Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.02.1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 28/13 SbNU 207 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.108.97

sp. zn. IV. ÚS 108/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného H. D., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 37/97, ze dne 13. 2.1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 9, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 80/96, ze dne 27.11.1996, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona k samostatnému trestu vyhoštění podle §57 trestního zákona. Stěžovatel, jak uvádí v důvodech své ústavní stížnosti, je alžírským občanem. Je ženatý s občankou České republiky s trvalým bydlištěm v Praze a z manželství se jim narodila dne 13. 3.1996 dcera. Nedopustil se jiné trestné činnosti, než že se neoprávněné zdržoval na území České republiky, když mu byl předtím zakázán pobyt do 28. 2.2005. Za přiměřený by považoval trest odnětí svobody a nikoliv trest vyhoštění, neboť v jeho případě znamená trvalé rozdělení rodiny, anebo v případě pobytu v Alžírsku ohrožení rodiny teroristickými útoky, ke kterým tam denně dochází. Na všechny výše uvedené skutečnosti stěžovatel poukázal již u obou obecných soudů, aniž však k nim tyto přihlédly. Oba soudy svými rozhodnutími tak rozhodly, podle jeho názoru, v rozporu s Úmluvou, zejména s čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 9, čl. 18 této Úmluvy. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 80/96. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvádí, že obsah ústavní stížnosti je prakticky totožný s písemným odvoláním podaným stěžovatelem proti rozsudku obvodního soudu jako soudu I. stupně. Městský soud proto ve svém vyjádření odkazuje na své závěry, které jsou vysvětleny v písemném vyhotovení jeho usnesení ze dne 13. 2.1997. Tímto usnesením městský soud odvolání stěžovatele zamítl, neboť se zcela ztotožnil s důvody, které vedly obvodní soud k uložení trestu vyhoštění, a s odůvodněním jeho rozhodnutí. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel přicestoval poprvé do České republiky dne 13. 2.1993 (pozn. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 uvedeno 18. 2.1993) na patnáctidenní návratné vízum. O prodloužení nepožádal, a proto bylo dne 3. 6.1993, tj. po uplynutí platnosti víza dne 5. 3.1993, sekcí cizinecké policie a pasové služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR vydáno rozhodnutí o zákazu pobytu stěžovatele na území České republiky do 30. 6.1996. Toto rozhodnutí stěžovatel nerespektoval a na území České republiky setrval. Dne 26. 2.1995 byl zadržen v Praze a dne 27. 2.1995 byl sekcí cizinecké policie a pasové služby Správy hl. m. Prahy Policie ČR stěžovateli zakázán pobyt na území České republiky do 28. 2.2005 a byla mu uložena povinnost neprodleně opustit území České republiky. Po administrativním vyhoštění stěžovatele přijela za ním do Alžírska občanka České republiky K. M., bydlela se stěžovatelem v Alžírsku asi 6 měsíců a dne 14. 8.1995 s ním uzavřela manželství. Asi za měsíc poté se vrátila zpět do České republiky, kde se jí dne 13. 3.1996 narodilo dítě. S ohledem na tuto událost bylo stěžovateli v březnu 1996 k návštěvě České republiky vydáno mimořádné krátkodobé povolení, jehož platnost končila dne 11. 4.1996. K žádosti paní K. H. o zrušení rozhodnutí o zákazu pobytu jejího manžela na území České republiky byla za účelem prošetření skutečností důležitých pro rozhodnutí stěžovateli prodloužena platnost poskytnutého mimořádného povolení k pobytu do 30. 4. 1996. Rozhodnutí o zákazu pobytu však nebylo zrušeno. Po uplynutí lhůty 30. 4.1996 stěžovatel setrval i nadále na území České republiky a žádost o prodloužení pobytu podal až 1. 6.1996. O této žádosti však již nebylo rozhodováno, neboť bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a stěžovatel byl dne 19. 6.1996 vzat do vazby. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 80/96, ze dne 27.11.1996, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí ke trestu vyhoštění podle §57 trestního zákona. Městský soud v Praze pak svým usnesením, sp. zn. 5 To 37/97, ze dne 13. 2.1997, odvolání stěžovatele zamítl. Obecné soudy uložení trestu vyhoštění stěžovateli, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, odůvodnily v podstatě tím, že stěžovatel opakovaně nerespektoval rozhodnutí Správy hl. m. Prahy Policie ČR, sekce cizinecké policie a pasové služby, jímž mu byl zakázán pobyt na našem území, ač byl na možné následky neuposlechnutí tohoto zákazu upozorněn. Je cizí státní příslušník, na území republiky nemá trvalé bydliště, opakovaně nerespektoval rozhodnutí orgánů České republiky, a je proto v zájmu ochrany společnosti, aby takovým osobám byl pobyt na našem zemí znemožněn. Ústavní soud dále řízení doplnil výslechem stěžovatelovy manželky K. H. prostřednictvím dožádaného soudu, z jejíhož výslechu, kromě již uvedených zjištění, týkajících se rozhodnutí o zákazu pobytu stěžovatele, doby jejich vydání a okolnosti uzavírání manželství vyplynulo, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 proběhlo řízení o rozvod tohoto manželství. Ze spisu uvedeného soudu, sp. zn. 16 C 3/98, který si Ústavní soud rovněž vyžádal, pak bylo zjištěno, že manželství stěžovatele bylo k návrhu K. H., se souhlasem stěžovatele, rozvedeno, nezletilá L. H. byla svěřena po dobu po rozvodu do péče K. H. a stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na její výživu měsíční částkou 1 500,- Kč. Rozvodový soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku, čj. 16 C 3/98-20, ze dne 7. 7.1998, který nabyl právní moci dne 5. 1.1999, manželství rozvedl poté, co z výpovědi obou manželů zjistil, že spolu dlouhodobě nežijí, prakticky se vůbec nestýkají, K. H. vychovává dceru sama, stěžovatel, jak sám uvedl, byl v době probíhajícího rozvodového řízení ve vazbě trestně stíhán pro trestný čin vydírání. Po zhodnocení zjištění, která Ústavní soud učinil jak z obsahu trestního spisu, tak na základě shora uvedených důkazů, pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou, a to ani s přihlédnutím k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života, jehož se stěžovatel výslovně nedovolával, jehož porušení však s ohledem na stěžovatelem obecně formulovanou námitku trvalého rozdělení rodiny mohlo přicházet v úvahu. Kromě faktického stavu, týkajícího se rodinného života stěžovatele, resp. jeho neexistence v současně době, nelze totiž v dané věci přehlédnout, že manželství stěžovatele s občankou České republiky bylo uzavíráno v Alžírsku, kde v té době oba žili a v době, kdy stěžovateli byl již pobyt na území České republiky zakázán na dobu 10 let do roku 2005, a kdy byl stěžovatel z České republiky již administrativně vyhoštěn. On i jeho manželka, když zakládali rodinný život, který jak shora uvedeno, zahájili v Alžírsku, si museli být při uzavření sňatku vědomi toho, že stěžovatel na území České republiky pobývat nemůže, přesto s tímto vědomím rodinu založili. Za uvedeného stavu, kdy stěžovatel svůj rodinný život založil v době, kdy jeho pobyt v České republice byl již ilegální, a nemohl si tak být nevědom důsledků z jeho pobytu na našem území z toho pro něj vyplývajících, nelze považovat napadená rozhodnutí obecných soudů za rozhodnutí protiústavní, když za relevantní skutečnost v daném případě je třeba považovat to, že stěžovatel se odvolává na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat. Ústavní stížnosti, dovolávající se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, tak nebylo možno vyhovět. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele zamítnuta (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. února 1999