ECLI:CZ:US:2010:4.US.1020.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1020/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele V. Y., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 43, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 UL 1/2010-93 ze dne 2. března 2010, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na bezplatnou pomoc tlumočníka zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny, jakož i práva být podrobně seznámen s povahou a důvody státem vzneseného obvinění v jazyce, jemuž obviněný rozumí, podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 159/2009 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 159/2009 ze dne 26. října 2009 (dále jen "trestní příkaz") byl stěžovatel společně s Y. Y. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §202 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona, s přihlédnutím k §314e odst. 2 trestního řádu, k úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání pět měsíců. Podle §58 odst. 1 trestního zákona a podle §59 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva roky. Podle úředního záznamu ze dne 25. listopadu 2009 se stěžovatel i Y. Y. vzdali práva odporu proti uvedenému trestnímu příkazu a ten téhož dne nabyl právní moci. Následně, dne 2. prosince 2009 podal stěžovatel i Y. Y. (prostřednictvím obhájce) proti trestnímu příkazu odpor. K tomu jim bylo Okresním Soudem v Českých Budějovicích sděleno, že trestní příkaz je v právní moci a hlavní líčení proto nebude nařizováno. Dne 4. února 2010 podal stěžovatel i Y. Y. (prostřednictvím obhájce) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - nařízení hlavního líčení - podle §174a zákona o soudech a soudcích. Tento návrh byl Krajským sudem v Českých Budějovicích (dále jen "soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím odmítnut.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že v trestním řízení vedeném proti němu mu měl být od jeho počátku jako osobě cizí státní příslušnosti ovládající češtinu jen v omezeném rozsahu ustanoven tlumočník. Pokud se tak nestalo, jedná se o závažnou vadu řízení. Na nesprávnosti postupu policejního orgánu podle stěžovatele nic nemění ani poučení stěžovatele v protokolu o jeho výslechu a jeho prohlášení, že český jazyk dobře ovládá. Podle stěžovatele pak nelze vycházet z písemného prohlášení o vzdání se práva odporu, které mu bylo předloženo v češtině.
Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí stěžovatel namítá, že odůvodnění tohoto rozhodnutí je opřeno jednak o tu skutečnost, že návrhu stěžovatele na určení lhůty k procesnímu úkonu nepředcházela stížnost na průtahy řízení, kdy by účastník nebyl spokojen s vyjádřením orgánu státní správy soudů, jednak o tu skutečnost, že stěžovatel namítal nezákonný postup, v jehož důsledku došlo podle jeho názoru k nezákonnému rozhodnutí o právní moci trestního příkazu, přičemž však tyto námitky lze podle názoru soudu uplatnit pouze v řízení o stížnosti o porušení zákona s tím, že nelze na základě §174a zákona o soudech a soudcích rozhodovat o zrušení pravomocného rozhodnutí okresního soudu. Takové odůvodnění je však podle stěžovatele mylné. Nesprávnost prvního z uvedených argumentů spočívá podle stěžovatele v nesprávné aplikaci §174a odst. 1 a odst. 5 zákona o soudech a soudcích ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., když po této novele není s účinností od 1. července 2009 návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu podmíněn podáním stížnosti podle §164 zákona o soudech a soudcích a návrh lze dle §174a odst. 6 tohoto zákona odmítnout pouze tehdy, je-li podán osobou neoprávněnou nebo jestliže navrhovatel neopravil nebo nedoplnil návrh v určené lhůtě (nikoli tedy jak tomu bylo do 30. června 2006, kdy dle §174a odst. 5 bylo možno návrh odmítnout pokud stěžovatel nepodal stížnost na průtahy řízení). Druhý argument je podle stěžovatele mylný proto, že stěžovatel se procesně účinným způsobem nevzdal práva podání odporu proti trestnímu příkazu, odpor podal v zákonné lhůtě a tímto odporem trestní příkaz zrušil. Proto podle svého přesvědčení nemůže podávat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, jak uvádí soud ve v záhlaví citovaném rozhodnutí. Takovou stížností je totiž možno napadat pouze pravomocné rozhodnutí, které tu však v případě stěžovatele není.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a trestní řízení vedené proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení se Ústavní soud zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že v trestním řízením nebyl stěžovateli od jeho počátku ustanoven tlumočník.
Z protokolu o výslechu obviněného na č. l. 9-12 spisu vyplývá, že stěžovatel dne 21. srpna 2009 při výslechu jednoznačně uvedl: "Po shora uvedeném poučení výslovně prohlašuji, že práva a povinnostmi mi byly opětovně dostatečně vysvětleny, poučení jsem dostatečně porozuměl a nežádám dalšího objasnění. Český jazyk ovládám slovem i písmem..." V poučení na čl. l. 13 spisu pak stěžovatel po poučení obviněného - cizího státního příslušníka uvedl: "Prohlašuji, že poučení jsem porozuměl a vzal na vědomí, výslovně prohlašuji, že nepožaduji písemný překlad rozhodnutí uvedených v §28 odst. 2 trestního řádu." Taktéž ze záznamu o telefonickém hovoru na č. l. 8 spisu, podle kterého bylo hovořeno se stěžovatelem, resp. z obsahu rozhovoru zachyceného v tomto záznamu, je patrné, že stěžovatel česky rozumí. S ohledem na právě uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení v trestním řízení vedeném proti stěžovateli postupovaly v souladu s §2 odst. 14 a §28 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelovu (až) následně tvrzenou námitku, že neovládá dostatečně český jazyk, pak považuje Ústavní soud za účelovou.
Z §28 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu jasně plyne, že naplnění jejich skutkové podstaty je vázáno na podmínku uvedenou v §2 odst. 14 trestního řádu, totiž na prohlášení (obviněného), že neovládá český jazyk. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tak neučinil, ale naopak prohlásil, že českému jazyku dobře rozumí, nelze dovozovat povinnosti stanovené v §28 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu, tedy přibrání tlumočníka a přeložení písemností a poučení do mateřského jazyka stěžovatele.
Ústavní soud připomíná též vlastní judikaturu (srov. sp. zn. I. ÚS 32/2000 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2001, str. 383), z níže plyne, že z §2 odst. 14 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce, se nedá dovodit povinnost doručovat v jazyce mateřském. Tuto povinnost nelze dovodit (se zřetelem na tento konkrétní případ, kdy stěžovatel prohlásil, že českému jazyku dobře rozumí) ani v projednávané věci.
Ústavní soud proto nedovozuje, že by v trestním řízení vedeném proti stěžovateli došlo k porušení jeho základních práv a svobod a považuje trestní příkaz stejně jako soud za pravomocný.
V předchozím odstavci uvedený závěr má podstatný vliv na celkové posouzení ústavní stížnosti.
Je nutno přisvědčit námitce stěžovatele, že v záhlaví citované rozhodnutí nesprávně spočívá na aplikaci §174a odst. 1 a odst. 5 zákona o soudech a soudcích ve znění před novelizací zákonem č. 7/2009 Sb. Návrh stěžovatele na určení lhůty k procesnímu úkonu nepochybně podle těchto ustanovení posuzován být neměl. S ohledem na závěr Ústavního soudu, podle kterého neustanovení tlumočníka stěžovateli v trestním řízení nepředstavuje žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení, by však zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí jen z důvodu aplikace nesprávného znění zákona bylo pouhým formalismem. Takový postup by toliko prodloužil celkovou dobu řízení, avšak na rozhodnutí soudu a situaci stěžovatele by se ničeho nezměnilo, když návrh stěžovatele na určení lhůty k procesnímu úkonu by s ohledem na právní moc trestního příkazu musel být opět odmítnut (viz předposlední odstavec odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí). Aplikace správného časového znění §174a zákona o soudech a soudcích, resp. neaplikace jeho nesprávného znění, by tento závěr nemohla zvrátit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K návrhu stěžovatele na přednostní projednání, resp. na projednání věci jako naléhavé podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a tento návrh sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu