ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.52.2003.1
sp. zn. 4 Tz 52/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř., takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 1 tr. ř., ve prospěch obviněného M. O.
Odůvodnění:
Městské státní zastupitelství v Brně podalo dne 16. 11. 1999 u Městského soudu v Brně obžalobu na obviněného M. O., která mu kladla za vinu spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Uvedeného jednání se měl obviněný dopustit dne 2. 7. 1998 kolem 18.30 hod. v B. na ul. V., v pivnici V., kdy bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného J. A., a to tak, že mu nejprve vylil na hlavu pivo a poté jej udeřil nejméně jedenkrát pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s posunem a lehký otřes mozku, což si vyžádalo léčení s pracovní neschopností do 14. 7. 1998 a citelné omezení v obvyklém způsobu života po dobu 7-10 dnů.
Samosoudce Městského soudu v Brně usnesením ze dne 29. 11. 1999, čj. 9 T 130/99?38, podle §314c odst. 1 písm. c) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce dne 23. 12. 1999 prostřednictvím Městského soudu v Brně stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. února 2000, čj. 5 To 56/2000-51, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal poté dne 17. 10. 2000 u Městského soudu v Brně na obviněného M. O. novou obžalobu, o níž však samosoudce tohoto soudu usnesením ze dne 25. 10. 2000, čj. 9 T 92/2000-68, znovu rozhodl podle §314c odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2001, čj. 5 To 71/2001-85, byla stížnost státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně proti citovanému rozhodnutí rovněž zamítnuta.
Na základě opětovně podané obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. července 2001, čj. 5 Zt 2867/98-59, byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2002, čj. 9 T 64/2001-152, obviněný M. O. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 7 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 1999, čj. 2 T 177/99-21, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městský státní zástupce podal dne 7. 5. 2002 v neprospěch obviněného M. O. odvolání do výroku o trestu tohoto rozsudku, ve kterém namítá, že pokud byl trestním příkazem, jehož výrok o trestu byl podle §35 odst. 2 tr. zák. v rámci uložení souhrnného trestu zrušen, uložen obviněnému trest nepodmíněný, souhrnný trest k takovému odsouzení může být pouze trestem nepodmíněným. Podmíněný trest tak nemůže být uložen, neboť jakýkoliv trest podmíněně uložený je mírnější, než trest nepodmíněný. Nehraje přitom roli, že obviněný nepodmíněný trest v trvání šesti týdnů již vykonal.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen shora uvedený napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Brně uvedl, že podle §35 odst. 2, věty třetí, tr. zák. souhrnný trest nesmí být mírnější než trest, uložený rozsudkem dřívějším. Z toho důvodu sebekratší trest odnětí svobody, který je uložen jako nepodmíněný tak, jak se stalo trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 1999, čj. 2 T 177/99-21 je přísnější, než trest odnětí svobody, byť delšího trvání, avšak podmíněně odložený, jak rozhodl v napadeném rozsudku soud I. stupně. Městský soud v Brně tak nejen porušil zákon stran ukládání souhrnného trestu podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., ale otázku trestu navíc řešil, aniž měl všechny podklady potřebné pro rozhodnutí stran volby jednotlivých druhů a výměry trestu, a proto si měl Městský soud v Brně v tomto směru vyžádat aktualizovanou zprávu o pověsti obžalovaného z místa bydliště. Soudu I. stupně zároveň vytýká, že chyběla i zpráva o jeho chování z jeho současného a také dřívějšího pracoviště, která by objasnila délku pracovního poměru, jeho chování na pracovišti, pracovní morálku a důvod proč byl pracovní poměr ukončen.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. O. Podle názoru stěžovatele Krajskému soudu v Brně nic nebránilo, aby v rámci studia spisového materiálu a plánování veřejného zasedání si vyžádal příslušné zprávy od organizací, které jsou v odůvodnění usnesení výslovně uvedeny. Tím, že Krajský soud v Brně si tyto zprávy sám neopatřil a po zrušení rozsudku vrátil věc soudu I. stupně, aby znovu nařídil hlavní líčení a v jeho rámci provedl důkaz jen několika listinami, došlo ke zjevnému porušení ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. ve znění novely č. 265/2001 Sb., jejímž účelem bylo mimo jiné i zrychlit průběh trestního řízení. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. O. v ustanovení §259 odst. 1 a v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 nebo §271 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přítomný na veřejném zasedání se s podanou stížností pro porušení zákona plně neztotožnil, zejména pokud byla formulována tak, že je podána ve prospěch obviněného. Navrhl proto, aby bylo užito jen tzv. akademického výroku o porušení zákona.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 4 tr. ř. jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.
V souvislosti s aplikací a interpretací těchto ustanovení je třeba uvést, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., došlo ke změně koncepce odvolacího řízení, která se projevuje ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu s prvky kasace. Důvodem pro tuto změnu je snaha o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku a odstranění některých prvků, které více působily jako \"souboj\" jednotlivých instancí o prosazení vlastního názoru, konkrétně neustálé vracení věci soudu prvního stupně a opakované podávání odvolání do nového prvostupňového rozhodnutí. Odvolací soud má proto podle nové úpravy zásadně sám doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout, s výjimkou pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Vrácení věci zvolí odvolací soud jen jako krajní možnost a toliko za předpokladu, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání. Kasace by tedy pro provedení důkazů nutných k věcně správnému rozhodnutí o odvolání měla přicházet v úvahu jen tehdy, jestliže důkazy provedené před soudem prvního stupně nedávají vůbec dostatečný obraz o skutkovém stavu případu nebo nové důkazy navrhované stranami by mohly zcela změnit zjištěný skutkový stav věci. I v případech, kdy zákon umožní věc vrátit soudu prvního stupně, musí odvolací soud zvážit účelnost takového postupu, zejména s ohledem na rozsah nezbytného doplnění dokazování.
V daném případě podle názoru Nejvyššího soudu Krajskému soudu v Brně nic nebránilo v tom, aby si sám obstaral aktuální zprávy o pověsti obviněného M. O. z místa bydliště a zprávy od jeho dřívějšího a současného zaměstnavatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, pokud vrátil tuto trestní věc soudu I. stupně, byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch obviněného M. O., neboť vrácení věci zpět do stadia řízení před prvostupňovým soudem je pro obviněného nepochybně příznivější, než kdyby Krajský soud rozhodl sám rozsudkem, který by byl ve věci konečný. Přes uvedené skutečnosti ministr spravedlnosti formuloval podanou stížnost pro porušení zákona tak, že ji podává ve prospěch obviněného M. O. (na základě toho též navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a další postup podle §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. ř.), aniž by tuto skutečnost blíže odůvodnil. Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil zákon i tím, že při přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. nebyl důsledný a po zjištění, že dosud shromážděné důkazy nebudou postačovat k tomu, aby ve věci rozhodl sám, si tyto sám neopatřil, ačkoli by to nebylo o nic pracnější, než to je pro soud prvního stupně. Naopak novým, byť i jen částečným opakováním hlavního líčení, se doba řízení nedůvodně prodlouží.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud ČR podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, čj. 5 To 429/2002-184, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 1 tr. ř., ve prospěch obviněného M. O. Poněvadž byl zákon porušen ve prospěch obviněného, nepřicházel v úvahu postup Nejvyššího soudu podle §269 odst. 2 a následujících tr. řádu, tj. zrušení napadeného rozhodnutí, přikázání věci k novému projednání nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé, a proto bylo možno rozhodnout jen tzv. akademickým výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 6. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k