ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.72.2007.1
sp. zn. 4 Tz 72/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006, ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 60/2005, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2006 sp zn. 6 T 60/2005 byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27. 5. 2004 v O.-H. na ulici K. K. v sídle společnosti E. p. s.r.o., v úmyslu sebe neoprávněně obohatit, jako jednatel společnosti E. p. s.r.o. sjednal s poškozenou MVDr. G. Z. zhotovení, dodávku a montáž páteřového schodiště v místě jejího trvalého bydliště, a to přesto, že si byl vědom tíživé finanční situace společnosti E. p. s.r.o., zejména exekuce vedené proti této společnosti, která mu neumožňovala tomuto smluvnímu závazku dostát, následně od poškozené vyinkasoval zálohu na realizaci zakázky ve výši 75 000,- Kč s tím, že peníze byly určeny jako záloha na realizaci zakázky a objednání předmětu díla u společnosti S. s.r.o., kdy následně u společnosti S. s.r.o. zakázku žádným způsobem nerealizoval, poskytnutou zálohu i přes výzvy nevrátil a použil ji pro svou potřebu a takto způsobil poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75 000,- Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MVDr. G. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006 k odvolání poškozené shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil a to ve výroku o náhradě škody učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené MVDr. G. Z. na způsobené škodě částku ve výši 75 000,- Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Následně v dané věci na základě dovolání podaného obviněným rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. 6 Tdo 41/2007 předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. J. Tímto rozsudkem byl podle jeho názoru v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., §228 odst. 1 a §44 odst. 3 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že konstatování odvolacího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozsudku, že výrok o náhradě škody učiněný soudem prvého stupně je nesprávný a učiněný v rozporu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř., nemá oporu v zákoně a důvody uváděné soudem na podporu tohoto tvrzení jsou velmi stručné a nepřesvědčivé. Je sice pravdou, jak se uvádí v odůvodnění rozsudku krajského soudu, že společnost E. p., s.r.o., B., která byla zavázána platebním rozkazem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 8. 2. 2005 č.j. 50 Ro 3203/2004-19 zaplatit MVDr. G. Z. částku 75 000,- Kč s příslušenstvím, je rozdílná od osoby obviněného, to však nic nemění na tom, že vydáním uvedeného platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku Místku byla splněna zákonná podmínka ustanovení §44 odst. 3 tr. ř. Toto ustanovení předpokládá, že poškozený nemůže uplatnit své právo podle §44 odst. 3 tr. ř. (oprávnění navrhnout soudu, aby v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu) za situace, že o jeho nároku bylo již rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. V žádném z citovaných ustanovení trestního řádu se přitom nehovoří o subjektu, který byl povinností k náhradě škody v jiném než trestním řízení zavázán, pouze je požadováno, aby o takovém nároku tj. nároku poškozeného na náhradu škody, který pro poškozeného vyplývá z trestního řízení, již bylo rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Toto rozhodnutí bylo v předmětné věci vydáno a došlo tak pro případ rozhodování soudu o nároku poškozené MVDr. G. Z. v trestním řízení ke vzniku zákonné překážky předvídané ustanovením §44 odst. 3 tr. ř.
Stěžovatel dále uvedl, že v intencích těchto úvah postupoval při rozhodování o náhradě škody soud prvního stupně a dospěl k závěru, že v dané věci již bylo o nároku poškozené rozhodnuto v občanskoprávním řízení a že tedy poškozená nemůže požadovat náhradu škody i v trestním řízení, neboť jí v tom brání ustanovení §44 odst. 3 tr. ř. Poškozenou proto podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejími nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud poškozená proti tomuto výroku soudu prvního stupně podala odvolání, krajský soud měl postupovat podle §256 tr. ř. a toto odvolání jako nedůvodné zamítnout. Odvolací soud nepostupoval důsledně v rámci své přezkumné činnosti uložené mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a v rozporu s ustanovením §44 odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že lze postupovat podle §229 odst. 1 tr. ř. (jde o zjevnou nesprávnost, když stěžovatel měl zřejmě na mysli ust. §228 odst. 1 tr. ř. ) a rozhodnout o povinnosti obviněného nahradit vzniklou škodu. Závěr přijatý v otázce náhrady škody krajským soudem a jeho konečné rozhodnutí je v rozporu nejen s citovanými ustanoveními trestního řádu, ale též se zásadami obecné logiky. Za předpokladu, že by postup odvolacího soudu měl být považován za správný, existovaly by dva exekuční tituly ve prospěch poškozené MVDr. Z., na jejichž podkladě by získala namísto 75 000,- Kč, o které byla skutečně poškozena, částku dvojnásobnou, tedy 150 000,- Kč.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006 byl v neprospěch obviněného L. J. porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. f), odst. 2, §228 odst. 1 a §44 odst. 3 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v prvním výroku učiněném podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Dne 27. 5. 2004 byla v O. uzavřena podle obchodního zákoníku smlouva o dílo (č. l. 25), jejímž předmětem byla výroba, dodávka a montáž páteřového schodiště. Objednatelem podle této smlouvy byla poškozená MVDr. G. Z., zhotovitelem pak obchodní společnost E. p. s.r.o. (v současnosti E. p. s.r.o. „v likvidaci“) se sídlem B., zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě v oddílu C vložce 19597 a jednající jednatelem L. J.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku této obchodní společnosti plyne, že jediným společníkem a zároveň jediným jednatelem v posuzované době byl obviněný L. J.
Dne 8. 2. 2005 Okresní soud ve Frýdku Místku vydal platební rozkaz sp. zn. 50 Ro 3203/2004 ve věci o zaplacení částky 75 000,- Kč se smluvní pokutou 11 361,- Kč a s příslušenstvím, jímž uložil žalovanému E. p. s.r.o., se sídlem, B., zaplatit žalobci MVDr. G. Z., žalované částky, příslušenství pohledávky a náklady řízení. Konkrétně jde o povinnost žalovaného zaplatit žalobci jako jistinu částku 86 361,- Kč, ( je složena z částky 75 000,- Kč a částky smluvní pokuty ve výši 11 361,- Kč), dále pak úrok z prodlení ve výši 3 % p.a. z částky 75 000,- Kč od 1. 12. 2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 3 460,- Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 09. 03. 2005.
Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006 rozhodl, že obžalovaný L. J. je povinen nahradit poškozené MVDr. G. Z., na způsobené škodě částku ve výši 75 000,- Kč.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že vydáním platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 8. 2. 2005 sp. zn. 50 Ro 3203/2004 došlo k naplnění zákonné podmínky §44 odst. 3 tr. ř. znemožňující podání návrhu poškozeného podle §43 odst. 3 tr. ř.
Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Podle §44 odst. 3 tr. ř. nelze návrh podle §43 odst. 3 tr. ř. podat, bylo – li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení.
Podle §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále také jen „obchodní zákoník“) jsou jednatelé povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu se ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a obchodního zákoníku použijí obdobně. Ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku zakotvuje, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.
V daném případě tedy stěžovatel nevzal v úvahu skutečnosti týkající se postavení obviněného a vyplývající z obchodního práva, které mají zásadní vliv na posouzení případu. Jak bylo zjištěno v řízení u nalézacího soudu (a jak je v podrobnostech popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí) vylákal obviněný L. J. předmětnou finanční částku od poškozené MVDr. Z. pod příslibem splnění závazku spočívajícího v zhotovení, dodání a montáže páteřového schodiště, k čemuž nedošlo. Podle trestního práva byla jeho jednáním naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Z hlediska práva obchodního zároveň tímto svým jednáním přímo způsobil, že obchodní společnost E. p. s.r.o., (jejímž byl v posuzované době jediným jednatelem a nadto jediným společníkem) nesplnila smluvní závazek z předmětné smlouvy o dílo ze dne 27. 5. 2004, (kterou osobně coby jediný jednatel - statutární orgán obchodní společnosti E. p. s.r.o. podepsal). Zavinil tak, že této obchodní společnosti byla Okresním soudem ve Frýdku-Místku pro nesplnění smluvní povinnosti (porušení zásady pacta sunt servanda) uložena nejen povinnost k úhradě přijaté částky včetně jejího příslušenství, ale i povinnost k úhradě smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. Pokud by obchodní společnost E. p. s.r.o. dostála své povinnosti vyplývající z pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku a stanovené částky MVDr. Z. zaplatila, vznikla by této právnické osobě hmotná škoda (damnum emergens), za kterou by odpovídal L. J., neboť byla důsledkem jeho úmyslného protiprávního jednání. Podle §135 odst. 2 obchodního zákoníku v návaznosti na jeho ustanovení §194 odst. 5 by takové trestné jednání obviněného L. J. bylo zároveň jednáním porušujícím právní povinnosti jednatele (statutárního orgánu), nehledě na to, že by nebylo ani v souladu s povinností vykonávat působnost jednatele s péčí řádného hospodáře.
Jak vyplývalo z výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě oddílu C vložky 19597, byla v té době obchodní společnost E. p. s.r.o. „v likvidaci“ postižena řadou exekucí. Prvá exekuce tam zapsaná byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku již dne 20. 1. 2004. Dále, a to je patrno z již obchodní firmy, se daná obchodní společnost nachází v likvidaci, přičemž zapsaným likvidátorem je obviněný L. J. Konečně v účetní závěrce za rok 2004, která je uložena ve sbírce listin obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, na straně páté je uvedeno, že obchodní společnost zvažuje na základě výsledků hospodaření možnost vyhlásit na sebe konkurs.
Z těchto skutečností vyplývá, že obchodní společnost E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) byla postižena platební neschopností. Je tak zřejmé, že neměla ani dostatek prostředků k tomu, aby uhradila škodu vzniklou MVDr. G. Z. Podle §135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s §194 odst. 6 obchodního zákoníku členové představenstva (jednatelé), kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva (jednatel) škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby.
Na uvedeném základě lze vyslovit závěr, že obviněný L. J. coby jednatel obchodní společnosti E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) je zákonným ručitelem za závazky jmenované obchodní společnosti.
V adhezním řízení činí trestní soud posouzení škody podle předpisů civilního práva hmotného. Adhezní řízení plní v rámci trestního řízení specifickou úlohu. Je institutem, prostřednictvím nějž mohou osoby poškozené trestnou činností pachatele dosáhnout náhrady škody přímo v řízení trestním, aniž by musely samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci ještě další samostatné civilní řízení o náhradu dané škody. Bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie, pokud by za situace, kdy je v rámci trestního řízení zjištěna osoba škůdce a splněny podmínky odpovědnosti za škodu, musel poškozený opětovně uplatňovat proti pachateli svůj nárok a opětovně před soudem v civilním řízení prokazovat skutečnosti, které již byly dokázány v trestním řízení. To vyplývá z ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle kterého, jsou –li splněny zákonem dané podmínky, je soud v trestním řízení povinen uložit obviněnému povinnost k náhradě škody. Výše citovaná ustanovení §43 odst. 3 a §44 odst. 3 tr. ř. tak stanoví možnost uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení v návaznosti na charakter a stav tohoto nároku ve sféře práva civilního, zejména s ohledem na zásadu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Nelze podle nich pak postupovat mechanicky bez zřetele na právní povahu nároku popřípadě nároků podle práva civilního.
V posuzovaném případě bylo nutno nárok uplatněný v adhezním řízení posoudit rovněž z hlediska práva obchodního. S ohledem na výše uvedená ustanovení měla poškozená MVDr. G. Z. podle obchodního zákoníku proti obviněnému a zároveň jednateli obchodní společnosti E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) L. J. ručícímu podle §135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s §194 odst. 5, 6 obchodního zákoníku za závazky společnosti, nárok na náhradu škody z titulu věřitele vůči ručiteli.
Návrh, aby trestní soud uložil obviněnému L. J. povinnost nahradit tuto škodu by nebylo možno podat v případě, bylo-li by o nároku, který má MVDr. Z. podle §135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s §194 odst. 5, 6 obchodního zákoníku proti L. J. z titulu jeho postavení ručitele, rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. V posuzované věci však o takovém nároku rozhodnuto nebylo. Platebním rozkazem, na který poukazuje stěžovatel, bylo rozhodnuto o nároku věřitelky MVDr. G. Z. proti přímému dlužníkovi E. p. s.r.o., a nikoli o nároku věřitelky MVDr. Z. proti ručiteli L. J. Právo poškozené MVDr. Z. podat návrh podle §44 odst. 3 tr. ř. proti pachateli trestného činu tak nebylo uvedeným platebním rozkazem dotčeno.
V opačném případě by docházelo k toleranci stavu, kdy přímý viník přesouvá svou odpovědnost na jiný subjekt odpovědný nikoli na základě principu viny, ale na principu objektivní odpovědnosti, jejímž účelem je ochrana poškozeného, a nikoli sejmutí odpovědnosti z viníka. Takový stav je nutno kategoricky odmítnout. Nejenže by znamenal nezákonné omezení ochrany věřitele, ale zejména by se příčil obecnému vnímání institutu odpovědnosti za škodu.
Tyto úvahy a závěry se mj. opírají o výklad obdobné problematiky učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005.
MVDr. G. Z. tedy byla v posuzovaném případě oprávněna uplatnit nárok vůči přímému dlužníku obchodní společnosti E. p. s.r.o. i nárok vůči zákonnému ručiteli L. J. Pokud stěžovatel namítá, že by v takovém případě vznikly dva exekuční tituly ve prospěch MVDr. Z., na jejichž podkladě by získala namísto 75 000,- Kč částku dvojnásobnou, je jeho úvaha nesprávná. Stěžovatel sice správně hovoří o tom, že zde vzniknou dva exekuční tituly, avšak chybně pomíjí zcela zásadní okolnost – tj. jejich vzájemnou neoddělitelnou provázanost odvíjející se z právního institutu ručení.
Vztah mezi obchodní společností E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) a L. J. je ze zákona vztahem přímého dlužníka a ručitele. Tudíž, pokud přímý dlužník uhradí věřiteli předmětnou částku 75 000,- Kč, dochází k zániku závazku splněním v souladu s §324 odst. 1 obchodního zákoníku (v občanskoprávních vztazích podle §559 odst. 1 občanského zákoníku) a věřiteli ex lege zanikne nárok vůči ručiteli a opačně. Jinak řečeno, úhrada částky 75 000,- Kč coby části jistiny na základě předmětného platebního rozkazu (viz jeho výrokovou část) způsobuje zánik nároku na úhradu obsaženého v předmětném trestním rozsudku Krajského soudu v Ostravě a naopak úhrada částky 75 000,- Kč na základě předmětného trestního rozsudku Krajského soudu v Ostravě způsobuje zánik nároku na část jistiny předmětného platebního rozkazu.
Je tak vyloučeno, aby poškozená, pokud by obdržela a přijala předmětné plnění od obchodní společnosti E. p. s.r.o., (nyní v likvidaci), mohla oprávněně toto plnění požadovat rovněž od obviněného L. J. Na předmětnou situaci dopadá ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, podle něhož v případě výkonu rozhodnutí může povinný podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Navíc v případě neoprávněného duplicitního plnění by takové plnění bylo bezdůvodným obohacením podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, jehož navrácení je možno dosáhnout v běžném občanskoprávním řízení.
Z hlediska přesnosti nutno připomenout, že v uvedeném platebním rozkazu jsou obsaženy tyto povinnosti žalovaného - uhradit jako jistinu částku 86 361,- Kč, která je složena z předmětné částky 75 000,- Kč a částky smluvní pokuty ve výši 11 361,- Kč, dále pak úrok z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 75 000,- Kč od 1. 12. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 3 460,- Kč. Vzhledem k tomuto je nutno rovněž uvést, že zaplacením částky 75 000,- Kč na základě trestního rozsudku Krajského soudu v Ostravě dochází pouze k zániku nároku podle platebního rozkazu ve výši 75 000,- Kč a povinnost přímého dlužníka zaplatit smluvní pokutu, úrok z prodlení a náklady řízení není tímto dotčena.
Závěrem možno shrnout, že z výše uvedených důvodů shledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž vyslovil povinnost obviněného L. J. nahradit poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75 000,- Kč, správným. Nedostatek spatřuje pouze v tom, že ačkoli odvolací soud rozhodl věcně správně, nevěnoval již potřebnou pozornost odůvodnění (zejména měl vyslovit, že uhrazením částky 75 000,- Kč na základě jednoho rozhodnutí dochází k zániku nároku podle druhého rozhodnutí), a rozhodnutí o náhradě škody odůvodnil stroze pouhou rozdílností povinných subjektů.
Protože v případě obviněného L. J. nebyla shledána stěžovatelem tvrzená vada, jež by odůvodňovala zrušení napadeného výroku o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř. in fine.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. František H r a b e c