ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.84.2006.1
sp. zn. 4 Tz 84/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného mjr. K. O., proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, pokud jím bylo zrušeno pravomocné usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 KZv 19/2003, ve výroku označeném ad 1) a kvalifikovaném jako trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák., jímž byl podle §171 odst. 1 tr. ř. tento skutek postoupen řediteli Okresního ředitelství Policie České republiky v Bruntále, neboť by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §174a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2004, v neprospěch obviněného mjr. K. O.
Napadené usnesení se v této části zrušuje , včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal dne 3. 12. 2003 pod sp. zn. 3 KZv 19/2003-90 k Okresnímu soudu v Bruntále obžalobu na obviněného mjr. K. O. pro skutek pod bodem 1) kvalifikovaný jako trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák. a v bodě 2) a)-e) pro trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák.
Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2004 sp. zn. 1 T 214/2003 bylo podle §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání obviněného mjr. K. O. zastaveno pro skutek popsaný pod bodem 1) obžaloby, jímž měl spáchat trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák., neboť skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, a je nepřípustné.
Podle zjištění okresního soudu tím rozhodnutím, které tvořilo překážku věci rozhodnuté, bylo usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. SV 9/2003, ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 KZv 19/2003, jímž podle §171 odst. 1 tr. ř. byla věc, ve které bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému mjr. K. O. pro skutky kvalifikované jako trestné činy podle §276 písm. b) a podle §288a odst. 2 tr. zák., postoupena jako možný přestupek řediteli Okresního úřadu (správně ředitelství) Policie České republiky v Bruntále. Toto rozhodnutí, které je opatřeno doložkou právní moci s datem 6. 9. 2003, bylo poté usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. 1 NZa 1473/2003 podle §174a odst. 1 tr. ř. zrušeno jako nezákonné.
Okresní soud v Bruntále ale ve svém usnesení konstatoval, že na usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, byla nesprávně vyznačena právní moc datem 6. 9. 2003, když v bodě 1) nabylo usnesení právní moci již dne 16. 7. 2003. Při vyznačování právní moci nebylo respektováno ustanovení §140 odst. 3 tr. ř., podle kterého stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, u nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit. Toto usnesení státního zástupce v bodě 1) popisuje samostatný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin podle §276 písm. b) tr. zák., jde proto o tzv. oddělitelný výrok, přičemž právní moci nabyl dne 16. 7. 2003, což mělo být vyznačeno na předmětném usnesení. Dvouměsíční lhůta podle §174a odst. 1 tr. ř. ve vztahu k bodu 1) usnesení uplynula nejvyšší státní zástupkyni dne 16. 9. 2003, takže nemohla svým usnesením ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, zrušit jako nezákonné předmětné usnesení v bodě 1). V této části Okresní soud v Bruntále označil toto usnesení za nezákonné a uzavřel, že je nelze respektovat a je nutno vycházet ve vztahu ke skutku pod bodem 1) z usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, které vůči skutku pod bodem 1) obžaloby tvoří překážku věci rozhodnuté. S tímto právním názorem se ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 To 147/2004, jímž stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 97/2005, podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 5. 204, sp. zn. 2 To 147/2004 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 214/2003, zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného mjr. K. O. stížnost pro porušení zákona. proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, pokud jím bylo podle §174a odst. 1 tr. ř. zrušeno usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, ohledně skutku v bodě 1) kvalifikovaném jako trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák. a stran kterého byla věc postoupena Okresnímu ředitelství Policie České republiky v Bruntále, neboť skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek.
Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením nejvyšší státní zástupkyně bylo ve skutečnosti rozhodnuto o dvou věcech a dvěma výroky, ohledně kterých nastala rozdílně právní moc. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1), jímž měl obviněný mjr. K. O. spáchat trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák., nabylo toto rozhodnutí státního zástupce právní moci dne 16. 7. 2003 a ve vztahu ke skutku pod bodem 2), jímž měl tento obviněný spáchat trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák., nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 6. 9. 2003. Tímto usnesením tak došlo k porušení zákona v ustanovení §174a odst. 1 tr. ř. v návaznosti na ustanovení §140 odst. 1 a §140 odst. 3 tr. ř.
Neobstojí právní názor nejvyšší státní zástupkyně, že bylo-li jedním usnesením rozhodnuto o dvou skutcích shodně a jedním výrokem, stalo se tak v jedné věci. Bylo-li jedním usnesením rozhodnuto o dvou samostatných skutcích (s odlišným okruhem poškozených), bylo rozhodnuto ve skutečnosti o dvou věcech a dvěma výroky. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ve vztahu k oběma skutkům bylo věcně rozhodnuto stejně, tj. postoupením věci řediteli Okresního ředitelství Policie České republiky, a že zdánlivě bylo rozhodnuto jedním výrokem. Ve vztahu ke každému samostatnému skutku zakládajícímu znaky trestného činu (s možnou výjimkou pokračování v trestném činu) jde totiž o výrok samostatný, nezávisle na tom, jak tato okolnost bude v usnesení formálně vyjádřena.
Ministr spravedlnosti taktéž zdůraznil, že právní moc je vlastnost rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, které se navenek projevuje v nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí. Obecně platí, že rozhodnutí je v právní moci, pokud proti němu nelze podat řádný opravný prostředek; právní moci nabývají výroky rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění či jiné části.
Podle §140 odst. 1 tr. ř. usnesení je pravomocné a vykonatelné,
a) jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští,
b) jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak
aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla,
bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo,
cc) podaná stížnost byla zamítnuta.
Podle §140 odst. 3 tr. ř. stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit.
Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že zákon umožňuje, aby některé výroky usnesení nabyly právní moci dříve než ostatní. Částečná právní moc nastává, jestliže po podání stížnosti je tu některý výrok usnesení, který orgán rozhodující o stížnosti není oprávněn přezkoumávat; stejně tak však může nastat i v případě, kdy jen ve vztahu k oddělitelné části usnesení, jíž bylo rozhodnuto jen o některé z více osob nebo jen o některé z více věcí v témž usnesení, byly splněny předpoklady ustanovení §140 odst. 1 tr. ř. Právní moc je totiž v tomto případě závislá na konkrétním okruhu oprávněných osob, jež mohou proti oddělitelnému výroku podat stížnost.
Stěžovatel poukázal, že v tomto ohledu se Nejvyšší soud ve svém usnesení z 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 97/2005, ztotožnil s úvahami obsaženými v odůvodnění usnesení Okresního soudu v Bruntále (strany 2, 3), jakož i Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (strany 3, 4), nikoli však s důsledky, které oba soudy z tohoto nedostatku vyvodily. Současně pak odkázal na ustanovení §174a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2004 a konstatoval, že nejvyšší státní zástupkyně rozhodla ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, ve vztahu ke skutku 1) z usnesení státního zástupce, které nabylo právní moci dne 16. 7. 2003, až po uplynutí lhůty citované v §174a odst. 1 tr. ř. před novelou a tím porušila zákon v neprospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. toto porušení zákona vyslovil, a podle §269 odst. 2 tr. ř., aby zrušil uvedenou nezákonnou část napadeného usnesení nejvyšší státní zástupkyně, včetně dalších rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbydou podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší soud v tomto řízení o stížnosti pro porušení zákona již nehodlá řešit problematiku tzv. částečné právní moci, neboť to v této věci již dříve učinil dovolací senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 97/2005, když zaujal názor, že bylo-li usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, jímž bylo podle §171 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o postoupení trestní věci obviněného řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v Bruntále, ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 3 KZv 19/2003, zrušeno jako nezákonné, stalo se tak ohledně obou skutků, tj. jak ohledně skutku posuzovaného jako trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák., tak i pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák., a to přesto, že usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě nabylo v té části, v níž bylo rozhodnuto o postoupení věci – skutku kvalifikovaného jako trestný čin urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák., právní moci dne 16. 7. 2003 (tj. před více jak dvěma měsíci před rozhodnutím nejvyšší státní zástupkyně).
Ostatně i veškerá věcná a výkladová argumentace ministra spravedlnosti, obsažená ve stížnosti pro porušení zákona, čerpala a z valné části i citovala z výše zmíněného usnesení dovolacího senátu Nejvyššího soudu.
Zbývalo proto vyřešit otázku, kterou je samotná přípustnost stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce vydaného podle ustanovení §174a odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, ve znění účinném do dne 30. 6. 2004, nejvyšší státní zástupce může do dvou měsíců (s účinností ode dne 1. 7. 2004 do tří měsíců) od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci.
Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval obdobnou problematikou, kdy řešil, zda je přípustná stížnost pro porušení zákona podaná proti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 58/2003, uvedl, že ustanovení §174a tr. ř. zavedené do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. je ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, takže podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci.
Vyslovený právní názor byl později usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 19/2005, modifikován v tom smyslu, že pod pojmem „usnesení o zastavení trestního stíhání“ užitým v ustanovení §174a odst. 1 tr. ř., není myšleno pouze rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, ale také rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zastavení trestního stíhání nebo rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání.
Kromě jiných byl v odůvodnění obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněn argument podporující závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech upravených §174a tr. ř. a tím je snaha zajistit dodržení zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř. Ta je nepochybně důvodem právní úpravy oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř., protože trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Podstatou zásady obžalovací v trestním procesu je rozdělení základních procesních funkcí (obžaloba, obhajoba, rozhodnutí) mezi jednotlivé procesní subjekty. Funkce žalobce je svěřena samostatnému procesnímu subjektu, státnímu zástupci, bez jehož návrhu nemůže být trestní řízení konáno, naopak k podání obžaloby či návrhu na potrestání není oprávněn žádný jiný subjekt než státní zástupce – v tomto směru je státní zástupce jako žalobce pánem sporu (dominius litis). Ze zásady obžalovací vyplývá požadavek takové úpravy trestního řízení, kdy rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení (tedy ve stadiu před podáním obžaloby) je ve výlučné kompetenci státního zástupce bez jakékoli další ingerence soudu, resp. bez ingerence jiného procesního subjektu. Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o zákonnosti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení, bylo by takové rozhodnutí v rozporu se zásadou obžalovací jako jednou ze zásadních zásad trestního práva procesního.
Nejvyšší soud pak v těchto svých usneseních dospěl ke shodnému závěru, že je v souladu s právní úpravou dominantního postavení státního zástupce v přípravném řízení (srovnej některé výrazné koncepční změny právní úpravy přípravného řízení, které přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.), že náprava nezákonných rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, je v plné kompetenci nejvyššího státního zástupce jako orgánu soustavy státních zastupitelství, do které Nejvyšší soud není oprávněn ingerovat na základě stížnosti pro porušení zákona.
Vyslovené závěry však neznamenají, že usnesení nejvyššího státního zástupce, vydané podle §174a odst. 1 tr. ř., nelze za žádných okolností zrušit, ani cestou stížnosti pro porušení zákona. Přípustnost podání stížnosti pro porušení zákona v případech, kdy bylo nejvyšším státním zástupcem vydáno usnesení podle §174a odst. 1 tr. ř., však bude zcela výjimečná. Nejvyšší soud nehodlá nic měnit na závěrech vyslovených v jeho usneseních ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 58/2003 a ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 19/2005. To znamená, že žádnému soudu obecné soustavy soudů, tedy ani Nejvyššímu soudu nepřísluší státnímu zástupci přikazovat, že ta která osoba má být postavena před soud, jinými slovy že na ni má být pro určité jednání podána k soudu obžaloba, či návrh na potrestání. Případně naopak, že státní zástupce má trestní stíhání určité osoby pro konkrétní skutek zastavit, nebo věc postoupit orgánu příslušnému k projednávání přestupků. To je zcela nepochybně ve výlučné pravomoci a kompetenci státního zastupitelství, které jako jediný příslušný orgán je o tomto oprávněno rozhodovat.
Pokud ale dojde k výjimečné situaci, jako se tomu stalo v přezkoumávaném případě obviněného mjr. K. O., kdy nejvyšší státní zástupkyně nerespektovala zákonem stanovenou lhůtu pro rozhodnutí podle §174a odst. 1 tr. ř. ohledně části usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství o postoupení věci, a v jeho důsledku došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, pak požadavek na zrušení vadné části takového rozhodnutí zcela evidentně převyšuje zájem na stabilitě pravomocného rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně. Nelze totiž rezignovat na možnost nápravy takovéhoto vadného rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, i když k němu bude docházet nepochybně zcela ojediněle a výjimečně, zejména když popsaným porušením zákona dojde ke zhoršení postavení obviněného.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než toto vysloveně procesní porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovit a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou a nezákonnou část usnesení nejvyšší státní zástupkyně zrušit, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Další postup podle §270 odst. 1 tr. ř. nebyl nutný, neboť samotným zrušením nezákonné části napadeného usnesení nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. NZa 1473/2003 došlo k napravení nezákonného stavu a k vytvoření procesních předpokladů, aby ohledně obou skutků, pro něž byl obviněný mjr. O. původně trestně stíhán, bylo příslušnými soudními a správními orgány rozhodnuto v souladu se zákonem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec