základě stejných metod, nemůže být novou skutečností nebo důkazem ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Muselo by se jednat o zkoumání jiných skutečností, tedy jiného podpisu, například na jiné smlouvě, případně by muselo dojít ke zkoumání stejné skutečnosti jinými metodami, kdy například na základě vývoje vědeckých poznatků by se zlepšily možnosti zkoumání a je například vyvinuta metoda jiná atd. Pak by mohl samotný znalecký posudek být důvodem pro povolení obnovy řízení. Krajský soud dále konstatuje, že vedle toho, že se musí jednat o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, je zde i další podmínka a to, že by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, případně ohledně dalších výroků rozsudku. V tomto směru je nedůvodná námitka, že se nelze ztotožnit s úvahami nalézacího soudu, že proti tehdy obviněnému svědčila spousta jiných důkazů. Pravdou je totiž ta skutečnost, že předmětný grafologický posudek nebyl stěžejním a jediným důkazem celého řízení potvrzujícím vinu odsouzeného. Odvolací soud dále uvedl, že jiná situace by samozřejmě byla, kdyby vina obviněného byla prokazována pouze na základě znaleckého posudku. Jak již bylo uvedeno, soud I. stupně i odvolací soud hodnotily znalecký posudek i věrohodnost poškozené a právě v souvislosti s dalšími důkazy dospěly k závěru, že nelze zpochybňovat znalecký posudek ani věrohodnost poškozené a že ani vzhledem k odbornému vyjádření není třeba doplňovat dokazování. Obviněný se v daném případě, byť s již vypracovaným znaleckým posudkem místo odborného vyjádření, domáhá pouze jiného hodnocení fakticky stejné důkazní situace, tj. posouzení pravosti sporného podpisu a následně věrohodnosti poškozené.
S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud. Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, nemá Nejvyšší soud důvodné pochybnosti, jak bylo výše uvedeno a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Z výše uvedených důvodů proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona podanou proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, čj. 3 To 467/2004-33, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k