ECLI:CZ:US:2000:4.US.102.2000
sp. zn. IV. ÚS 102/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. P., advokát, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, č.j. 25 Cdo 2526/98-46, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a P. P. a J. P., jako vedlejších účastníků, zastoupených JUDr. A. N., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, č.j. 25 Cdo 2526/98-46, kterým bylo zamítnuto jeho podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1998, č.j. 26 Co 78/98-33, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 9. 1997, č.j. 9 C 1255/97-20. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejším účastníkům P.P. a J.P. o zaplacení částky 128.095,50 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení užíváním nebytových místností stěžovatele jako byt bez právního důvodu.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Porušení spatřuje v údajně nesprávných právních názorech dovolacího soudu ohledně výkladu ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., konkrétně rozsahu plnění, které jsou vedlejší účastníci povinni mu jako bezdůvodné obohacení vydat.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů prvního a druhého stupně, ani soudu dovolacího v otázce určení výše bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě, avšak nevysvětluje konkrétně, jakým způsobem se její řešení dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je především reprodukcí tvrzení a právních názorů, jež stěžovatel uplatňoval již v řízení před obecnými soudy a se kterými se Nejvyšší soud ČR v mezích dovolacího přezkumu v napadeném rozsudku vypořádal. Ústavní stížnost je polemikou s právními názory rozhodnutí obecných soudů a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vedlejší účastníci P. P. a J. P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou a plně se ztotožňují se závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými v napadeném rozsudku. Navrhli, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl a vedlejším účastníkům podle §62 odst. 4 a 5 zákona přisoudil náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 9 C 1255/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům, Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle ust. §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu