ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.95.2002.1
sp. zn. 4 Tz 95/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. března 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných K. H., M. S., a Bc. F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 1976, sp. zn. 5 To 235/76, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 1 T 210/76, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 1976, sp. zn. 5 To 235/76 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 v neprospěch všech obviněných a dále v ustanovení §10 odst. 1 písm. a), §202 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 1990 v neprospěch obviněných K. H. a M. S. a v ustanovení §10 odst. 1 písm. c), §202 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 1990 v neprospěch obviněného F. S.
Napadený rozsudek se zrušuje ve své odsuzující části.
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obvinění K. H., M. S. a F. S. z p r o š ť u j í o b ž a l o b y býv. okresního prokurátora Plzeň- jih ze dne 11. 6. 1976 sp. zn. Pv 103/76 pro skutek, že
na den 13. 12. 1975 v P., ve vzájemné dohodě a v dohodě s I. J. a dalšími osobami pod záminkou kulturní akce místní organizace SSM v P., zorganizovali a umožnili veřejné vystoupení I. J. a dalším osobám, při kterém byly přehrávány, zpívány a předneseny před větším počtem posluchačů vulgární a oplzlé texty,
protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 7. 1976, sp. zn. 1 T 210/76, byli obvinění K. H., M. S. a F. S. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §9 odst. 2 k §202 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchali tím, že dne 13. 12. 1975 v P., ve vzájemné dohodě a v dohodě s I. J. a dalšími osobami pod záminkou kulturní akce místní organizace SSM v P., zorganizovali a umožnili veřejné vystoupení I. J. a dalším osobám, při kterém byly přehrávány, zpívány a předneseny před větším počtem posluchačů vulgární a oplzlé texty, čímž se dopustili veřejně hrubé neslušnosti a čin spáchali jako členové organizované skupiny. Za to byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody a to K. H. v trvání dva a půl roku, M. S. v trvání osmnácti měsíců a F. S. v trvání osmi měsíců. Všichni byli k výkonu trestů zařazeni do první nápravně výchovné skupiny.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání, o kterých jednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání. Ten svým rozsudkem ze dne 3. 9. 1976, sp. zn. 5 To 235/76, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že K. H. a M. S. uznal vinnými organizátorstvím k trestnému činu výtržnictví podle §10 odst. 1 písm. a), §202 odst. 1 tr. zák. a F. S. uznal vinným pomocí k trestnému činu výtržnictví podle §10 odst. 1 písm. c), §202 odst. 1 tr. zák. Uvedeného účastenství k trestnému činu výtržnictví se obvinění podle rozhodnutí odvolacího soudu dopustili tím, že dne 13. 12. 1975 v P., K. H. po dohodě s I. J. a dalšími osobami společně s obviněným M. S. zorganizovali a umožnili veřejné vystoupení I. J., K. S. a S. K., ke kterému jim pomohl rozeslat pozvánky obviněný F. S., kde pak účinkující uváděli písně a texty s vulgárními výrazy a obsahem, který znevažoval společenské morální zásady, tedy obviněný K. H. a M. S. zosnovali spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a obviněný F. S. poskytl pomoc ke spáchání tohoto trestného činu.
Za to byli K. H. a M. S. odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, K. H. v trvání patnácti měsíců, M. S. v trvání devíti měsíců, pro jejichž výkon byli oba zařazeni do první nápravně výchovné skupiny. F. S. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, v níž odvolacímu soud vytkl, že svým rozhodnutím neodstranil pochybení soudu prvního stupně a porušil tak zákon v neprospěch obviněných v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když nezjistil, že soud prvního stupně porušil zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť nalézací soud náležitě nezjistil skutkový stav věci a provedené důkazy nesprávně zhodnotil.
Krajský soud v Plzni podle stěžovatele sice dospěl ke správnému závěru, že obvinění se nemohli ve spolupachatelství dopustit trestného činu výtržnictví, neboť žádný z obviněných na veřejné produkci dne 13. 12. 1975 nevystoupil ani se nepodílel na přednesu písní s texty, jak jsou zadokumentovány ve spise. Pochybení se však krajský soud dopustil tím, že uznal obviněné vinnými účastenstvím na trestném činu výtržnictví. V průběhu celého řízení totiž nebylo obviněným prokázáno, že jim byl předem znám obsah vystoupení hudební skupiny, a proto je nebylo možné vinit ani z účastenství na tomto trestném činu. Odvolací soud své tvrzení o tom, že obviněným byl znám obsah vystoupení skupiny dovodil z toho, že obvinění již dříve s I. J. hovořili, znali jeho názory na tzv. moderní hudbu a její směr a byli sběrateli nahrávek této hudby. Tato argumentace v žádném případě nemůže potvrdit vědomost obviněných o obsahu vystoupení hudební skupiny, zejména pokud jde o konkrétní obsah textů písní, které pak byly na veřejném vystoupení uvedeny. Konečně i za předpokladu, že by obviněným byl předem znám obsah vystoupení hudební skupiny, což prokázáno nebylo, nemohli se dopustit účastenství na trestném činu výtržnictví, neboť jeho zákonné znaky vystoupením hudební skupiny nebyly naplněny uvedením některých písní s výrazy, které bylo možno považovat za vulgární.
Podle názoru ministra spravedlnosti ustanovení §202 tehdy platného trestního zákona mělo na mysli postihnout hrubou neslušnost narušující pravidla občanského soužití. Naopak zákonodárce tímto ustanovením nesledoval trestní represí ohrozit každého, kdo vystoupí způsobem, který není zcela v souladu s běžnou morálkou nebo neodpovídá obecnému vkusu. Vystoupení hudební skupiny, na jehož přípravě se obvinění podíleli, nebylo možno vůbec posuzovat jako trestný čin. Za těchto okolností se obvinění nemohli dopustit ani účastenství na tomto trestném činu. Lze důvodně konstatovat, že celé řízení bylo motivováno snahou kriminalizovat nejen hudební skupinu a její členy, ale i obviněné, kteří se podíleli na organizování jejich veřejného vystoupení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 1976, sp. zn. 5 To 235/76, byl porušen zákon v neprospěch všech obviněných v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 7. 1976, sp. zn. 1 T 210/76 též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §202 odst. 1, 2 tr. zák. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. oba rozsudky zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 1990 spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti.
Účastníkem podle §10 odst. 1 tr. zák. na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil ( organizátor ), b) navedl jiného k spáchání trestného činu ( návodce ), c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu ( pomocník ).
Pokud se týká formální stránky odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně, je třeba konstatovat, že skutková věta výrokové části tohoto rozsudku je příliš obecná a nepojmenovává dostatečně konkrétně jednání jednotlivých obviněných, jímž se měli dopustit příslušných forem účastenství na trestném činu, a místo toho používá termínů, které jsou znaky zákonného ustanovení, jež měly být citovány pouze v tzv. právní větě rozsudku. Ze skutkové věty není taktéž zřejmé, že obvinění jednali s vědomím o závadnosti obsahu připravovaného vystoupení J. a spol., a měli tak v úmyslu se na spáchání trestného činu podílet, a to buď organizátorstvím či pomocí ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) nebo písm. c) tr. zák. Rovněž popis výtržnického jednání hlavních pachatelů postrádá potřebnou míru konkrétnosti, spočívající alespoň v odkazech na příslušné stránky přednášky či názvy písní, jež zazněly v jejich vystoupení, aby bylo možné si utvořit dostatečně přesnou představu o znění a četnosti vulgarizmů, jež soud považoval ve svém celku za hrubou neslušnost podle zákona. Lze proto konstatovat, že skutková věta ve výrokové části přezkoumávaného rozsudku nesplňuje veškerá kritéria ustanovení §120 odst. 3 tr.ř.
V této souvislosti je třeba zdůraznit princip akcesority účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák., což znamená, že k trestnosti jednání, jehož se podle odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu dopustili obvinění K. H., M. S. a F.S., zákon vyžaduje, aby trestný čin byl hlavním pachatelem dokonán, nebo aby se o jeho spáchání alespoň pokusil.
Organizátorem trestného činu je pak osoba, která se podílí na spáchání trestného činu rozhodujícím způsobem ve skupinových věcech, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje zákonné znaky zosnování a řízení trestného činu. Zosnováním trestného činu je třeba rozumět činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajištění jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání jednotlivých pokynů konkrétním osobám a vyžadování jejich splnění.
Pomocníkem je ten, kdo úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Po stránce subjektivní je nutno, aby pomocník věděl o úmyslu hlavního pachatele spáchat trestný čin a jedná tak, aby jemu známý úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o trestném činu hlavního pachatele ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek připravovaný hlavním pachatelem alespoň v hlavních rysech jež naplňují určitou skutkovou podstatu trestného činu a ví, že osoba, které pomáhá, svým jednáním poškodí či ohrozí zájem chráněný trestním zákonem.
Z výpovědi obviněného K. H. vyplynulo, že někdy v srpnu 1975 se náhodně setkal s I. J. v P. a ten se mu zmínil o možnosti uskutečnit přednášku o moderní hudbě. Protože se o takovou hudbu zajímal, informoval na jedné ze schůzí místní organizace SSM o této možnosti, a tam bylo dohodnuto, aby kulturnímu referentovi pomohl se zajištěním takové přednášky. Zajel proto za M. S., kterého požádal o zhotovení pozvánek s tím, že námět pozvánky ponechal na něm. Bylo pouze dohodnuto, že pozvánky budou mít formu fotografie. K. H. po celou dobu řízení odmítal, že by předem znal obsah přednášky, kterou měl I. J. uskutečnit. Na základě původní rozmluvy s I. J. ale dospěl k závěru, že je to člověk, který věci rozumí a je pro věc fundován. Znal jej především podle jména a věděl, že I. J. do roku 1970 spolupracoval s redakcemi některých časopisů. O plánované přítomnosti a účinkování S. a K. sice od I. J. věděl, ale nebylo mu blíže řečeno, co ti dva zpívají a ani se na obsah písní neptal. Na samotném vystoupení I. J., S. a K. nespatřoval nic protizákonného. Je pouze skutečností, že v některých textech se objevilo silnější slovo, které ale bylo vždy nedílnou součástí takového textu, a nejednalo se tak o lacinou vulgarizaci.
Obviněný M. S. připustil, že I. J. znal již před jeho vystoupením v P. Byly mu známi i některé texty S. Co však bude obsahem přednášky a co ti dva zpěváci budou zpívat, tak to nevěděl. Dá se říci, že s jejich vystoupením neměl nic společného. On sám v průběhu večera pouze pomáhal obsluhovat aparaturu, na které se přehrávaly jeho a K. H. desky. Taktéž připustil, že zhotovil na požádání K. H. pozvánky, které rozdal. Některé dal K. H. a několik jich poslal poštou i F. S. J. přednáška mu závadná nepřipadala a taktéž interpretované písně se mu nejevily nevhodné, byť se v nich ojediněle vyskytla sprostá slova.
Obviněný F. S. uvedl, že se sice s J. dříve náhodně dvakrát setkal v P., ale neslyšel ho nikdy veřejně vystupovat. S K. H. a M. S. se znal, ale nepodílel se na organizování žádných akcí a srazů. Od M. S. se dozvěděl, že se bude konat večer undergroundové hudby a poezie v P., přičemž obdržel propagační fotografie – pozvánky. Nevěděl, že do P. přijede J., K. a S. M. S. mu sdělil, že večer organizuje SSM, a proto si myslel, že je všechno v pořádku. O obsahu večera neměl konkrétní představu a jediné co udělal je, že některým svým známým předal propagační pozvánku. Vlastního večera se zúčastnil pouze jako divák.
Svědek I. J. vypověděl, že se s K. H. sešli v P. v létě roku 1975, kde jej vyhledal díky kontaktu, který dostal od M. S. Toho znal také od roku 1975, ale blíže jej poznal až v P. Do té doby jej M. S. kontaktoval pouze písemně, když jej zejména informoval o možnosti vystoupení skupin P., D. a P., které se ale neuskutečnilo. Tento svědek dále uvedl, že jedno vyhotovení své přednášky předal K. H., ale až po jejím uskutečnění v P. Svědek K. S. uvedl, že F. S. v kritické době neznal a nevěděl ani o koho jde. Stejně se vyjádřil i k osobě M. S. O možnosti vystoupit v P. se mu zmínil J. asi týden před akcí. Svědek S. K. prohlásil, že do P. jej pozval J. M. S. a K. H. mu v P. představil také on, neboť je do té doby neznal.
Žádné jiné důkazy ohledně toho, zda si obvinění byli vědomi obsahu připravovaného vystoupení jednotlivých interpretů, popř. toho, že již jiné obdobné vystoupení I. J., event. S.a K. či K. S. navštívili již v době předchozí, provedeny v řízení před soudem nebyly a ani se ve spise nenachází, když všechny ostatní výpovědi svědků se vyjadřují pouze k vlastnímu průběhu večera. Z provedených důkazů vyplynulo pouze to, že obvinění K. H. a M. S. věděli, že J. a spol. budou na pořádané akci vystupovat, ale z žádného z důkazů nebylo patrné, že si byli či alespoň museli být vědomi, že počínání těchto interpretů během vystoupení bude mít charakter výtržnického jednání a přesto nebo právě proto takové vystoupení těmto osobám umožnili či pomáhali uskutečnit. V případě obviněného F. S. bylo důkazy pouze potvrzeno, že se celé akce zúčastnil jako divák, když ještě před tím na žádost M. S. rozdal několik pozvánek svým známým aniž věděl, co bude konkrétním obsahem vystoupení J. a spol.
V těchto souvislostech tudíž nemůže obstát odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který dovodil, že jestliže všichni tři obvinění účinkující, zejména I. J., znali, neboť s ním dříve několikrát hovořili a byli sběrateli nahrávek moderní hudby, museli tudíž znát jeho názory na tzv. „ moderní hudbu “ a její směr. Obvinění K. H. a M. S. byli proto podle soudu druhého stupně zhruba seznámeni s tím, co na uvedeném večeru bude hráno, zpíváno nebo referováno, a proto, jestliže pomohli zajistit sál či vyrobit pozvánky, si museli být vědomi svojí účasti na trestném činu výtržnictví. Prostřednictvím obviněného M. S. se o programu koncertu dozvěděl i obviněný F. S., když jej M. S. navštívil a seznámil jej s večerem, který se má konat.
Podle zjištění Nejvyššího soudu však v daném ohledu soudy obou stupňů jiné důkazy, než jak byly shora citovány, neměly k dispozici a proto takto vyslovené závěry odvolacího soudu nelze akceptovat. Obviněným těmito důkazy nebylo spolehlivě prokázáno, že si byli vědomi toho, že na koncertě bude J. a spol. předvedeno něco neslušného, vulgárního či oplzlého. Takový závěr nebylo opodstatněné vyvodit z pouhé indicie, že se obvinění s J. v minulosti setkali nebo s ním byli v příležitostném písemném kontaktu, když jej ani ostatní účinkující do té doby neslyšeli přednášet ani jinak vystupovat, popř. z toho, že vlastnili některé nahrávky soudobé hudby. Za tohoto skutkového stavu nebylo možné dospět k rozhodnutí o účastenství obviněných K. H., M. S. a F. S. na jednání hlavních pachatelů, které mělo být trestným činem výtržnictví a to zejména pro absenci subjektivní stránky, když ve vztahu k jejich osobám nebylo prokázáno úmyslné zavinění ve smyslu §4 tr. zák.
S ohledem na to, co již bylo uvedeno, bylo nutné se zabývat též samotným obsahem přednášky I. J., ukázkami přehrávané hudby a vystoupeními S. K. a K. S., neboť jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, jejich jednání bylo posouzeno v rámci řešení předběžné otázky ( viz. §9 tr. ř.), jako dokonaný trestný čin výtržnictví podle §202 tr. zák. Z důkazů provedených v hlavním líčení bylo možné zjistit, že přednáška I. J. obsažená ve spise na č.l. 286 – 311 v sobě nezahrnuje více jak šest vulgárních výrazů jež se vyskytují na č. l. 295, 298, 300, přičemž jsou vždy součástí myšlenkové úvahy autora či citací písňového textu. To, že se ve vystoupení I. J. vulgární výrazy objevily potvrdili i někteří svědkové, ale převážně v obecné a málo konkrétní podobě. Pokud jde o hudební nahrávky, které jmenovaný pouštěl v souvislosti se svojí přednáškou, tak většina svědků se o nich vyjádřila v tom smyslu, že se jednalo o ukázky hudby s anglickými texty. Pouze svědkyně A. P. vypověděla, že se jednalo o nahrávky v jazyce českém i anglickém s tím, že obsah některých písniček byl dost sprostý, ale bez většího upřesnění. Teprve po předestření některých písňových textů vyšetřovatelem konkretizovala ty, v nichž se vulgární slova nacházela. Toto tvrzení jmenované svědkyně pokud se týká vulgarizmů ve skladbách přehrávaných z magnetofonu je ale ojedinělé a žádný další svědek ho nepodpořil. Svědci vesměs připustili, že sprostá slova zaznamenali v přednášce I. J. a v některých skladbách přednesených za doprovodu kytary, aniž by konkretizovali, které z nich byly interpretovány K. S., a které S. K. Texty anglicky zpívaných písní, které byly J. jako ukázky hudby v souvislosti s přednáškou pouštěny, nejsou ve spise zadokumentovány a nebyl jimi tudíž jednoznačný důkaz proveden. Pouze obviněný K. H.a k tomu v hlavním líčení upřesnil, že se jednalo o nahrávky skupin P. p., P. g. a A. s tím, že tyto písně byly zpívány v anglickém jazyce. Z důkazně prokázaných celkově deseti písní hraných a zpívaných v průběhu večera S. K. a K. S., byly ve třech z nich obsaženy vulgární výrazy. Ostatní skladby, jejichž texty jsou ve spise založeny a byly též jako důkaz přečteny, nebyly podle tvrzení obviněných v průběhu vystoupení interpretovány a provedenými důkazy se tuto jejich obhajobu nepodařilo spolehlivě vyvrátit.
Nemůže proto obstát odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kde je uvedeno, že texty celé řady zpívaných písní byly obsahově závadné a vyskytovaly se v nich vulgární výrazy. Stejný obsah měl podle krajského soudu i referát přednesený I. J. Jak tento referát, tak i tyto písně podle odvolacího soudu znevažovaly a zesměšňovaly společenské hodnoty, kterých bylo dosaženo v naší společnosti a určitý důraz tomuto měla dát i řada vulgárních slov, které jednotlivé texty obsahovaly. Právě tyto skutečnosti hodnotil soud druhého stupně jako hrubou neslušnost, které se dopustili účinkující v průběhu svého vystoupení, t. j. J., K.k a S., aniž se soud tímto pojmem výkladově blíže zabýval a v této souvislosti specifikoval jednotlivé závadné pasáže textů a přednášky.
Při právním posuzování skutku nemělo být přehlédnuto, že trestný čin výtržnictví byl a stále je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, tak jak jsou vymezeny v hlavě páté zvláštní části trestního zákona. Výtržností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, který hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost, zdraví a majetek nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných, (viz Rt 44/1990). Je také nutné vyvodit, že formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého, ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor ostatních občanů, (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 7 Tdo 224/2002). Za hrubou neslušnost je pak považováno jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky, např. hrubé rušení shromáždění občanů nebo obřadu občanů, či hrubý útok na čest a vážnost občana hrubými nadávkami, oplzlými řečmi či urážkami skutkem. Proto každý neslušný výraz vyskytující se v hovorové řeči nelze již apriorně považovat za hrubou neslušnost, jakou má na mysli ustanovení §202 tr. zák, ale je třeba jeho použití hodnotit ve všech souvislostech, zejména ve vztahu k místu a době, kdy byl použit.
Vzhledem k uvedenému lze závěr, učiněný soudem druhého stupně v rámci řešení předběžné otázky, zda se hlavní pachatelé svým jednáním dopustili trestného činu výtržnictví, označit za nepřesvědčivý. V souvislosti s touto otázkou je třeba podotknout, že odsouzení I. J., též za jeho vystoupení v P. dne 13. 12. 1975, pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1, 2 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 9. 1976, sp. zn. T 379/76, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76, bylo v řízení o stížnosti pro porušení zákona zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. 4 Tz 91/2002 s tím, že okresnímu státnímu zástupci Praha - západ bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž lze předpokládat, že trestní stíhání jmenovaného bude zastaveno.
Na základě všech shora uvedených zjištění Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch všech obviněných a dále v ustanovení §10 odst. 1 písm. a), §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněných K. H. a M. S. a v ustanovení §10 odst. 1 písm. c), §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného F. S. Odvolací soud nedostál v plném rozsahu své přezkumné povinnosti, když sice zjistil nesprávné a zákonu neodpovídající právní závěry soudu prvního stupně, ale sám pak pochybil, když jmenované obviněné uznal vinnými účastenstvím na trestném činu a uložil jim tresty, ačkoli ani takové právní hodnocení neodpovídalo prokázanému jednání obviněných. Nejvyšší soud proto podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a to v jeho odsuzující části, když výrok, jímž tento soud zrušil celý rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih, zůstal nedotčen. Dále Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože skutkový stav zjistitelný z důkazů provedených bez formálních vad v původním řízení před soudem umožnil postup podle §271 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud ohledně ve věci přezkoumávaného skutku rozhodl sám tak, že obviněné K. H., M. S. a F. S. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby býv. okresního prokurátora Plzeň- jih ze dne 11. 6 . 1976 sp. zn. Pv 103/76 zprostil, neboť dospěl k závěru, že uvedený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2003
Předseda senátu
JUDr. František H r a b e c