ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.45.2006.1
sp. zn. 4 Tz 45/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. září 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 631/2002, a podle §268 odst. 2 a §270 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K. a v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného P. K.
Krajskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby v uvedeném rozsudku doplnil neúplný výrok a o chybějícím výroku rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 3 T 631/2002, uznán vinným čtyřnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. pod body 1, 2, 4, 6 rozsudku, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod body 3, 7 rozsudku a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 5 rozsudku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil tím, že:
1) V R. dne 6. 6. 1994 jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K. spol. s r. o., prostřednictvím zaměstnanců spol. objednal a dne 7. 6. 1994 odebral od společnosti O. R. S., a. s. formou bezhotovostního prodeje na základě faktury vystavené dne 8. 6. 1994 na částku 206 456,- Kč a splatné dne 29. 6. 1994 zboží s tím, že je v době splatnosti uhradí, přitom věděl, že tak neučiní, nezaplatil je ani v pozdější době a způsobil tak společnosti O. R. S. a. s. škodu ve výši shora uvedené.
2) Tamtéž dne 24. 7. 1995 jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K. spol. s r. o., objednal a dne 9. 8. 1995 odebral od spol. S. s. r. o. formou bezhotovostního prodeje na základě faktury na částku 31 865,70 Kč splatné dne 9. 9. 1995 zboží s tím, že je v době splatnosti uhradí, přitom věděl, že s ohledem na další dluhy společnosti tak neučiní, fakturu nezaplatil ani v pozdější době a způsobil tak společnosti S. H. M. s. r. o. škodu ve výši shora uvedené.
3)
a) V H. dne 17. 1. 1996 jako jednatel spol. D. P. K. spol. s r. o. uzavřel se spol. I., s. r. o. nájemní smlouvu o pronájmu nebytových prostor k maloobchodní činnosti v obchodním domě I. v H. s tím, že bude řádně podle smlouvy hradit nájemné a poskytované služby, přitom věděl, že vzhledem k finanční situaci společnosti D. P. K. s. r. o. nebude moci svým závazkům dostát, za nájem a poskytované služby řádně neplatil a způsobil tak společnosti I. s. r. o. škodu ve výši 625 102,- Kč.
b) V R. jako jednatel a jediný společník spol. D. P. K. spol. s r. o., objednal ve dnech 12. 3. 1996 a 30. 3. 1996 od společnosti J. V. J. L. a odebral formou bezhotovostního prodeje na základě faktur splatných v době od 16. 4. 1996 do 16. 8. 1996 zboží v celkové ceně 1 198 421,40 Kč, přestože věděl, že faktury neuhradí, zaplatil pouze částku 360 000,- Kč, dne 6. 9. 1996 se zavázal podpisem dohody o krytí pohledávek a směnky k uhrazení dluhu do 6. 12. 1996 a požadoval další dodávku zboží, které odebral formou bezhotovostního prodeje na základě faktur vystavených na celkovou částku 804 577,- Kč splatných od 30. 9. do 6. 12. 1996, přitom věděl, že s hledem na finanční situaci dluh podle dohody ani faktury v době splatnosti nesplatí a způsobil tak firmě J. V. J. L. škodu ve výši 1 642 998,- Kč.
c) Tamtéž v období od 21. 5. 1996 do 18. 12. 1996 jako jednatel a společník obchodní společnosti D. P. K. s. r. o. na základě objednávky odebral od spol. H. T. Z. s. r. o. formou bezhotovostního prodeje na základě faktur splatných v době od 21. 6. 1996 do 2. 1. 1997 zboží v celkové ceně 893 328,- Kč, ač věděl, že s ohledem na jiné dluhy společnosti v době splatnosti faktur a směnek, které se zavázal na úhradu faktur zaplatit, ani později za zboží nezaplatí a způsobil tak společnosti H. T. Z. spol. s. r. o. škodu ve výši shora uvedené.
d) V R. v době od 7. 6. 1996 do 23. 7. 1996 jako jediný společník a jednatel spol. D. P. K. spol. s. r. o., prostřednictvím zaměstnanců společnosti objednal a odebral od společnosti T. Z. spol. s r. o. formou bezhotovostního prodeje na základě faktury vystavené dne 7. 6. 1996 na částku 92 037,60 Kč a splatné dne 7. 7. 1996, faktur vystavených dne 11. 7. 1996 na částky 116 934,- Kč, 27 446,90 Kč, 16 307,10 Kč, 4 146 Kč a splatných dne 10. 8. 1996 a 25. 8. 1996, faktury vystavené dne 12. 7. 1996 na částku 385,80 Kč a splatné dne 26. 8. 1996 a faktury ze dne 23. 7. 1996 na částku 672,80 Kč a splatné dne 22. 8. 1996 zboží s tím, že faktury v době splatnosti uhradí, přitom věděl, že s ohledem na jiné dluhy společnosti faktury nezaplatí, neuhradil je ani v pozdější době a způsobil tak společnosti T. Z. spol. s. r. o. škodu ve výši 257 930,30 Kč.
4)
a) V R. jako jednatel obchodní společnosti D. P. K. s. r. o., prostřednictvím zaměstnanců objednal a v době od 28. 5. 1997 do 17. 6. 1997 odebral od společnosti V. s. r. o. víno v celkové hodnotě celkem 444 571,- Kč, a to na základě faktur ze dne 30. 5. 1997 splatné dne 15. 6. 1997, ze dne 10. 6. 1997 splatné dne 15. 6. 1997 a faktury ze dne 9. 6. 1997 a splatné dne 29. 6. 1997, i když věděl, že společnost nemá na úhradu faktur dostatek peněžitých prostředků, první dvě faktury uhradil pouze zčásti, na úhradu třetí faktury nezaplatil žádnou částku a způsobil tak společnosti V. s. r. o. škodu ve výši nejméně 124 548,- Kč.
b) Tamtéž ve dnech 2. 6. 1997 a 11. 9. 1997 podle kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1997, kterou uzavřel jako jednatel společnosti D. M. spol. s r. o. na základě objednávky ze dne 25. 5. 1997 a z blíže nezjištěného dne na počátku září 1997 odebral od společnosti Č. V. spol. s. r. o. formou bezhotovostního prodeje zboží s tím, že fakturu vystavenou dne 2. 6. 1997 na částku 98 736,30 Kč na splatnou dne 2. 7. 1997 a fakturu vystavenou dne 11. 1. 1997 na částku 122 100,65 Kč a splatnou dne 11. 10. 1997 v době splatnosti uhradí, dodavatele zboží ujišťoval o své solventnosti, přitom si byl plně vědom toho, že vzhledem k finanční situaci společnosti faktury neuhradí, za zboží nezaplatil ani později a způsobil tak společnosti Č. V. spol. s r. o. škodu ve výši 220 836 Kč.
5) V R. jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K. spol. s r. o., na základě obchodní smlouvy, kterou uzavřel dne 8. 3. 1996 se společností R. P. spol. s r. o. o zřízení konsignačního skladu, ve dnech 8. 3. 1996 a 10. 4. 1996 převzal do skladu společnosti D. P. K. spol. s. r. o. zboží v majetku společnosti R. P. spol. s r. o., v období od 21. 11. 1996 větší část zboží společnosti R. P. spol. s r. o. prodal, společnosti R. P. spol. s. r. o. neodvedl žádnou částku, peníze si ponechal a způsobil jí tak škodu ve výši 383 618,70 Kč.
6) V Č. dne 3. 5. 1999 v sídle firmy V. P. J. Č. jako provozní ředitel společnosti V. M. K. spol. s r. o. objednal a dne 10. 5. 1999 odebral formou bezhotovostního prodeje platové nádoby na zpracování vína v celkové hodnotě 168 360,- Kč, přestože věděl, že společnost na úhradu faktury splatné do 30. 5. 1999 nemá peněžní prostředky, nebude schopna fakturu uhradit a že není bez souhlasu jednatelů společnosti k takovému nákupu oprávněn, na úhradu faktury společnost zaplatila pouze částku 40 000,- Kč a takovým jednáním způsobil firmě V., P. J. Č. škodu ve výši 128 360,- Kč.
7) Dne 18. 9. 1996 v K. jako jediný jednatel a společník s. r. o. D. M., uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor s a. s. M., zastoupenou Ing. J. H., jejímž předmětem byly nebytové prostory – prodejna Domácích potřeb o rozloze 223,20 m2, sklad o rozloze 16, 12 m2 a denní místnost o rozloze 9, 57 m2 nacházející se v K., nájem se zavázal splácet měsíčně částkami 40 012,50 Kč splatnými vždy do 5. dne v měsíci na účet pronajímatele, a dále se zavázal hradit náklady za služby spočívající v dodávkách tepla, elektrické energie, telefonních služeb, vodného a stočného, jenž byl povinen hradit na základě vystavených faktur, přičemž v té době věděl, že s. r. o. D. M. nemá dostatek finančních prostředků na úhradu nájmů a poskytnutých služeb a vzhledem ke své finanční situaci nebude moci svým závazkům dostát, za nájem a poskytované služby řádně neplatil, čímž způsobil za období od září 1996 do 20. 5. 1998 neuhrazením nájmu a poskytovaných služeb firmě a. s. M. O. škodu ve výši nejméně 596 787,25 Kč, přičemž tento skutek je podle ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil jako jednatel a společník s. r. o. D. P. K. v období od 17. 1. 1996 do 18. 12. 1996 a pro který mu dne 20. 1. 2000 bylo sděleno obvinění pod sp. zn. ČTS: OVHO – 1101/99 a dne 30. 8. 2002 na něho byla Okresním státním zastupitelstvím v Hodoníně pod sp. zn. Zt 182/2000 podána Okresnímu soudu v Hodoníně obžaloba.
Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil poškozeným na náhradě škody částky takto: 1. spol. O. R. S., a. s. S. částku 206 456,- Kč
2. spol. S. H. M. s. r. o. částku 31 865,70 Kč
3. spol. I. s. r. o. částku 625 102,- Kč
4. firmě J. V. J. L. částku 842 998,- Kč
5. spol. H. T. Z. spol. s. r. o. částku 893 328,- Kč
6. spol. T. Z. spol. s. r. o. částku 257 930,30 Kč
7. spol. Č. V. spol. s. r. o. částku 220 836,- Kč
8. spol. R. P. spol. s. r. o. částku 367 169,10 Kč
9. spol. V. s. r. o. částku 124 548,- Kč
10. a. s. M. částku 596 787,25 Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 1) napadeného rozsudku a dále zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněný za tři trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odsuzuje podle §250 odst. 3 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen do věznice s dozorem. Podle §226 písm. b)tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v R. dne 6. 6. 1994 jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K. spol. s r. o., prostřednictvím zaměstnanců společnosti objednal a dne 7. 6. 1994 odebral od společnosti O. R. S., a. s. formou bezhotovostního prodeje na základě faktury vystavené dne 8. 6. 1994 na částku 206 456,- Kč a splatné dne 29. 6. 1994 zboží s tím, že je v době splatnosti uhradí a přitom věděl, že tak neučiní, nezaplatil je ani v pozdější době a způsobil tak společnosti O. R. S., a. s. škodu v uvedené výši, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v obžalobě uvedený skutek není trestným činem. V ostatních výrocích včetně výroku o povinnosti nahradit škodu zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005. Napadeným rozsudkem byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. a ve prospěch obviněného v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti uvedl, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že se odvolací soud shora citovanými ustanoveními trestního řádu neřídil. Za situace, kdy odvolací soud rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř. ohledně skutku obviněného P. K. popsaného v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ponechal beze změny výrok o náhradě škody, jenž se vztahuje k témuž bodu rozsudku a kterým byla okresním soudem uložena obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti O. R. S., a. s. škodu ve výši 206 456,- Kč. Výrok o náhradě škody tak fakticky nabyl i ve vztahu k tomuto poškozenému právní moci. Uvedený výrok je však v rozporu s ustanovením §229 odst. 3 tr. ř., podle kterého měl odvolací soud za dané situace při zprošťujícím výroku poškozeného obligatorně odkázat s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že skutek popsaný v bodě 1) výroku rozsudku soudu I. stupně není trestným činem a že jsou dány podmínky pro výrok podle §226 písm. b) tr. ř., měl zrušit nejen výrok o vině a trestu, ale též výrok o náhradě škody a při vydání svého rozsudku pak měl postupovat podle §229 odst. 3 tr. ř. a měl poškozeného odkázat s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud tak krajský soud neučinil, porušil zákon v neprospěch obviněného.
Krajský soud pak rovněž porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., když ve věci rozhodl sám rozsudkem, aniž by byly pro takový postup splněny všechny zákonné podmínky. To proto, že z protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného je zřejmé, že krajský soud rozhodl rozsudkem, aniž provedl znovu některé podstatné důkazy provedené již soudem prvního stupně a ani neprovedl důkazy doposud neprovedené. Tento postup odvolacího soudu však není v souladu s trestním řádem a ani s názorem Nejvyššího soudu týkajícím se této problematiky. Pokud totiž soud druhého stupně považuje rozsah dokazování nalézacího soudu za úplný, avšak výsledky dokazování hodnotí jinak, nemůže rozhodnout rozsudkem sám bez toho, aniž by důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom musí mít na zřeteli, aby provádění důkazů nepřekračovalo meze pravomocí odvolacího soudu a neodporovalo povaze odvolacího řízení. Pokud tedy odvolací soud v dané věci dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že jednání popsaného pod bodem 1) rozsudku okresního soudu se obviněný nedopustil v podvodném úmyslu a že u tohoto skutku není dána subjektivní stránka trestného činu podvodu, a tudíž toto jednání obviněného není trestným činem, mohl zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. vyslovit až po provedení důkazů, které by jím přijatý závěr potvrzovaly a na jejichž podkladě by bylo možno zprošťující výrok vyslovit. Opačný postup, kdy odvolací soud rozhodoval rozsudkem, aniž provedl ve věci jakékoliv dokazování, znamená porušení zákona ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005, byl porušen zákon ve prospěch obviněného P. K. v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., a to výrokem učiněným podle tohoto ustanovení, a v neprospěch obviněného P. K. v ustanovení §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. výrokem učiněným podle tohoto ustanovení. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku učiněném podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. aby Nejvyšší soud sám podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Nalézací soud odůvodnil své rozhodnutí pod bodem 1) výroku o vině tím, že jednáním pod tímto bodem rozsudku naplnil obviněný jak po stránce subjektivní tak po stránce objektivní všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný jako jednatel a společník společnosti D. P. K. spol. s r. o. prostřednictvím zaměstnanců objednal a odebral formou bezhotovostního prodeje zboží, i když věděl, že nebude schopen vzhledem k finanční situaci společnosti za zboží zaplatit ve lhůtě splatnosti ani později. Přesto ujišťoval svého dodavatele o své solventnosti. Tato trestná činnost obviněného je podle nalézacího soudu dostatečně prokázána svědeckými výpověďmi, účetní dokumentací společnosti obviněného i upomínkami a inventarizací pohledávek poškozeného dodavatele O. R. S., a. s. Těmito provedenými důkazy pak nalézací soud vyvrátil obhajobu obviněného, jež spočívala v tom, že pouze opomněl uhradit fakturu poškozeného, aniž to bylo jeho záměrem.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že pokud se jedná o jednání obviněného popsané pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, byl odvolací soud toho názoru, že nebyla naplněna subjektivní stránka jednání obviněného, který v tomto případě mohl ještě jednat s vědomím, že na základě své obchodní činnosti bude možno podmínky uzavřené smlouvy dodržet a odebrané zboží zaplatit. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na dobu uzavření této smlouvy a časový odstup od dalších obchodních kontraktů obviněného, kdy už musel vědět, že nebude možno odebrané zboží zaplatit a kdy spoléhal na tzv. nejistou budoucí událost, která měla spočívat v tom, že získá prostředky z jiné své obchodní činnosti a závazky splní. V bodě 1) napadeného rozsudku, kde jde o jednání obviněného z roku 1994, odvolací soud přisvědčil obhajobě obviněného, že nebyla zcela nepochybně naplněna subjektivní stránka jeho jednání a že chybí úmysl, který je předpokladem pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a jenž musí být dán již v době uzavření smlouvy.
Na základě protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného, které konal krajský soud dne 9. 11. 2005, Nejvyšší soud zjistil, že po zahájení veřejného zasedání a konstatování splnění podmínek pro jeho konání byl předsedkyní senátu přednesen napadený rozsudek a zpráva o stavu věci. Následně se k podanému odvolání vyjádřil obhájce obviněného, obviněný i státní zástupce. Žádné dokazování podle citovaného protokolu ve veřejném zasedání prováděno nebylo. Po vyjádření státního zástupce a závěrečné poradě senátu vyhlásil předseda senátu rozsudek výše citovaného znění, přičemž uvedl podstatné důvody pro své rozhodnutí spolu s poučením o opravných prostředcích včetně poučení o dovolání.
Nejvyšší soud v obecné rovině považuje za nutné nejprve podotknout, že pokud má odvolací soud za to, že pro posouzení viny obviněného byly provedeny veškeré relevantní dostupné důkazy a tudíž je rozsah dokazování úplný, ale důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotí odvolací soud jinak než soud nalézací, čímž dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, nemůže odvolací soud rozhodnout rozsudkem sám bez toho, že by důkazy předtím zopakoval bezprostředně ve veřejném zasedání konaném o odvolání a učinil z nich vlastní skutková zjištění. Při opakování již v hlavním líčení provedených důkazů před odvolacím soudem je třeba zvážit, zda takové opakování důkazů svým rozsahem neodporuje povaze odvolacího řízení a nepřekračuje meze pravomocí odvolacího soudu (viz ustanovení §263 odst. 6 tr. ř.). Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že pokud soud druhého stupně dospěje na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům v situaci, kdy je rozsah dokazování úplný, musí ve veřejném zasedání již jednou v hlavním líčení provedené důkazy zopakovat, aby mohl sám ve věci rozhodnout podle §259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem po zrušení rozsudku nalézacího soudu. (Srov. rozhodnutí č. 20 z roku 1997 Sb. rozh. tr.). Pokud se však odvolací soud ztotožní se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale správně zjištěný skutkový stav z právního hlediska pouze jinak kvalifikuje, pak nemusí příslušné důkazy opakovat. (Srov. rozhodnutí č. 57 z roku 1998 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti nutno ještě podotknout, že závěr o tom, zda je v konkrétním případě dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, který vyplývá z aplikace příslušných norem trestního zákona na zjištěný skutkový stav. Ten pak musí vyplývat z hodnocení soudem provedených důkazů.
V projednávaném případě Krajský soud v Brně aniž provedl ve věci jakékoliv dokazování, dospěl na základě hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem k jinému skutkovému zjištění o psychickém vztahu obviněného k jednání popsanému pod bodem 1) výroku o vině než soud prvního stupně. Okresní soud totiž ve vztahu k tomuto jednání obviněného na základě provedených důkazů ze skutkového hlediska uzavřel, že obviněný od počátku svého jednání, kdy vstoupil do obchodního vztahu s poškozeným, věděl, že svůj závazek nesplní. Krajský soud ale hodnotil důkazy vztahující se k této skutkové otázce jinak, aniž by je ve veřejném zasedání konaném o odvolání zopakoval, přičemž dospěl k závěru, že obviněný mohl ještě jednat s vědomím, že na základě své obchodní činnosti bude mít dostatek finančních prostředků na to, aby za zboží odebrané od poškozeného zaplatil. Ohledně tohoto svého skutkového zjištění odlišného od skutkového závěru soudu prvního stupně pak odvolací soud konstatoval, že u obviněného není ve vztahu k jednání pod bodem 1) rozsudku dáno potřebné zavinění ve formě přímého či eventuálního úmyslu, a proto se nemůže v tomto případě jednat o trestný čin.
Uvedený postup krajského soudu je ale s odkazem na výše uvedené zásady třeba hodnotit jako postup odporující zákonu, neboť pokud chtěl odvolací soud jinak hodnotit důkazy již provedené soudem prvního stupně za účelem zjištění psychického vztahu obviněného k jeho jednání a následku, měl je ve veřejném zasedání nejprve sám zopakovat, a teprve poté je v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení sám hodnotit. Pokud tak odvolací soud neučinil, porušil zákon a to ve prospěch obviněného, vzhledem ke zprošťujícímu výroku učiněnému krajským soudem.
Vedle shora uvedeného porušení zákona ve prospěch obviněného se Krajský soud v Brně dopustil rovněž porušení zákona v jeho neprospěch, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě 1) výroku o vině a v celém výroku o trestu, ale výrok o náhradě škody nechal nedotčen, ačkoliv jej měl v bodě 1) výroku o náhradě škody zrušit také, neboť zrušením výroku o vině v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu pozbyla tato část výroku o náhradě škody pokladu (viz ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. část za středníkem). V návaznosti na zprošťující výrok učiněný podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř. měl následně krajský soud poškozeného O. R. S. a. s. s jeho nárokem na náhradu škody odkázat podle ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 3 To 427/2005, byl porušen zákon v ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K. a v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch tohoto obviněného. I když byl rozsudkem napadeným stížností pro porušení zákona porušen zákon ve prospěch obviněného, nepřicházel postup podle §269 odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto porušení zákona v úvahu a Nejvyšší soud se musel omezit pouze na tzv. akademický výrok. Pokud jde o pochybení Krajského soudu v Brně, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §258 odst. 2 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k názoru, že z hlediska systematiky rozhodování orgánů činných v trestním řízení je na místě aplikovat ustanovení §270 odst. 2 tr. ř. a přikázat Krajskému soudu v Brně, aby o chybějícím výroku dodatečně rozhodl a neúplný výrok doplnil. To v konkrétním případě znamená, že Krajský soud v Brně rozhodne ve veřejném zasedání výrokem podle §258 odst. 2 tr. ř. tak, že v rozsudku soudu prvního stupně částečně zruší výrok o náhradě škody, a to v jeho v bodě 1), čímž doplní svůj původní neúplný výrok učiněný podle tohoto ustanovení trestního řádu. Následně pak krajský soud rozhodne podle §229 odst. 3 tr. ř. a odkáže poškozeného O. R. S., a. s. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a tudíž tak rozhodne o výroku, který v jeho původním rozhodnutí napadeném stížností pro porušení zákona chyběl.
Při dalším postupu bude třeba mít na paměti, že podle §270 odst. 4 tr. ř. je krajský soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c