ECLI:CZ:US:2000:4.US.103.2000
sp. zn. IV. ÚS 103/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Ing. E. O. a Ing. J. O., oba zastoupeni JUDr. E. H., advokátkou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2000, čj. 7A 157/99-17, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2000, čj. 7
A 157/99-17, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhali zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí, kterým bylo dle §9 odst. 2 zákona č.
549/1991 Sb. zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku řízení
o jejich žalobě proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí
ČR ze dne 3. 8. 1999, čj. 870 /3/ 1469/ 99. Stěžovatelé namítají,
že soudní poplatek ve stanovené lhůtě uhradili. Tuto skutečnost
dokládají potvrzením České pošty, pobočka S., o nákupu kolkové
známky v hodnotě 1000,- Kč, kopií výzvy Vrchního soudu v Praze
s nalepenou kolkovou známkou v požadované hodnotě a podacím
lístkem České pošty, pobočka S., ze dne 23. 12. 1999, který
potvrzuje doporučené zaslání doplňujících skutečností, včetně
výzvy s nalepenou kolkovou známkou Vrchnímu soudu v Praze. Uvedené
důkazy dle názoru stěžovatelů svědčí o splnění jejich zákonné
povinnosti, neboť zákon o soudních poplatcích stanoví způsob
placení soudních poplatků buď v hotovosti nebo bezhotovostně,
přičemž úhrada kolkovou známkou je realizována nalepením obou dílů
kolkové známky na výzvu příslušného soudu. Zákon nestanoví
povinnost osobního doručení kolkové známky podatelně soudu.
Napadeným rozhodnutím soudu tak bylo porušeno ustanovení čl. 6
(správně patrně čl. 36) a čl. 2 Listiny základních práv a svobod.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
stěžovatelé v době podání žaloby nezaplatili soudní poplatek, byli
proto usnesením soudu ze dne 6. 12. 1999, čj. 7 A 157/99-13,
prostřednictvím své zástupkyně vyzváni mimo jiné k zaplacení
soudního poplatku z návrhu. Na výzvu soudu reagovala zástupkyně
stěžovatelů podáním ze dne 23. 12. 1999, v němž rozšířila žalobní
námitky. Splnění poplatkové povinnosti v něm však neuvedla
a neoznačila ani žádné přílohy tohoto podání. Z podacího razítka
Vrchního soudu v Praze bylo rovněž zřejmé, že uvedené podání došlo
bez příloh. Vrchní soud proto napadeným usnesením řízení podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. zastavil. Po právní moci usnesení
právní zástupkyně stěžovatelů doložila kopií výzvy s nalepeným
kolkem v hodnotě 1000,- Kč, potvrzující, že soudní poplatek
z návrhu byl zaplacen. Originál výzvy s nalepeným kolkem byl také
dodatečně nalezen v obálce, v níž zástupkyně stěžovatelů odesílala
své podání ze dne 23. 12. 1999. K zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě došlo v důsledku postupu ze
strany soudu (manipulací se zásilkou v podatelně soudu), ale
i v důsledku vadného postupu ze strany právní zástupkyně
stěžovatelů (§42 odst. 4 o.s.ř.).
Odkaz stěžovatelů na porušení ustanovení čl. 6 a čl. 2
Listiny základních práv a svobod se soudu jeví jako nepřípadný
a za této situace ponechal rozhodnutí o stížnosti na Ústavním
soudu.
Ministerstvo životního prostředí se svého postavení
vedlejšího účastníka ve smyslu ust. §28 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.vzdalo.
Z obsahu připojeného spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn.7A
157/99, Ústavní soud ověřil, že usnesením tohoto soudu ze dne 6.
1. 2000, čj. 7 A 157/99-17, došlo pro nezaplacení soudního
poplatku k zastavení řízení ve věci návrhu na přezkoumání
rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 8. 1999, čj.
870/ 3/1469/ 99. Ústavní soud dále zjistil, že výzva soudu ze dne
6. 12. 1999, dle ustanovení §43 o.s.ř. k doplnění podání
a zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy,
byla právní zástupkyni stěžovatelů doručena dne 10. 12. 1999. Na
tuto výzvu reagovala právní zástupkyně stěžovatelů přípisem ze dne
23. 12. 1999, ve kterém podala požadované vysvětlení ohledně
doručení žalobou napadeného rozhodnutí a dále k tomuto vyjádření
již bez dalšího výslovného zdůraznění přiložila tiskopis výzvy
soudu s vylepenou kolkovou známkou v hodnotě 1000,- Kč.
V citovaném soudním spise je rovněž přiložen podací lístek ze
dne 23. 12. 1999 a doklad ze dne 17. 12. 1999 o zakoupení kolku
v hodnotě 1000,- Kč. Z úředního záznamu na č.l. 20 soudního spisu
Ústavní soud ověřil vysvětlení vrchního soudu ohledně manipulace
se spisem na podatelně tohoto soudu, v jejímž důsledku došlo přes
splnění poplatkové povinnosti ve stanovené lhůtě k zastavení
soudního řízení.
Po posouzení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnosti je důvodná. Dle ustanovení §8
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. poplatky vybírají, vyměřují,
doměřují a vymáhají soudy. Poplatky se platí v české měně.
Poplatky, které nejsou vyšší než 5.000,- Kč, lze platit kolkovými
známkami, vydanými Ministerstvem financí ČR. Ostatní poplatky se
platí na účet státního rozpočtu, zřízený u České národní banky pro
jednotlivé soudy (dále jen "účet soudu").
V projednávané věci je z předložených důkazů a konečně
i z nesporného tvrzení účastníků zřejmé, že stěžovatelé zaplatili
soudní poplatek k výzvě soudu v soudem stanovené lhůtě, ve
stanovené výši a způsobem, který je stanoven zákonem - tzn.
kolkovou známkou, vylepenou na originále výzvy k zaplacení
soudního poplatku (tiskopis SEFT-15004 1-O.s.ř. č. 4a).
Skutečnost, že právní zástupkyně uvedený tiskopis s nalepenou
kolkovou známkou nezaslala soudu spolu s průvodním dopisem, či
tento tiskopis neuvedla jako přílohu ve svém přípisu Vrchnímu
soudu v Praze ze dne 23.12.1999, nelze považovat za jednání, které
by bylo možno považovat za postup neodpovídající ustanovení §42
odst. 4 o.s.ř., jak uvádí ve svém vyjádření vrchní soud, a za
postup, který by mohl ospravedlnit zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku.
Ústavní soud také přezkoumal, zda nápravy uvedené situace
nebylo možné dosáhnout cestou řádných opravných prostředků, a zda
tedy nejde o návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že správní soudnictví je vybudováno
na principu jednoinstančního řízení, který platí nejen pro
meritorní rozhodnutí, ale také pro rozhodnutí procesní povahy
(srov. III. ÚS 446/99), dle kterého je podání opravných prostředků
dle §250j odst. 4 o.s.ř. pro řízení podle hlavy druhé části páté
vyloučeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nejde
o návrh nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích (např. nález,
sp. zn. II. ÚS 310/97) zdůraznil, že právo na přístup k soudu,
chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo,
že nepřichází v úvahu ani jeho zužující výklad, ani formální
interpretační přístupy. Uvedené se plně vztahuje i na
projednávanou věc, kdy nedopatření ze strany soudu nelze vykládat
k tíži stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že nápravy, jak shora uvedeno, nebylo možno
dosáhnout jiným způsobem, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené
usnesení dle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, zrušit, neboť jím došlo k porušení čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. června 2000