ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.98.2003.1
sp. zn. 4 Tz 98/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Vladimíra Jurky stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného R. R., proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001, byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch obviněného R. R.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1998, sp. zn. 1 T 74/88, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 1. 4. 1988 do 12.00 hodin nenastoupil výkon vojenské základní služby u V. s. s. š. v P., neučinil tak ani do 24 hodin poté a i u hlavního líčení odmítl vykonávat vojenskou základní službu s poukazem na své náboženské přesvědčení. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.
K odvolání obviněného bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře rozsudkem ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině obviněnému nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením pro jeho výkon do I. nápravně výchovné skupiny.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500 – 58/88 bylo rozhodnuto, že R. R. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a podle čl. I odst. 1 písm. a) tohoto amnestijního rozhodnutí byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí svobody ve výši jednoho roku a patnácti dnů.
Dne 14. 6. 1993 byl bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen návrh obviněného na soudní rehabilitaci podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., přičemž současně obviněný požádal ve smyslu §6 odst. 2 citovaného zákona o navrácení lhůty k podání tohoto návrhu. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/93 nebyla podle §61 odst. 1 tr. řádu per analogiam žádost obviněného o navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci povolena. Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 6. 1993.
Proti tomuto usnesení podal dne 30. 8. 2000 ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 7 Tz 211/2000, byla tato stížnost podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítnuta.
Usnesením ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, rozhodl Okresní soud v Olomouci o návrhu obviněného R. R. na povolení obnovy řízení tak, že podle §278 odst. 1 tr. ř. obnovu řízení, skončeného rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, povolil a současně podle §184 odst. 1 tr. ř. tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Usnesení o povolení obnovy řízení nabylo právní moci dne 5. 12. 2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 3 T 243/2001, byl obviněný R. R. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci ze dne 7. 6. 1988, sp. zn. 1 Opv 131/88 pro skutek výše popsaný a kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 12. 2001.
Dne 29. 4. 2002 byl Okresnímu soudu v Olomouci doručen prostřednictvím obhájce obviněného R. R. návrh na vyslovení jeho účasti na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001, bylo k návrhu obviněného rozhodnuto, že podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění per analogiam je účasten soudní rehabilitace ohledně svého odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88 ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 8. 2002.
Proti posledně citovanému usnesení Okresního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného R. R.
V této namítá porušení zákona v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, když k soudní rehabilitaci obviněného mohlo dojít výlučně jen na základě přezkumného řízení podle §4 citovaného zákona o soudní rehabilitaci, konaného na jeho návrh či jiné oprávněné osoby podle §5 odst. 1 tohoto zákona. Přitom ve smyslu §6 odst. 1 téhož zákona byla lhůta k podání návrhu konkrétním způsobem limitována. Soud pochybil, jestliže přes skutečnost, že obviněný návrh včas nepodal a jeho žádosti o navrácení lhůty nebylo vyhověno, a to ani cestou stížnosti pro porušení zákona, reagoval na opakovaný návrh obviněného na soudní rehabilitaci aplikací ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, když toto ustanovení se vztahuje na zcela jiné případy soudní rehabilitace.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
Nejprve je třeba zmínit, že z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá vědomost okresního soudu o tom, že ustanovení zákona o soudní rehabilitaci nemůže na obviněného aplikovat bezprostředně, a proto tak učinil za použití analogie. Rozhodl tak v podstatě proto, aby se obviněný R. R. mohl úspěšně domoci jednorázové peněžní částky, kterou zák. č. 261/2001 Sb. mj. poskytuje občanům České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno mj. podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (viz §2 výše cit. zákona). Ke zrušení původních odsuzujících rozhodnutí bývalých vojenských soudů totiž v případě obviněného nedošlo podle zákona o soudní rehabilitaci, ale na základě povolení obnovy řízení podle trestního řádu a posléze pak v důsledku zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci, takže obviněný nebyl osobou, na níž se příslušná ustanovení zák. č. 261/2001 Sb. vztahovala.
Podle §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů.
Nejvyšší soud je toho názoru, že okresní soud nemohl o návrhu obviněného ze dne 29. 4. 2002 na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. kladně rozhodnout v prvé řadě z toho důvodu, že přezkumné řízení podle tohoto zákona upravené v jeho oddíle třetím a čtvrtém bylo řízením výhradně návrhovým. K podání takového návrhu sice byl obviněný oprávněn (viz §5 odst. 1 zák. o soudní rehabilitaci), ale návrh bylo nutné uplatnit nejpozději do dvou let ode dne účinnosti zákona, tedy do 1. 7. 1992 (viz §6 odst. 1 téhož zákona), což obviněný neučinil. Zahájení přezkumného řízení podle §4 a následujících zákona o soudní rehabilitaci a vydání příslušného rozhodnutí tak v jeho případě nepřicházelo v úvahu.
Ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. pak bylo přípustné v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek apod. Nepochybně se ale muselo jednat o právní stav před účinností zákona o soudní rehabilitaci. V přezkoumávaném případě ale proti obviněnému R. R. bylo nejen zahájeno a poté vedeno trestní stíhání, ale posléze byl v původním řízení souzen a pravomocně odsouzen výše citovanými rozsudky bývalých vojenských soudů. Ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci tak vůči jeho osobě nebylo možné nikterak použít, a již vůbec ne způsobem, jak to okresní soud učinil.
Pokud jde o postup, jehož je třeba užít k rehabilitaci osob, na něž lze vztáhnout ustanovení §33 odst. 2 zákona, je v něm samotném pouze obecně odkazováno na ostatní ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Jediným takovým v úvahu přicházejícím postupem je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona (tzv. rehabilitace na základě přezkumného řízení), jelikož pouze jím je možné dospět ke spolehlivému rozhodnutí, zda se na dotyčnou osobu rehabilitační zákon vztahuje či nikoliv. Samotný výrok vyslovený Okresním soudem v Olomouci v napadeném usnesení je tak výrokem nezákonným i z tohoto důvodu, jelikož žádné takové řízení v případě obviněného R. R. konáno nebylo. V této souvislosti je třeba podotknout, že kladné rozhodnutí je přípustné učinit pouze ve veřejném zasedání (§9 zákona o soudní rehabilitaci), kdežto okresní soud své rozhodnutí učinil v zasedání neveřejném.
Vzhledem k tomu, že je přesně a podrobně přijatou zákonnou úpravou stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie juris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný R. R. své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho byl anebo bude za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody odškodněn v souladu s platnou právní úpravou (viz zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že též došlo k přijetí zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům … atd., přičemž zákon pro poskytnutí takové jednorázové peněžní částky vyžaduje, aby odsouzení dotyčné osoby bylo zrušeno event. podle zák. č. 119/1990 Sb., nemůže být zákonným důvodem pro trestní soud, aby ohledně jmenovaného rozhodl tak, jak to učinil Okresní soud v Olomouci v napadeném usnesení, a to ani za pomoci analogie. Může to ale být důvodem k tomu, aby se obviněný domáhal u České správy sociálního zabezpečení ohledně své osoby analogického postupu, jako je tomu u osob, u nichž byl zákon o soudní rehabilitaci aplikován.
Pokud obhájce obviněného ve svém písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona kromě jiného navrhoval, aby Nejvyšší soud postoupil věc Ústavnímu soudu s tím, aby tento soud vyslovil nálezem, že částí ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 261/2001 Sb. je obviněný R. R. diskriminován ve svém právu na poskytnutí jednorázové peněžní částky vyplývající z tohoto zákona, Nejvyšší soud nemohl tomuto požadavku vyhovět.
Podle §224 odst. 5 tr. ř. soud přeruší trestní stíhání, má-li zato, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.
Je evidentní, že pokud je obhájcem obviněného za diskriminační označována část ustanovení zákona č. 261/2001 Sb., nejedná se o zákon, který by měl ohledně posuzování otázek viny, příp. trestu jakýkoli význam. Nejvyšší soud tak neměl důvod v předmětné věci přerušovat řízení, jelikož při rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona nebyl zákon č. 261/2001 Sb. nikterak aplikován. Tento zákon totiž přiznává určité další peněžní částky, v podstatě odškodnění, a to i osobám, na něž byl aplikován zákon o soudní rehabilitaci. Pokud se obviněný R. R. domnívá, že by se zákon č. 261/2001 Sb. měl vztahovat i na jeho osobu, musí se toho domáhat v jiném řízení, a nikoli prostřednictvím řízení o stížnosti pro porušení zákona, které je svou povahou řízením trestním.
Vzhledem k argumentům uvedeným výše pak Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch obviněného R. R. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohl napadené usnesení zrušit. Je třeba dodat, že stejným způsobem Nejvyšší soud rozhodl v obdobné věci pod sp. zn. 4 Tz 76/2003.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec