ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.7.2005.1
sp. zn. 4 Tz 7/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2004 sp. zn. 2 To 31/2004, v trestní věci Krajského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 11 T 28/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2004 sp. zn. 2 To 31/2004 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. v neprospěch obviněného J. Č.
Napadený rozsudek se zrušuje . Zrušuje se též jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 11 T 28/2000.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 11 T 28/2000 byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr zák., jehož se dopustil tím, že jako předseda představenstva C., a. s., dne 22. 12. 1997 v Ř. předstíral v sídle společnosti S., a. s., že uzavírá smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o postoupení pohledávky za dlužníkem F. n. s P. se sídlem B.-B., J., v částce 40.662.757,05 Kč za cenu 95 % z této pohledávky, poté dne 23. 12. 1997 uzavřel za C., a. s., s F. n. s P. B.-B., J., dohodu o úhradě dluhu, ve které se za C., a. s., zavázal koupit mj. i pohledávku S., a. s., za dlužníkem F. n. s p. se sídlem B.-B., přestože C., a. s., pohledávku S., a. s., za F. n. s P. se sídlem B.-B. nekoupila, ani neměla C., a. s., se S., a. s., uzavřenou smlouvu o postoupení této pohledávky, F. n. s p. se sídlem B.-B. poukázala na účet C., a. s., dne 29. 12. 1997 částku 30.000.000,- Kč a dne 30. 12. 1997 částku 18.619.259,- Kč, poukázané finanční prostředky byly na pokyn obviněného použity ještě v průběhu ledna blíže nezjištěným způsobem, následně koncem ledna roku 1998 předstíral, že za C., a. s., uzavírá se společností S., a. s., smlouvu opatřenou datem 29. 12. 1997 o postoupení pohledávky za cenu 40.662.757,10 Kč, splatnou do dne 27. 2. 1997, přestože věděl, že C., a. s., nemá z čeho cenu za postoupenou pohledávku uhradit, k uhrazení ceny nedošlo a tímto jednáním způsobil S., a. s., škodu v celkové výši nejméně 40.662.757,- Kč.
Za to mu byl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 39 T 18/2000 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. 5 To 58/2003 uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu na 10 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 39 T 18/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Č. odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání. Svým rozsudkem ze dne 20. 9. 2004 sp. zn. 2 To 31/2004 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. z napadeného rozsudku a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 39 T 18/2000, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. 5 To 58/2003, souhrnný trest odnětí svobody na 9 let. K výkonu tohoto trestu obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstvech na 10 let. Zároveň došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 39 T 18/2000, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2004 sp. zn. 2 To 31/2004 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Č. Podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu k ustanovením §2 odst. 5, 6, §38 tr. ř. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona jsou v prvé řadě namítány nesprávné procesní postupy nalézacího soudu, které je podle stěžovatele nutno pokládat za porušení práva obviněného na obhajobu. Konkrétně v hlavním líčení konaném dne 18. 11. 2003 před soudem prvního stupně obviněný pro ztrátu důvěry vypověděl plnou moc svému dosavadnímu obhájci Mgr. Z. H. Hlavní líčení bylo odročeno na 10. 12. 2003. Vzhledem k tomu, že obviněný nebyl schopen obstarat plnou moc pro svého nového obhájce JUDr. O. Ch. dříve a tato byla krajskému soudu předložena dne 8. 12. 2003 se žádostí tohoto obhájce o odročení hlavního líčení z důvodu kolize, ustanovila mu obhájce předsedkyně senátu. Nejprve to bylo opatřením ze dne 24. 11. 2003 ustanovení Mgr. J. C., který však soudu sdělil, že se stal exekutorem a advokacii již nevykonává. Poté opatřením ze dne 28. 11. 2003 byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. T. P. Ten se také dne 10. 12. 2003 zúčastnil hlavního líčení, ve kterém byl vynesen rozsudek. Opatření o ustanovení Mgr. C., který již nevykonával v inkriminované době advokacii, bylo obviněnému doručeno teprve po posledním hlavním líčení dne 11. 12. 2003. Stalo se tak chybou soudu prvního stupně, který doručoval na adresu B., O. a následně B., Č., ač byl při hlavním líčení dne 18. 11. a poté i dne 10. 12. 2003 vyrozuměn, že se obviněný zdržuje na adrese B., K. Ze spisu není patrné, že by obviněnému bylo doručeno opatření o ustanovení obhájce Mgr. P. Mgr. P. byl obviněnému prezentován teprve na počátku hlavního líčení, při kterém byly proneseny závěrečné návrhy a vynesen rozsudek. Pokus o seznámení se s věcí provedl ustanovený obhájce Mgr. P. teprve v dopoledních hodinách dne, kdy se konalo zmíněné závěrečné hlavní líčení ve věci. O tom byl soudem proveden úřední záznam, přičemž z vykázané doby studia spisu od 8,30 hod. do 11,15 hod. je evidentní, že vzhledem k rozsahu věci nebylo možné v této době ani fyzicky přečíst celý trestní spis, natož v rámci výkonu obhajoby s obviněným věc konzultovat a připravit na odpovídající úrovni očekávanou závěrečnou řeč. Proto na základě sdělení tohoto ustanoveného obhájce, že o věci příliš neví, pronesl závěrečnou řeč obviněný sám.
Z uvedených skutečností podle stěžovatele vyplývá závažné porušení práva na obhajobu. Obviněný nebyl řádným způsobem a s přiměřeným časovým předstihem soudem prvního stupně písemně informován o ustanoveném obhájci. Doručenka s datem 11. 12. 2003 se zřejmě vztahuje k opatření o ustanovení Mgr. C. (toto tvrzení obviněného není ničím věcně vyvráceno). I kdyby tomu tak nebylo, doručení opatření o ustanovení Mgr. P. teprve v hlavním líčení, v němž byly proneseny závěrečné řeči a vynesen rozsudek, je zcela v rozporu s garantovaným právem na obhajobu a jeho reálným výkonem.
Další procesní pochybení soudu prvního stupně podle ministra spravedlnosti spočívá v tom, že dne 12. 11. 2003 obhájce obviněného Mgr. H. požádal písemně soud prvního stupně o pořízení kopie zvukových záznamů ze všech dosavadních hlavních líčení ve věci za účelem přípravy závěrečné řeči, případně návrhů na provedení důkazů. Soud prvního stupně nejprve vůbec nereagoval a po urgenci teprve dne 21. 4. 2004, tedy více než měsíc po konání závěrečného hlavního líčení, sdělil, že žádosti nelze vyhovět, neboť není v souladu s trestním řádem. Protože v mezidobí Mgr. H. obdržel část protokolů z předchozích hlavních líčení, přičemž protokolace se podle jeho kusých a stručných poznámek a paměti lišila od skutečného obsahu provedených důkazů, podal dne 24. 11. 2003 písemně námitky do protokolu. Tyto námitky měly být konkretizovány po obdržení kopií zvukových záznamů, k čemuž nedošlo. O těchto písemně podaných námitkách nebylo nikdy podle §57 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto. Mgr. H. podal písemně námitky v době, kdy byl nadále osobou oprávněnou a povinnou vykonávat obhajobu, neboť další obhájce (nepočítá-li se exekutor Mgr. C.) Mgr. P. byl ustanoven teprve opatřením soudu ze dne 28. 11. 2004.
Shora popsanými postupy soudu prvního stupně, jejichž údajnou správnost potvrdil soud odvolací, došlo rovněž k významnému poškození práv obviněného, který má ze zákona právo seznámit se s nezkreslenou podobou důkazů, na základě nichž bude rozhodováno o vině či nevině. Pokud jde o pořízení kopií zvukových záznamů z hlavních líčení, či přístup k nim, obviněný ve stadiu soudního řízení musí mít v rámci výkonu obhajoby neomezený přístup ke všemu, co bylo k projednávané trestní věci shromážděno, tím spíše pak k originálnímu obsahu důkazů, provedených v jeho přítomnosti. Mimo jiné je nutné i k reálnému naplnění práva podávat námitky do protokolu, jež lze konkretizovat právě porovnáním protokolu a zvukového záznamu. Opačný přístup soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem, nutno považovat za přístup příčící se zákonu a v rozporu s právy obviněného.
Za zcela nezákonný je podle stěžovatele nutno považovat postup odvolacího soudu v tom směru, kdy na jednu stranu v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že obviněný námitky nezkonkretizoval ani v rámci odvolacího řízení a zcela tak přešel povinnost soudu prvního stupně o nich rozhodnout řádným usnesením s právem stížnosti, na druhou stranu v tomtéž rozhodnutí popírá právo obviněného k přístupu ke zvukovým záznamům, resp. pořízení kopií z nich, na základě nichž bylo možno námitky konkretizovat.
V další části odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zpochybnil i věcnou správnost napadeného i jemu předcházejícího rozhodnutí.
Nalézací soud ve svém rozsudku v souvislosti s údajným podvodným úmyslem obviněného zmínil zvláštnosti smluv mezi společností C., a. s., na jedné straně a společností S., a. s., a F. n. s P. B. na druhé straně. Konkrétně pak to, že smlouva o postoupení pohledávky mezi prvou a druhou společností byla antidatována, a dále, že ze smlouvy mezi C., a. s., a F. n. s P. B. uvedená nemocnice platila, ač C., a. s., v době uzavření smlouvy a následné platby ještě nebyla vlastníkem pohledávky vzniklé původně společnosti S., a. s., která byla v základu titulem pro platbu. V ústně provedeném odvolání obhájce obviněného bylo opakovaně zdůrazněno, že antidatování smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností S., a. s., a C., a. s., bylo provedeno na doporučení dlužníka – ředitele F. n. s P. B. Ing. M. z důvodů účetních, jak jmenovaný uvedl při svém výslechu při hlavním líčení dne 14. 11. 2002. Toto přání, resp. doporučení, jehož obviněný nebyl iniciátorem, bylo tlumočeno zástupci společnosti S. a. s., Ing. J., který v přípravném řízení i v hlavním líčení dne 13. 11. 2002 potvrdil, že obě strany souhlasily s podpisem smlouvy za těchto okolností s tím, že důvody byly účetní. Je tedy zřejmé, že žádná ze zúčastněných stran nebyla při podpisu antidatované smlouvy z účetních důvodů uvedena v omyl a tím spíše obviněným, který nebyl původcem této myšlenky a pouze tlumočil doporučení či přání dlužníka. Neexistuje tedy žádná relevance této okolnosti k jeho údajným podvodným úmyslům. K další soudem zmíněné podezřelé okolnosti – platbě F. n. s P. v B. na účet C., a. s., v době, kdy posledně uvedené společnosti ještě nebyla postoupena pohledávka společnosti S., a. s., rovněž v ústním provedení odvolání obhájce s odkazem na dohodu o úhradě dluhu, uzavřenou mezi společností C., a. s., a F. n. s P. B. ze dne 23. 12. 1997, zdůraznil, že prvně uvedená společnost výslovně ve smlouvě prohlásila, že ještě není vlastníkem pohledávky, a ke smlouvě jako příloha byla přiložena pouze smlouva o smlouvě budoucí. Ani zde tudíž nikdo nebyl uveden v omyl, přičemž uvedená smlouva předpokládala, že po převzetí pohledávky od společnosti S., a. s., dojde k zápočtu proti zálohové platbě, poskytnuté F. n. s P. B.. Společnost S., a. s., prezentovaná jako poškozený v trestním řízení, nemohla být touto smlouvou poškozena, neboť nebyla účastníkem tohoto smluvního vztahu, a její práva tudíž nebyla a nemohla být touto smlouvou dotčena. Uvedenými odvolacími námitkami, podloženými svědeckými výslechy a listinami, se odvolací soud vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozsudku bez dalšího v obecné rovině a v rozporu se skutkovými zjištěními setrval na názoru o zvláštnostech a podivných okolnostech uzavření zmíněných smluv, které mají přispívat k závěru o podvodných úmyslech obviněného, ač se jeví, že jimi nikdo uveden v omyl nebyl.
Jako základ pro své tvrzení o podvodném úmyslu obviněného soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že společnost C., a. s., měla v době před uzavřením smluv o postoupení pohledávky a úhradě dluhu na svých účtech pouze několik tisíc Kč, po platbě od F. n. s P. B. a výběrech této platby byly zůstatky na účtech rovněž minimální a společnost měla dále závazky k dalším subjektům. Soud prvního stupně zcela opomněl, že majetek je tvořen nejen penězi, ale i věcmi, pohledávkami a jinými penězi ocenitelnými hodnotami. Z listinných materiálů ve spise plyne (výpisy z účtů, pokladní doklady, smluvní dokumenty atd.), že z pohledávek, které tvořily součást majetku společnosti C., a. s., v době podpisu inkriminovaných smluv, získala tato společnost v průběhu roku 1998 (tedy mimo platby od F. n. s P. B.) cca 36,4 mil. Kč (IPB), cca 16,8 mil. Kč (ČSOB), cca 7 mil. Kč podle pokladních dokladů v hotovosti a mimo to inkasovala nad rámec opatřených výpisů z bankovních účtů (vyžádaných jen na část roku 1998) pohledávky od společností V. (cca 16 mil. Kč) a P. (cca 1,5 mil. Kč). V menší míře soud prvního stupně a zejména pak odvolací soud při nepodloženosti tvrzení o majetkové nedostatečnosti společnosti C., a. s., v inkriminované době své závěry o podvodném úmyslu již v počátku zdůvodnil tím, že z následně získaných peněžních prostředků společnost C., a. s., na úhradu dluhu vůči společnosti S., a. s., ničeho neuhradila, čímž měl být prokázán již od počátku záměr jiného poškodit a sebe neoprávněně obohatit. Obhájce obviněného poukázal na to, že v dubnu roku 1998 obviněný společnosti S., a. s., na úhradu dluhu nabídl předání tabákových výrobků, kterými plnil dlužník – společnost F. C., a. s., svůj závazek vůči společnosti C., a. s., při nedostatku peněžních prostředků. Prodej pro společnost C., a. s., následně zajišťovala jiná společnost (A-Z T., s. r. o., a G. T., s. r. o.) a při jejich převzetí tedy nemusela být společnost S., a. s., zatížena praktickými problémy s prodejem. Uvedenou nabídku potvrdila jako svědek při hlavním líčení dne 26. 9. 2003 sama generální ředitelka společnosti S., a. s., Ing. H. s tím, že na jejich straně nebyl zájem, neboť s cigaretami neobchodovali. Reálnost tohoto majetku ve vlastnictví společnosti C., a. s., jímž byl uhrazen závazek společnosti F. C., a. s., a jeho hodnota je doložena listinami na č. l. 33 – 38, 73 – 75 trestního spisu a zejména pak konečným zápočtem vzájemných pohledávek mezi zmíněnými společnostmi, jakož i svědeckou výpovědí např. svědka Ing. J. v hlavním líčení dne 13. 11. 2002. Mimo věci výše uvedené se pak ani jeden ze soudů nezabýval skutečností, doloženou listinami ve spise založenými, že společnost S., a. s., následně pohledávku proti společnosti C., a. s., úplatně postoupila společnost M., s. r. o. Tato skutečnost osvědčuje, že společnost S., a. s., kriminalizovanou smlouvou o postoupení pohledávky za F. n. s P. B. získala do svého majetku nemalou pohledávku proti C., a. s., a posledně uvedené společnosti vznikl reálný závazek, což by mělo být zohledněno do zisků a ztrát na obou stranách.
K těmto skutečnostem, obsaženým v odvolacích námitkách, odvolací soud tak jako v dalších částech nepřihlédl, respektive vůbec se s nimi zákonným způsobem nevypořádal včetně toho, jak se srovnává výše uvedená nabídka úhrady dluhu s tvrzeným údajným úmyslem od počátku ke škodě jiného sebe obohatit. Odvolací soud, který při hodnocení opatřených důkazů nebyl objektivní, nenapravil pochybení soudu prvního stupně, čímž došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného J. Č.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. výše uvedené porušení zákona v neprospěch obviněného vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté, aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud se týká procesních námitek vyjadřujících porušení práva obviněného na obhajobu, odkázal na příslušné pasáže v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že k porušení tohoto práva obviněného J. Č. nedošlo tím, že jej u hlavního líčení dne 10. 12. 2003 obhajoval Mgr. P., ani tím, že obhájci obviněného nebyly pořízeny kopie zvukových záznamů z hlavních líčení, jak to požadoval. Vlastní skutkové námitky pak fakticky směřují toliko proti hodnocení důkazů, jak je provedly oba soudy, když neprovedení nějakého důležitého důkazu není stížností pro porušení zákona vytýkáno. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v další části vyjádření rozvádí, za jakých podmínek lze napadat soudem provedené hodnocení důkazů a dospívá k závěru, že takovými vadami rozhodnutí nalézacího soudu netrpí a jím vyjádřené skutkové i právní závěry jsou správné. K tvrzenému porušení zákona ze strany soudu prvního stupně ani soudu odvolacího proto nedošlo. V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Aby vůbec bylo relevantní zabývat se věcnými výhradami ministra spravedlnosti vůči napadenému rozhodnutí, případně vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo nejprve nezbytné vyřešit námitky stěžovatele, jež ve svém souhrnu zpochybňují zachování práva obviněného na obhajobu. Konkrétně se jedná o to, zda obviněný resp. jeho obhájce, měl nárok na získání kopií zvukových záznamů o průběhu úkonů, v daném případě hlavního líčení, zda měl a vůbec má právo ověřit si souladnost obsahu pořízeného protokolu s obsahem zvukového záznamu a jakým způsobem to provést, a jak je v těchto případech třeba nahlížet a řešit případnou námitku proti protokolaci. V dalším se pak jedná o to, zda obviněný byl v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2003 obhajován v souladu se zákonem.
Zároveň je třeba zdůraznit, že všechny zmíněné procesní námitky byly obsaženy v odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval. Konkrétně uvedl, že odvolací argumentaci obviněného je třeba odmítnout. Zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního líčení slouží soudci jako pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení, případně pro obraz dalších oprávněných orgánů o průběhu jednání před soudem. Kopie nosiče pořízeného zvukového záznamu tvořící součást spisového materiálu se ani přes žádost některé ze stran těmto stranám neposkytuje. Obviněný a jeho obhájce tak nemohli být zkráceni v právu na obhajobu. Obviněný využil svého práva a pořídil si na své náklady kopii spisu. Vůči protokolaci neuplatnil žádné konkrétní námitky, o nichž by měl soud prvního stupně rozhodnout. Obecné námitky, že poznámky obviněného a jeho obhájce se neshodují s přepisem záznamu o jednání pořízeném soudem, nezakládají povinnost soudu postupovat jinak, než v dané věci krajský soud postupoval. K tomu odvolací soud dodal, že námitky proti protokolaci nebyly konkretizovány ani v odvolacím řízení.
Pokud jde o další procesní námitku ohledně nezajištění řádné obhajoby obviněného v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2003, odvolací soud k tomu zaujal následující stanovisko. V hlavním líčení dne 18. 11. 2003 obhájce obviněného Mgr. H. vypověděl obviněnému plnou moc k obhajobě v této věci pro ztrátu důvěry ze strany obviněného. K tomu obviněný na dotaz soudu uvedl, že si chce zvolit obhájce nového, a to JUDr. Ch. z advokátní kanceláře v P., přičemž plnou moc k obhajobě doloží následující den (19. 11. 2003) v dopoledních hodinách do spisu. Obviněný byl soudem poučen, že pokud tak ve zvoleném termínu neučiní a obhájce si nezvolí, bude mu soudem ustanoven. Dne 24. 11. 2003 soud obviněnému ustanovil obhájce Mgr. C. Na základě jeho reakce (v té době již vykonával funkci exekutora) soud obviněnému dne 28. 11. 2003 ustanovil obhájce Mgr. P. Uvedeného dne ustanovený obhájce obhajobu převzal a opatření o tomto úkonu bylo obviněnému doručeno poštou dne 11. 12. 2003 s tím, že pro nemožnost doručení byla zásilka dne 29. 11. 2003 uložena. Dne 8. 12. 2003 byla soudu předložena plná moc obviněného udělená téhož dne obhájci JUDr. Ch. Ten současně písemně omluvil svou neúčast u hlavního líčení dne 10. 12. 2003 s ohledem na účast u jiného jednání soudu v Praze a zároveň požádal o odvolání hlavního líčení i proto, aby v plném rozsahu mohl obhajobu připravit. Ustanovený obhájce Mgr. P. dne 10. 12. 2003 od 8.30 do 11.15 hodin studoval trestní spis obviněného. Hlavní líčení proběhlo dne 10. 12. 2003 od 14.30 hodin. V něm obviněný Č. svoji výpověď nedoplnil, byl pouze přečten některý listinný důkazní materiál, k němuž se obviněný nevyjádřil. Obviněný namítl, že u hlavního líčení postrádá přítomnost JUDr. Ch. Poté mu předsedkyně senátu zrekapitulovala okolnosti obhajoby v tomto řízení. Následně byly soudem zamítnuty návrhy obviněného na slyšení dalších svědků a po přednesení konečných návrhů byl vyhlášen odsuzující rozsudek.
V další části odůvodnění odvolací soud poukázal na obsah ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. a konstatoval, že nalézací soud postupoval v souladu s trestním řádem. Jestliže termín odročeného hlavního líčení na 10. 12. 2003 byl obviněnému znám již od 18. 11. 2003 a sám určil lhůtu, ve které si obhájce zvolí a nedodržel ji, a obhájce si zvolil až 8. 12. 2003, pak soud nepostupoval v rozporu s trestním řádem, pokud obviněný měl zajištěnu obhajobu v hlavním líčení dne 10. 12. 2003 shora uvedeným způsobem.
Odvolací soud pak uzavřel, že nesdílí názor obhajoby uvedený v odvolání, naopak je přesvědčen, že obviněný J. Č. v průběhu řízení nebyl v právu na obhajobu zkrácen a nebyly zde tudíž důvody ke zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nepokládá za potřebné provádět opětovně podrobnou rekapitulaci skutkového děje a jednotlivých úkonů, které měly za důsledek vypovězení plné moci původního obhájce obviněného Mgr. H. a vedly posléze k ustanovení nového obhájce Mgr. P. Jejich sled jasně vyplývá z citace podané stížnosti pro porušení zákona a z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Je třeba konstatovat spolu s vrchním soudem, že předsedkyně senátu krajského soudu postupovala v souladu s ustanovením §38 odst. 1 tr. ř. poté, co v hlavním líčení konaném dne 18. 11. 2003 nejprve obviněný a po něm i jeho obhájce Mgr. H. si vzájemně tzv. vypověděli plnou moc, na základě které byl dosavadní obhájce pověřen k obhajobě obviněného. Obviněný potom prohlásil, že si za nového obhájce zvolí JUDr. Ch. a příslušné zplnomocnění dodá soudu druhého dne. Poté bylo hlavní líčení odročeno na 10. 12. 2003, což vzal obviněný na vědomí. Plná moc pro JUDr. Ch. však nebyla ve stanovené lhůtě soudu doručena, přesto předsedkyně senátu přikročila k ustanovení nového obhájce obviněnému až dne 24. 11. 2003 a po zjištění, že Mgr. C. již advokacii nevykonává, ustanovila za obhájce opatřením z 28. 11. 2003 Mgr. P., které mu bylo téhož dne zasláno faxem. Od tohoto okamžiku byla obhajoba obviněného zajišťována Mgr. P., neboť jmenovaný advokát o zproštění povinnosti obhajování nepožádal (viz §40 tr. ř.), ani zde nebyly přítomny důvody pro rozhodnutí o jeho vyloučení (viz §35 odst. 2, 3; §37a odst. 1; §40a odst. 1 tr. ř.). Je třeba připustit, že k určité diskrepanci došlo při doručování opatření předsedkyně senátu o ustanovení obhájce Mgr. P. obviněnému J. Č. Ten se vlastně o této skutečnosti poprvé dověděl až dne 10. 12. 2003 na hlavním líčení. Přesto lze souhlasit s odvolacím soudem, že obhajoba obviněného byla i u tohoto hlavního líčení dostatečně zabezpečena, neboť Mgr. P. se k tomuto hlavnímu líčení dostavil, když v době předchozí si prostudoval předmětný trestní spis. Posuzování zda doba studia spisu v délce dvě a třičtvrtě hodiny byla dostačující k seznámení se s projednávanou problematikou a k zajištění kvalitní obhajoby obviněného v hlavním líčení dne 10. 12. 2003 již nemůže být a není úkolem soudu. To nechť eventuálně posoudí příslušné orgány advokátní komory. Zde je rozhodující zjištění, že obviněnému za podmínek vyplývajících z ustanovení §38 odst. 1 tr. ř. byl včas ustanoven obhájce, jemuž byla poskytnuta dostatečná doba k převzetí obhajoby i pro seznámení se se spisem a zkontaktování se s obviněným (od 28. 11. do 10. 12. 2003), a který byl i přítomen na jednání soudu. Oprávněnost jeho přítomnosti u hlavního líčení coby obhájce obviněného dne 10. 12. 2003 nemohlo zpochybnit ani zvolení JUDr. O. Ch. za nového obhájce obviněného doručením plné moci dne 8. 12. 2003 na Krajský soud v Brně. Obviněný si sice může kdykoli namísto ustanoveného obhájce zvolit obhájce jiného (viz ust. §37 odst. 2 tr. ř.), ale v tomto ustanovení je současně zakotveno, že oznámí-li obviněný změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, ode dne doručení takového oznámení se vyrozumívá nově zvolený obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. V konkrétním případě bylo zvolení JUDr. Ch. za obhájce krajskému soudu oznámeno dva dny před termínem hlavního líčení a je tedy evidentní, že včasné vyrozumění JUDr. Ch. o tomto úkonu nepřicházelo v úvahu. K odročení hlavního líčení, o které JUDr. Ch. za těchto okolností požádal, krajský soud důvodně nepřikročil, neboť jednak k odročení soudního jednání nebyl zákonný důvod a jednak samotné trestní řízení v této věci probíhalo již po poměrně dlouhou dobu. V pořadí první obžaloba byla v této věci podána dne 7. 3. 2000. Po vrácení věci soudem státnímu zástupci k došetření byla dne 1. 12. 2000 podána nová obžaloba. V průběhu let 2002 až 2003 bylo konáno několik hlavních líčení a poté co byla provedena většina důkazů, muselo být důkazní řízení v celém rozsahu opakováno, neboť mezitím došlo ke změně ve složení senátu krajského soudu na postu jednoho z přísedících a obhájce obviněného na tomto postupu trval.
Z uvedeného je jednoznačně patrné, že v tomto směru byla obhajovací práva obviněného v řízení před krajským soudem dostatečně respektována a v souladu s trestním řádem zabezpečena, a to i pokud se jedná o zastupování obviněného ustanoveným obhájcem Mgr. P. v době od 28. 11. 2003, včetně hlavního líčení konaného dne 10. 12. 2003. Uvedené závěry Nejvyššího soudu plně korespondují i názorům Ústavního soudu vysloveným v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 83/96. Námitky ministra spravedlnosti namířené proti zajištění práva na obhajobu obviněného v uvedeném směru proto Nejvyšším soudem akceptovány být nemohly.
Jiná situace ale byla shledána pokud jde o zbylé výhrady proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, jenž obhájci obviněného neumožnil prověřit si souladnost vypracovaného protokolu o hlavním líčení se zvukovým záznamem, který byl u hlavního líčení pořizován a taktéž, že nerozhodl o námitkách obhájce proti protokolaci.
Z obsahu spisového materiálu je evidentní, že ve dnech 13. 11. 2003 a 24. 11. 2003, kdy Mgr. Z. H. krajský soud požádal o pořízení kopií zvukových záznamů hlavních líčení konaných ve věci obviněného a kdy podal námitku proti protokolaci v téže věci, byl ještě stále řádným obhájcem obviněného, neboť nový obhájce byl J. Č. ustanoven opatřením předsedkyně senátu z 28. 11. 2003 a teprve od tohoto dne se jím stal Mgr. T. P. Za správný lze označit názor odvolacího soudu, že požadavek Mgr. H. na pořízení a poskytnutí kopií zvukových záznamů průběhu hlavního líčení nevyplývá z žádného existujícího ustanovení trestního řádu a pokud jeho oprávněnost jmenovaný obhájce opíral o ustanovení §65 a §55b tr. ř., nelze s ním souhlasit. Z prvně citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá právo obviněného a jeho obhájce nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle §55 odst. 2 tr. ř. (tzv. utajený svědek), činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Obhájce obviněného pak má podle §41 odst. 6 tr. ř. samostatné právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo přepis protokolu (§55) o každém úkonu trestního řízení. Ustanovení §55b tr. ř. pak upravuje některé zvláštnosti protokolace řízení před soudem, pokud je o něm pořizován zvukový záznam. Z žádné jeho části nelze dovodit, že zvukový záznam je součástí spisu, naopak v odst. 7 je zakotveno, že zvukový záznam se uchová na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Z uvedeného je evidentní, že trestní řád nepočítá s pořizováním kopií zvukového záznamu pro potřeby žádné ze stran trestního řízení, tedy včetně obviněného a jeho obhájce.
Na straně druhé je ale pravdou, že strany řízení musí mít možnost si ověřit, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím co bylo během hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Takové právo sice rovněž není stranám řízení trestním řádem výslovně stanoveno, ale vyplývá ze samotného smyslu práva obviněného na obhajobu, které je ústavně zaručeným právem ( viz čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listny základních práv a svobod ), v trestním řádu zakotveným zejména v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. Zde je na místě citovat např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 592/2000, v němž se mj. uvádí: „Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní stíhání vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného.“
Z ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §41 odst. 6 tr. ř. lze dospět k závěru, že obviněný resp. jeho obhájce si mohou opatřit kopii protokolu o hlavním líčení, případně do tohoto protokolu o hlavním líčení mohou bez větších problémů nahlédnout a pořídit si z něj výpisky či poznámky. Je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam (§55b odst. 1 tr. ř.), do protokolu se zaznamená jeho podstatný obsah (§55b odst. 5 tr. ř.). To jinými slovy znamená, že v protokolu o hlavním líčení nemusí být zaznamenáno vše, co bylo v jeho průběhu zachyceno na zvukový záznam. Potom lehce může nastat situace, kdy obhájce obviněného má na úplnost protokolu z hlediska zachycení podstatného obsahu jiný názor, než vyšší soudní úředník či protokolující úředník, přibraný jako zapisovatel (viz §55b odst. 2, 6 tr. ř.), nebo dokonce je toho názoru, že protokol o hlavním líčení z hlediska významu obsahu neodpovídá tomu co bylo v hlavním líčení tou kterou vyslýchanou osobou proneseno a zachyceno na zvukový záznam. Aby ale mohl vznést konkrétní námitku proti protokolaci (viz §57 odst. 1 tr. ř.), což mj. byl jeden z argumentů odvolacího soudu, proč se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který o námitce obhájce obviněného Mgr. H. proti protokolaci nerozhodl, neboť vznesená námitka byla zcela obecná a nekonkrétní, musí mít obhájce obviněného resp. samotný obviněný právo zkonfrontovat přepis protokolu o hlavním líčení s obsahem jeho zvukového záznamu. Podle názoru Nejvyššího soudu žádost obviněného nebo jeho obhájce, aby jim bylo umožněno přehrání pořízeného zvukového záznamu za výše naznačeným účelem, nemůže být soudem ignorována a bezdůvodně odmítnuta, když tímto postupem je v konečném důsledku realizováno právo obviněného na obhajobu. (S ohledem na zásadu rovnosti stran, viz Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pak nelze toto právo odepřít ani státnímu zástupci).
V projednávaném případě sice obhájce obviněného Mgr. H. o přehrání zvukového záznamu přímo nepožádal, ale lze předpokládat, že kdyby mu předsedkyní senátu bylo vzápětí po jím podané žádosti o pořízení kopií zvukových záznamů sděleno, že má takovouto možnost, byl by ji jmenovaný obhájce využil. Skutečnost ale byla taková, že předsedkyně senátu na žádost obhájce o pořízení kopií zvukových záznamů ze dne 13. 11. 2003 nereagovala, ani v hlavním líčení konaném dne 18. 11. 2003 se nesnažila předmětnou otázku s obhájcem obviněného vyřešit a poučit jej o tom, že na žádané kopie nemá nárok, ale je zde možnost přehrání zvukového záznamu u krajského soudu. Na pozdější námitku obhájce proti protokolaci hlavního líčení ze dne 24. 11. 2003 předsedkyně senátu taktéž nereagovala, jak byla povinna podle §57 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že o námitce proti protokolu o hlavním líčení a o veřejném zasedání rozhoduje soud, o jehož protokol jde, přičemž proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost. Bylo zcela nepodstatné, že vznesená námitka proti protokolaci byla nekonkrétní, neboť trestní řád nezakotvuje, že by rozhodováno mělo být pouze o konkrétní námitce proti protokolaci a proti námitce obecné rozhodováno být nemusí. Rozhodnuto musí být o každé takové námitce, a to pouze na základě její důvodnosti a to buď kladným či záporným způsobem ( srovnej též Rt 1/2002 ). V této souvislosti je ještě třeba poznamenat, že obhájce Mgr. H. v závěru svého podání ze dne 24. 11. 2003 vysvětluje, že předmětnou nekonkrétní námitku proti protokolaci podal právě z toho důvodu, že nezná přesný obsah zvukového záznamu hlavního líčení.
S žádostí obhájce obviněného o pořízení kopií zvukových záznamů a jím vznesenou námitkou vůči protokolu o hlavním líčení se krajský soud nevypořádal ani v průběhu dalšího řízení včetně hlavního líčení konaného dne 10. 12. 2003. Předsedkyně senátu se nedotázala obviněného, resp. jeho nově ustanoveného obhájce Mgr. P., zda trvají na žádosti a námitce, případně zda je chtějí vzít zpět. Teprve poté, kdy Mgr. H. ke Krajskému soudu v Brně podal dne 20. 1. 2004 písemnou urgenci k žádosti o pořízení kopií zvukových záznamů hlavních líčení, sdělila mu předsedkyně senátu přípisem, že jeho požadavek není v souladu s trestním řádem a upozornila jej, že od 18. 11. 2003 (což odporovalo ustanovením §37 odst. 2 a §38 odst. 1 tr. ř. ve spojení s obsahem spisu) není obhájcem obviněného.
Problém namítané nesprávnosti protokolu o hlavním líčení posléze nenapravil ani odvolací soud, ačkoliv z písemného odvolání obviněného vypracovaného obhájcem JUDr. Ch. i z vystoupení dalšího obhájce obviněného JUDr. M. ve veřejném zasedání bylo zjevné, že obsahem podaného opravného prostředku jsou i zmíněné procesní nedostatky v postupu krajského soudu. Vrchní soud pokud se hned nerozhodl z uvedených důvodů napadený rozsudek zrušit podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc nevrátil krajskému soudu k odstranění vad a k novému rozhodnutí, mohl se sám pokusit vytýkané nedostatky odstranit tím, že měl obhájcům obviněného navrhnout přehrání zvukových záznamů hlavních líčení u vrchního soudu. V případě, že by rozpornosti mezi protokolem o hlavním líčení a zvukovými záznamy shledány nebyly, obhájci obviněného by buď vzali dříve podanou námitku proti protokolaci zpět a nic by již nebránilo konání veřejného zasedání před odvolacím soudem anebo by na ní trvali a v takovém případě by musela být předmětná věc vrácena krajskému soudu, aby nejdříve o vznesené námitce rozhodl podle §57 odst. 1 tr. ř., neboť k posouzení správnosti protokolu o hlavním líčení byl oprávněn pouze tento soud.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 9. 2004 ani z ostatního obsahu trestního spisu navíc nevyplývá, že by si odvolací soud alespoň sám přehrál zvukové záznamy hlavních líčení a porovnal je s protokoly pořízenými protokolující úřednicí krajského soudu, aby tak mohl alespoň sám za sebe garantovat jejich obsahovou správnost, věrnost a v důsledku toho pak z nich mohl vycházet při hodnocení správnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Nestalo se tak zřejmě i proto, že odvolací soud nesprávně vycházel z předpokladu: „… že zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního líčení slouží soudci jako pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení…“ (viz č. l. 987 – 988 spisu) a presumoval tak automaticky obsahovou správnost a bezvadnost ve spise založeného protokolu o hlavním líčení. Takovýto výklad byl jistě oprávněný před 1. 1. 2002, než byl do trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. zaveden mj. zvukový záznam k zachycení úkonu, tedy i hlavního líčení ( viz §55a, §55b tr. ř. ) Od výše uvedeného data je třeba ale vycházet z toho, že rozhodujícím z hlediska obsahové správnosti a věrnosti toho, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je zvukový záznam pořízený v hlavním líčení. Přepsaný protokol o hlavním líčení je pak pomůckou, z níž soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o správnosti přepisu takového protokolu.
Nejvyšší soud tudíž mohl uzavřít přezkoumání celé této problematiky konstatováním, že Krajský soud v Brně nepostupoval v souladu s obsahem i smyslem celé řady ustanovení trestního řádu (§§37 odst. 2, 55b, 57 odst. 1, 65) a ve svém celku pak nedostál své povinnosti umožnit obviněnému plné uplatnění práv na obhajobu (viz §2 odst. 13 tr. ř.) Vrchní soud v Olomouci pochybil tím, že výše popsaný postup soudu prvního stupně za vadný neoznačil, naopak se s ním ztotožnil a prohlásil jej za souladný s trestním řádem. Tím nesplnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a nesprávně pak ve věci sám meritorně rozhodl ve výroku o trestu postupem podle §259 odst. 3 tr. ř.
Na tomto základě pak Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. výše zmíněné porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného J. Č., vyslovil, poté podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Věc pak podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že krajský soud v souladu s tím, co bylo výše naznačeno, umožní obhájci obviněného přehrání zvukových záznamů hlavních líčení podle jeho požadavku. Poté obhájce vyzve, aby dosud obecně vznesenou námitku vůči protokolu o hlavním líčení zkonkretizoval a pokud obhájce námitku nevezme zpět, krajský soud o ní rozhodne postupem podle §57 odst. 1 tr. ř.. V případě, že proti jeho usnesení bude podána stížnost, o této bude muset rozhodnout Vrchní soud v Olomouci. Teprve po vyjasnění otázky správnosti protokolace hlavního líčení bude moci být ve věci s konečnou platností meritorně rozhodnuto o vině a případném trestu obviněného J. Č.
Právě okolnost, že zmíněná otázka protokolace, která v daném případě bezprostředně souvisela s právem obviněného na obhajobu, zůstala v předchozím řízení neobjasněna a nerozhodnuta v souladu s trestním řádem, zabránila Nejvyššímu soudu, aby se zabýval i věcnými námitkami stížnosti pro porušení zákona zpochybňujícími výrok o vině a tím i výrok o trestu v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud by totiž mohl vycházet z pouhých skutkových předpokladů a nikoli nepochybných zjištění a tím by jeho vlastní závěry byly spekulativní, což by byl postup zcela nepřijatelný a zároveň odporující zákonu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec