ECLI:CZ:US:2010:4.US.1076.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1076/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kladně, Gorkého 502, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 396/2008-190 ze dne 28. ledna 2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 293/2006-151 ze dne 31. května 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Cm 170/2002-47 ze dne 29. května 2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 2010, doplněným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3.června 2010, se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 170/2002 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Cm 170/2002-47 ze dne 29. května 2003 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Cm 170/2002-72 ze dne 5. prosince 2001 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaná správkyně konkurzní podstaty úpadce M. M. JUDr. Jaroslava Šafránková (dále jen "žalovaná") byla uznána povinnou vyloučit z konkurzní podstaty úpadce M. M. (dále jen "konkurzní podstata") blíže specifikované nemovitosti, které jsou ve výlučném vlastnictví stěžovatele (dále jen "nemovitosti") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Cmo 316/2003-78 ze dne 8. ledna 2004 (dále jen "první rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti se vylučují ze soupisu konkurzní podstaty, uložil žalované nahradit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 13.375,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.150,- Kč a ve vztahu vedlejšího účastníka Ministerstva spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastník") a žalované nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení. K dovolání žalované proti prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Odo 332/2004-110 ze dne 31. května 2006 první rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem č. j. 13 Cmo 293/2006-151 ze dne 31. května 2007 (dále jen "druhé rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 18.877,- Kč. Dovolání stěžovatele proti druhému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 396/2008-190 ze dne 28. ledna 2010 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého nemovitosti jsou součástí konkurzní podstaty úpadce. Podle názoru stěžovatele měl být do konkurzní podstaty úpadce sepsán výtěžek získaný z provedené dražby nemovitostí, nikoli nemovitosti, přičemž odkazuje na ust. §14 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání (ve znění účinném do 30. dubna 2004), které mělo být podle jeho názoru na věc aplikováno a podle kterého zanikají práva na oddělené uspokojení (§28), která se týkají majetku patřícího do podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu; byly-li však věci, práva nebo pohledávky v této době také zpeněženy, patří do podstaty získaný výtěžek. Dále stěžovatel uvádí, že nemovitosti nemohly být součástí konkurzní podstaty úpadce též z důvodu, že příklep mu byl udělen před prohlášením konkurzu na úpadce. V opačném případě by došlo k porušení ochrany dobré víry stěžovatele a příklep stěžovateli nelze odejmout. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 305/95 ze dne 4. února 2007 a uvádí, že "podle odůvodnění (tohoto) nálezu Ústavního soudu nabytí věci ve veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby. Do tohoto smluvního vztahu nelze vstoupit s přihlédnutím k právním předpisům, které v době, kdy tento smluvní vztah vznikl, ještě neexistovaly, neboť by šlo o retroaktivitu. Jestliže tedy v dané věci smluvní vztah vznikl dle občanského soudního řádu dne 17. dubna 2002, nelze aplikovat zák. č. 328/1991 Sb., který se na daný případ vztahuje teprve s účinky k 9. květnu 2002. Protože jedním z principů právního státu je pravidlo, že právní předpis ani rozhodnutí na jeho základě vydané nepůsobí nazpět (tzv. zákaz retroaktivity, z něhož plyne nutnost každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v zákoně) a protože zákon o konkurzu a vyrovnání o odnětí příklepu nehovoří, je třeba vydat rozhodnutí ve prospěch stěžovatele."
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 170/2002 a z odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 332/2004-110 ze dne 31. května 2006 vyplývá, že obecné soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky podrobně zabývaly a v řízení postupovaly a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, Ústavě a Úmluvě. Důvody svých rozhodnutí v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž v jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. S ohledem na uvedené a též na skutečnost, že v odůvodněních těchto rozhodnutí se obecné soudy vypořádaly s většinou námitek stěžovatele předkládaných v ústavní stížnosti, Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí.
K námitce o nezbytnosti aplikace ust. §14 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání (ve znění účinném do 30. dubna 2004) Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení na případ stěžovatele nedopadá, když se výslovně týká pouze práv na oddělené uspokojení, která jsou uvedena v ust. §28 zákona o konkurzu a vyrovnání.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 305/95 ze dne 4. února 2007 pak Ústavní soud shledal nepřípadným, a to především proto, že jeho závěry dopadají na veřejné dražby prováděné na základě zákona 427/1990 sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (zákon o malé privatizaci). Citace z tohoto nálezu uváděná v ústavní stížnosti je stěžovatelem vytržena z kontextu, některé její podstatné části chybějí a stěžovatel závěry Ústavního soudu vztáhl nepřípadně na svůj případ. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud stěžovatelem citovanou část tohoto nálezu uvádí v plném a autentickém znění: "Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele spolu s připojeným spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 148/93, a na rozdíl od vrchního soudu dospěl k závěru, že vlastnictví nabývané dle §9 odst. 1; §11 odst. 1 zákona o malé privatizaci (zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), není vlastnictví nabývané na základě jiné skutečnosti, ale naopak má za to, že nabytí věci ve veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby. Ostatně i znění §1, §2 aj. zákona o malé privatizaci hovoří výslovně o převodu. Do tohoto smluvního vztahu nelze dle názoru Ústavního soudu vstoupit s přihlédnutím k právním předpisům, které v době, kdy tento smluvní vztah vznikl, ještě neexistovaly, neboť by šlo o retroaktivitu. Jestliže tedy v dané věci smluvní vztah vznikl dle zákona č. 427/1990 Sb., tj. dne 19. 10. 1991, nelze aplikovat zák. č. 429/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. 11. 1991. Protože jedním z principů právního státu (čl. 1 Ústavy) je pravidlo, že právní předpis nepůsobí nazpět tzv. zákaz retroaktivity, z něhož plyne nutnost každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v zákoně.. "
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu