ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.5.2010.1
sp. zn. 4 Tz 5/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. března 2010 v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. M. , proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/1957, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/1957 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §2 odst. 7, 8 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. v neprospěch obviněného J. M.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného J. M. pro skutek, že dne 4. 12. 1957 po svém nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru R. odmítl přes přesvědčování velitelů obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s tím, že mu to zakazuje jako J. jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/1957 byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Dále byla vyslovena ztráta čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 1 písm. a), b) téhož trestního zákona na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 12. 1957.
Trestného činu se obviněný J. M. dopustil tím, že dne 4. 11. 1957 po svém nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru R. odmítl přes přesvědčování velitelů obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení S. J.
Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52, byl J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců. Dále byla vyslovena ztráta čestných práv občanských uvedených v §43 a §44 téhož trestního zákona na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 1952. Trestnost činu byla spatřována v tom, že dne 31. 8. 1952 v M. při nástupu základní vojenské služby odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení S. J.
Proti výše uvedenému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. M. Podle jejího názoru byl tímto rozsudkem porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních §2 odst. 3 tr. ř. č. 64/1956 a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení §6 písm. e) tr. ř. č. 87/1950 Sb., v tehdy platném znění.
V odůvodnění svého podání stěžovatelka poukázala, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/57 byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, protože po nastoupení vojenské základní služby 4. 11. 1957 u v.ú. R. odmítl přes přesvědčování velitelů obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s tím, že mu to zakazuje jako J. jeho náboženské přesvědčení. Za uvedený trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř roků. Dále byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Ještě před tímto odsouzením byl J. M. odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců a podle §43 a §44 tr. zák. vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Trestnost činu byla spatřována v tom, že dne 31. 8. 1952 v M. při nástupu základní vojenské služby odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení S. J. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 1952.
Stěžovatelka uvedla, že i když tedy Listina základních práv a svobod nebyla v době vydání napadeného rozsudku součástí našeho právního řádu, je nezbytné ve světle záruk, které obsahuje, vykládat i trestněprávní normy platné v době rozhodování bývalého vojenského obvodového soudu. Obviněný tedy svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a svobodu náboženského vyznání ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které mu v inkriminované době byly navíc garantovány ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., přičemž jejichž uplatnění jako práv absolutních nebylo možné zákonem omezit. V době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nebylo přihlíženo k tomu, že pro stejné jednání byl obviněný J. M. odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52, tj. že odmítá vykonávat vojenskou službu se zbraní, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení.
S ohledem na uvedené ministryně spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb., v tehdy platném znění a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., v tehdy platném znění a §6 písm. e) tr. ř. č. 87/1950 Sb., v tehdy platném znění. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně rozhodnutí obsahově navazujících, která touto změnou pozbyla svého podkladu a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud měl k dispozici pouze ověřené kopie rozsudků bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/57 a bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52. Vlastní trestní spisy se podle sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 25. 11. 2009 nedochovaly, neboť byly v 70. letech skartovány. Současně je třeba konstatovat, že ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, přičemž řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal pouze v rozsahu, který mu byl zachovaným spisovým materiálem umožněn. Přitom shledal, že zákon byl porušen.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
Předně je třeba konstatovat, že z obsahu doložených písemností vyplývá, že skutečnosti uvedené ministryní spravedlnosti v mimořádném opravném prostředku jsou popsány přesně a v původním trestním řízení byly orgánům tehdejší vojenské prokuratury i vojenského soudu dobře známy a není je třeba znovu opakovat.
Je z nich rovněž zřejmé, že obviněný J. M. po celou dobu setrvával na svém neměnném stanovisku, že odmítá vykonávat vojenskou službu se zbraní, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, vyplývající z jeho příslušnosti ke S. J. V případě jednání obviněného se tak bezpochyby jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy (publ. pod č. 150/1948 Sb.). V souladu s touto skutečností, jakož i nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, je nutné pohlížet na předmětnou problematiku tak, že obviněný J. M., pokud odmítal výkon vojenské služby z náboženských důvodů, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti nedopustil.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně proto pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. M. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě zjišťovat a objektivizovat.
Na tomto místě je však třeba uvést, že napadený rozsudek je zatížen ještě vadou další. Z jeho odůvodnění vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně přihlížel při posouzení trestného činu obviněného J. M. rovněž k jeho odsouzení rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. Tohoto dřívějšího trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 31. 8. 1952 v M. při nástupu základní vojenské služby odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení S. J.
Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet šest měsíců. Je proto nutno konstatovat, že v dané situaci s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání ( viz nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96), je třeba pohlížet na jednání obviněného ze srpna 1952 a z listopadu 1957 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto a nebyla povolena obnova řízení. Další odsouzení obviněného za jednání z listopadu 1957 je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“, která implicitně vyplývala z ustanovení §6 písm. e) tr. ř. z r. 1956. Bývalý vojenský obvodový soud měl tudíž mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §248 odst. 1 písm. a) tr. ř. z r. 1956, případně v hlavním líčení podle §245 odst. 1 tr. ř. z r. 1956 trestní stíhání obviněného pro tento skutek zastavit pro jeho nepřípustnost.
Pokud tak bývalý Vojenský obvodový soud v Brně neučinil, je třeba jeho rozsudek ze dne 4. 12. 1957, sp. zn. 2 T 385/57, označit za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M. v ustanoveních §2 odst. 7, 8 tr. ř. z r. 1956, upravujících povinnost orgánů činných v trestním řízení řádně zjišťovat skutkový stav věci a zákonným způsobem hodnotit provedené důkazy a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. výše citované porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pak zastavil trestní stíhání obviněného J. M. pro skutek podrobně popsaný ve výroku tohoto rozsudku, protože trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata