ECLI:CZ:US:2000:4.US.108.2000
sp. zn. IV. ÚS 108/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Český domov - pomoc mentálně retardovaným, osamoceným a stárnoucím lidem, zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 12. 1999, č.j. SOC 74748/99 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha - S. ze dne 12. 8. 1999, č.j. 312/99/T, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 12. 1999, č.j. SOC 74748/99 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha - S. ze dne 12. 8. 1999, č.j. 312/99/T, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele vrátit část poskytnutého příspěvku na úhradu nákladů za sociální služby ve výši 390.040,- Kč.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když správní orgány vydáním napadených správních rozhodnutí uplatnily veřejnou moc mimo rámec své působnosti a pravomoci stanovené zákonem, tj. zákonem č. 100/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 114/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů a vyhl.č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že právní vztahy mezi ním a Místním úřadem městské části Praha - S., resp. Městskou částí Praha - S., jsou vztahy občanskoprávní, založené smlouvou o poskytování zdravotní a sociální péče a služeb, s tím, že k řešení případných sporů z těchto vztahů vzniklých jsou povolány obecné soudy. V tomto směru poukázal na obdobnou problematiku související s poskytováním příspěvku na zřízení společensky účelných pracovních míst, a s ní spojený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 693/96. Stěžovatel dále uvedl, že dne 18. 2. 2000 podal k Městskému soudu v Praze správní žalobu o přezkoumání uvedených rozhodnutí, a že ústavní stížnost podává pouze z opatrnosti, s ohledem na nejasné ustanovení přílohy A k o.s.ř., ohledně přezkumu správních rozhodnutí vydaných podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má zato, že napadená rozhodnutí jsou nicotná, neexistující.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z jeho strany došlo k právnímu omylu, neboť podle platných právních předpisů napadená rozhodnutí neměla být vůbec vydána, protože k poskytování předmětného příspěvku dochází výlučně na smluvním principu. S argumentací stěžovatele se ztotožnil a uvedl, že v předmětné věci dává podnět Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR k prošetření postupu s návrhem na zrušení uvedených rozhodnutí.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud konstatuje, že v současné právní úpravě (na rozdíl např. od úpravy německé) chybí pravomoc soudu vydat, v případě zjištění, že jde o akt nulitní, deklaratorní rozhodnutí - tedy uvést, že co je napadeno, vůbec neexistuje. Taková úprava by byla žádoucí de lege ferenda. Stávající soudní praxe však, přesto, že z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný (neboť nejde zrušit neexistující), přihlíží k tomu, že takový akt se představuje jako správní rozhodnutí a že jako exekuční titul je zpravidla schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby. Proto jej z důvodu účelnosti a ekvity ruší, jako by šlo o akt pojmově zrušitelný (viz Občanský soudní řád - komentář, C H Beck, 4. vydání, str. 884 a násl.). Obdobně a ze stejných důvodů by měl dle názoru Ústavního soudu postupovat v dané věci i Městský soud v Praze, pokud mezitím napadená správní rozhodnutí nebudou zrušena na základě přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 a násl. spr. řádu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 5. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj