ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.51.2002.1
sp. zn. 4 Tz 51/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2000, č. j. 11 To 117/99-4779, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2000, č. j. 11 To 117/99-4779, pokud jím bylo rozhodnuto, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo i v ustanovení §49 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného J. F.
II. Citovaný rozsudek se zrušuje v části, v níž bylo rozhodnuto, že výrok o trestu zákazu činnosti zůstává nedotčen. Současně se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 1999, č. j. 1 T 39/98-4657, ve výroku, jímž byl uložen obviněnému J. F. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat živnosti podle zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu pěti let. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §49 odst. 1 tr. zák. se obviněnému J. F. ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji (maloobchod a velkoobchod) a hostinskou činnost na dobu 5 (pěti) let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 1999, č. j. 1 T 39/98-4657, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchaným 52 pokračujícími útoky, podrobně popsanými ve výroku rozsudku, jenž spáchal tak, že v době od roku 1991 do začátku roku 1994 jako soukromý podnikatel pod jménem J. F. EF + EF, jako společník a jednatel obchodní společnosti A., s. r. o. a jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti EF + EF Č. B., s. r. o. (později F., s. r. o., Č. B.), objednal sám nebo prostřednictvím svých pověřených pracovníků zboží a provedení služeb, přičemž věděl, že ve lhůtách splatnosti zboží a služby neuhradí, čímž poškozeným uvedeným v bodech 1 - 52 výroku rozsudku způsobil škodu přesahující 14 a půl mil. Kč. Za to byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu sedmi let odnětí svobody, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu provozování živnosti podle zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byl pak obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným uvedeným pod písm. a) - n).
Z podnětu odvolání obviněného J. F. a jednoho z poškozených se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 17. ledna 2000, č. j. 11 To 117/99-4779, rozhodl tak, že I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, se zrušuje výrok o trestu odnětí svobody, II. podle §258 odst. 1, písm. f), odst. 2 tr. ř., v cit znění, se zrušuje výrok o náhradě škody v bodě h), III. za splnění podmínek 259 odst. 3 tr. ř., v cit. znění, se nově rozhoduje tak, že a) při nezměněném výroku o vině se obžalovaný J. F. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody na dobu 6 (šesti) let, přičemž pro výkon tohoto trestu se zařazuje podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem; b) podle §228 odst. 1 tr. ř. je obžalovaný povinen zaplatit J. m., a. s., jako náhradu škody částku 109.289,- Kč s 26 % úrokem od 3. 2. 1999 do zaplacení. Ohledně ostatních výroků napadeného rozsudku vrchní soud vyslovil, že zůstávají nedotčeny. K státním zástupcem navrhovanému užšímu a konkrétnějšímu vymezení trestu zákazu činnosti v odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že „Obžalovaný se své trestné činnosti dopouštěl porušováním obecně závazných povinností podnikatele. Takový přístup se dotýká všech forem živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb. Je tedy stěží možno tento zákaz činnosti zúžit a specifikovat na konkrétní odvětví živnostenského podnikání, pokud by rozsudečný výrok neměl vyjmenovat všechna odvětví živnostenského podnikání nebo jeho valnou většinu“.
Proti tomuto pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. F., omezenou na výrok o trestu zákazu činnosti, který mu byl sice uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, avšak rozsudkem Vrchního soudu v Praze zůstal nedotčen. V písemném vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku vytkl stěžovatel vrchnímu soudu porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. (z citace je zřejmé, že je míněno znění platné do 31. 12. 2001), tj. nedůsledné splnění přezkumné povinnosti, když ponechal nedotčen výrok o trestu zákazu činnosti, který byl podle jeho názoru uložen v rozporu s ustanoveními §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. V tomto směru konkrétně poukazoval na to, že zákaz činnosti byl formulován příliš široce a neurčitě jako zákaz provozovat živnosti podle zákona o živnostenském podnikání, který má dopad na velmi široký a různorodý okruh podnikatelských aktivit, a to i na takové, jež nemají žádnou vazbu na spáchanou trestnou činnost. Příliš široké a neurčité vymezení trestu zákazu činnosti je podle ministra spravedlnosti v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně jejími čl. 2 odst. 6, čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1. Na podporu své argumentace odkázal též na dřívější soudní rozhodnutí řešící obdobnou problematiku (R 60/1964 a R 20/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 11 To 117/99, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. F. v ustanovení §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 39/98 ze dne 11. 6. 1999 a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Obhájci obviněného ve veřejném zasedání navrhli z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumat, bez ohledu na znění §267 odst. 3 tr. ř., které podle jejich názoru tomu nebrání, když obviněný svoji vinu popíral, všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušit a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky dříve než mohl přistoupit k přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. musel vyřešit otázku přípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci s ohledem na ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. Podle cit. ustanovení totiž lze podat proti výroku o trestu stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Dlužno předeslat, že ministr spravedlnosti v tomto směru stížnost pro porušení zákona nikterak neodůvodnil. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze i z předcházejícího mu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že obviněný se dopustil trestného činu při provozování podnikatelské činnosti. Podmínka pro uložení trestu zákazu činnosti byla tedy v obecné poloze ve smyslu §49 odst. 1 tr. zák. splněna. Splněna byla i další podmínka, týkající se výměry trestu, protože uložený trest zákazu činnosti na pět let je v rámci stanovené sazby jeden rok až deset let. Zbývá tudíž posoudit, zda široké, jinak však určité vymezení trestu zákazu činnosti (v tomto směru názor Nejvyššího soudu není zcela totožný s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, protože odkaz na živnostenský zákon jednoznačně určuje jaké podnikání bylo míněno a i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že bylo míněno veškeré podnikání podle tohoto zákona) lze hodnotit jako uložení trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, resp. jako uložení takového druhu trestu, který je v rozporu s účelem trestu. Jak bude dále vysvětleno Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro porušení zákona je podle §266 odst. 2 tr. ř. přípustná
Na základě tohoto konstatování Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Je nutno souhlasit se stížností pro porušení zákona, pokud i s odvoláním na výše citovaná soudní rozhodnutí, akcentuje požadavek takové formulace trestu zákazu činnosti, která není příliš úzká, protože by nepostačovala k dosažení účelu trestu a ponechávala by pachateli prostor k dalšímu zneužití určité činnosti, ani příliš široká a obecná, protože ta by naopak bezdůvodně omezovala pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, ztěžovala by jeho resocializaci. Tak formulovaný trest zákazu činnosti je též obtížně kontrolovatelný. V té souvislosti nebylo ovšem možné pominout, že druh a rozsah zakázané činnosti je nutně limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem tohoto trestu.
Možnosti nápravy vadného rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona jsou obecně omezenější než např. v odvolacím řízení, protože stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí, který zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy již i vykonaného) rozhodnutí. Proto jen v případech, kdy zájem na zákonnosti rozhodnutí převažuje nad zájmem stability a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, se připouští jeho změna. Tak tomu bývá při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením spravedlivého a správného rozhodování. Je-li pak stížností pro porušení zákona napadán jen výrok o trestu, přistupují zde podle §266 odst. 2 tr. ř. další omezující kritéria. Tímto mimořádným opravným prostředkem lze tudíž napravit jen takové porušení zákona v oblasti trestu, které ve svých důsledcích znamená, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo byl uložen takový druh trestu, který je v rozporu s účelem trestu.
Jak již bylo uvedeno, v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 1999, č. j. 1 T 39/98-4657, je trest zákazu činnosti uložený obviněnému J. F. vymezen tak, že se mu „zakazuje provozovat živnosti dle zákona č. 451/1991 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu 5 (pěti) let“. Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že obviněný J. F. útoky pokračujícího trestného činu podvodu páchal jako soukromý podnikatel (J. F. EF + EF), jednatel a společník obchodní společnosti A., s. r. o. a jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti EF + EF Č. B., s. r. o. (později přejmenované na F., s. r. o., Č. B.), přičemž jeho trestná činnost spočívala v nákupu (na fakturu) zboží převážně potravinářského charakteru za účelem jeho prodeje a v prodeji tohoto zboží, ať již v rozsahu maloobchodním či velkoobchodním a v provozování restaurací P. a S. C., kdy obviněný J. F. sám nebo prostřednictvím pověřených pracovníků objednával zboží (nebo služby) pro tyto své provozovny. Pokud např. pod body 15-21, 23, 29, 40 rozsudku obviněný objednal a nezaplatil školení svých zaměstnanců, dodávku tepla, teplé vody či elektřiny, reklamní prostředky, dopravu zboží atd., vždy se to týkalo výše uvedených provozoven.
Za této situace se potom vyslovený zákaz provozovat jakoukoli živnost podle zák. č. 451/1991 Sb., jeví jako neodůvodněný a protizákonný do té míry, že lze učinit závěr, že uložený druh trestu (míněno nikoli jen z hlediska §27 tr. zák., ale též z pohledu jeho náplně), je ve zřejmém nepoměru s účelem trestu. Výrok o trestu zákazu činnosti v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích tedy neodpovídá zákonu, protože příliš široké vymezení druhu a rozsahu činnosti, již se týká, je v rozporu s ustanovením §49 odst. 1 tr. zák. Vrchní soud v Praze, který z podnětu odvolání obviněného tento rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával, byl povinen toto pochybení napravit a obsah trestu zákazu činnosti vymezit úžeji tak, aby odpovídal účelu trestu a charakteru obviněným spáchané trestné činnosti. Protože tak neučinil, byl jeho rozhodnutím porušen zákon v cit. ustanovení tr. řádu, protože při plnění své přezkumné povinnosti nebyl důsledný. Jeho argumentaci, kterou odůvodnil ponechání výroku o trestu zákazu činnosti nedotčeným nelze považovat za správnou, neboť nejde o to, zda obviněný porušoval „obecně závazné povinnosti podnikatele“, nýbrž o to, při jakém druhu živnosti či podnikání se dopouštěl trestné činnosti, když podle §49 odst. 1 tr. zák. jen takovou živnost nebo podnikání mu lze zakázat.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v uvedených ustanoveních byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. F. a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, v níž rozhodl, že výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 1999, č. j. 1 T 39/98-4657 o uložení trestu zákazu činnosti zůstává nedotčen, jakož i tento výrok samotný. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Na podkladě skutkového stavu, který byl v napadených rozhodnutích správně zjištěn, mohl Nejvyšší soud podle §271 odst. 1 tr. ř. sám znovu rozhodnout o uložení trestu zákazu činnosti. Při úvaze o druhu zakázané činnosti a výměře tohoto trestu vycházel Nejvyšší soud z účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., z charakteru trestné činnosti, kterou obviněný spáchal, z jejího rozsahu, stupně společenské nebezpečnosti a z hodnocení osoby obviněného, přičemž v podrobnostech dospěl ke stejným závěrům, jako soudy obou stupňů v původním řízení, na jejichž odůvodnění lze v tomto směru odkázat. Na základě těchto rozhodných skutečností pak uložil obviněnému J. F. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji zboží (v rozsahu maloobchodním i velkoobchodním) a hostinskou činnost.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že k aplikaci druhé věty ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. (K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.) neshledal důvody, protože stížností pro porušení zákona nebyla vytýkána nezákonnost uložení trestu zákazu v tom smyslu, že by k uložení takového trestu nebyl zákonný podklad, nýbrž jen jeho nesprávné vymezení.To vylučovalo, aby Nejvyšší soud přezkoumával ostatní výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu, natož pak výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že byl napaden výrok o uložení trestu zákazu činnosti, který je samostatným a oddělitelným výrokem, v případě jeho nezákonnosti nebylo nutno rušit celý výrok o trestu, jak bylo rovněž navrhováno, ale jen tu část rozhodnutí, kterou byl zákon porušen.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu