ECLI:CZ:US:2019:4.US.1088.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1088/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 7 To 376/2018-429 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2018 č. j. 5 T 176/96-403, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"), práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 1997 č. j. 5 T 176/96-160, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 8. 1997 č. j. 3 To 312/97-186, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců a trest vyhoštění na dobu neurčitou, který byl fakticky realizován dne 27. 4. 1999.
3. Stěžovatel se následně protiprávně (s fakticky pozměněným jménem) vrátil na území České republiky, načež byl v roce 2013 identifikován. V podrobnostech lze odkázat na nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481), kterým byla zamítnuta stěžovatelova ústavní stížnost proti zamítnutí předchozího návrhu na upuštění od trestu vyhoštění a obsáhle odůvodněno, proč tento postup nebyl shledán v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
4. Stěžovatel podal v roce 2018 další žádost o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění s ohledem na to, že se v březnu 2015 stal občanem Evropské unie, což doložil kopií občanského průkazu a cestovního pasu Maďarska a od února 2008 má v České republice stále povolen trvalý pobyt. Tím došlo dle stěžovatele k naplnění podmínek §80 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tuto žádost městský soud zamítl napadeným usnesením. Dle soudu je zřejmé, že stěžovatel získal trvalý pobyt protiprávně, neboť byl v minulosti vyhoštěn na dobu neurčitou. V žádosti o povolení uvedl neúplné nebo nepravdivé údaje (změněné jméno, totožnost rodičů). Tím uvedl orgány České republiky v omyl a vědomě od roku 2004 porušoval uložený trest. V otázce trvalého pobytu bylo již zahájeno řízení o jeho zrušení. Další porušování soud předpokládá i v nedávné době, neboť byl stěžovatel zadržen dne 24. 10. 2017 v České republice v bytě své družky. Soud tak připomněl zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. S ohledem na to soud pochybuje rovněž o legálnosti získání občanství Maďarska. Popsané stěžovatelovo chování považuje soud za závažné narušení veřejného pořádku, neboť uváděl státní orgány v omyl (narušil jejich fungování), což vedlo k dalším protiprávním následkům. Stejným způsobem pak začal vytvářet podmínky pro postup podle §350h zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), aby tak dosáhl faktického zrušení uloženého trestu. Rovněž není tento trest v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť stěžovatel svou rodinu vědomě přemístil do České republiky. Vyhověním stěžovatelově žádosti by tak soud vyjádřil souhlas s veškerým popsaným chováním a obcházením zákona.
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací městského soudu. Doplnil tuto argumentaci v tom směru, že stejným způsobem (uváděním neúplných údajů) stěžovatel postupoval ještě v roce 2015, když žádal o nové povolení k pobytu v České republice s novým občanstvím Maďarska. Své zázemí v České republice si mohl stěžovatel vybudovat jen v důsledku svého protiprávního jednání. K námitce nedostatečné transpozice směrnice Evropské unie, upravující právo pobytu občanů Evropské unie, krajský soud konstatoval, že ani v tomto směru nezjistil Ústavní soud žádné pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel především namítá, že v jeho případě nastaly skutečnosti uváděné v §350h trestního řádu ve spojení s §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, pro které nelze trest vyhoštění uložit. Konkrétně má stěžovatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, je občanem Evropské unie a neexistují zde žádné vážné důvody ohrožení státu nebo veřejného pořádku. Vedle toho poukázal stěžovatel na skutečnost, že má v České republice silné pracovní a sociální zázemí. Společně s tím pak stěžovatel uvedl, že má v České republice i silné osobní, rodinné a citové vazby, jelikož má se svou družkou syna, který se narodil a vyrůstá v České republice, nemá žádné vazby k rodné zemi stěžovatele, neumí ukrajinský jazyk a nemá na Ukrajině žádné kamarády. Naproti tomu v České republice má kamarády a příbuzné, se kterými se stýká, umí český jazyk a navštěvuje základní školu v B.
7. Podle stěžovatele se soudy dále nevypořádaly s námitkou, že v jeho případě měla být přímo uplatněna směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen "směrnice 2004/38/ES"). Stěžovatel je toho názoru, že směrnice 2004/38/ES byla nedostatečně transponována do českého právního řádu, neboť §80 odst. 3 trestního zákoníku nepamatuje na kategorii osob, které jsou "pouze" občany Evropské unie a podmínka trvalého pobytu nebo právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta tak nemůže být nikdy splněna z důvodu samotného zákazu pobytu. Podle směrnice 2004/38/ES lze občany Evropské unie vyhostit pouze výjimečně, a to tehdy, pokud by představovali skutečnou a aktuální hrozbu pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo pro veřejné zdraví. Stěžovatel však dle svého tvrzení takovou hrozbu v žádném případě nepředstavuje.
8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v naprosté libovůli obecných soudů při hodnocení podmínek zakládajících překážku uložení trestu vyhoštění. Stěžovatel je přesvědčen, že trest vyhoštění uložený mu před více než 20 lety není nezbytný pro ochranu společnosti a pro jeho nápravu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. II. ÚS 178/98 (N 57/14 SbNU 27)
a ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), podle nichž lze ukládat trest vyhoštění na neurčitou dobu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy náprava pachatele již není možná a nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro stát bezpečnostním rizikem. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. V první řadě Ústavní soud posoudil námitky týkající se porušení procesních práv stěžovatele. V tomto směru stěžovatel především namítal, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o nepoužití směrnice 2004/38/ES. Krajský soud na uvedenou námitku reagoval pouze tvrzením, že ani Ústavní soud v tomto smyslu nezjistil žádné pochybení. Takové vypořádání je dle Ústavního soudu zjevně nedostatečné a fakticky i nepřezkoumatelné. Z odůvodnění není vůbec zřejmé, k jaké rozhodovací činnosti Ústavního soudu se tvrzení krajského soudu vztahuje. Má-li na mysli předchozí nález ve stěžovatelově věci [nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13
(N 171/74 SbNU 481); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ten se k otázce aplikace uvedené směrnice nemohl vyjadřovat, neboť v době vydání nálezu nebyl stěžovatel občanem Evropské unie. Uvedený závěr považuje tedy Ústavní soud za nedostatečný. Městský soud pak na tuto námitku výslovně nereagoval vůbec. Navzdory tomu však dospěl Ústavní soud k závěru, že pochybení soudů nedosahuje takové intenzity, aby byl namístě kasační zásah Ústavního soudu. K tomu Ústavní soud přivedly následující úvahy.
12. Předmětem řízení před obecnými soudy byla stěžovatelova žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Základní procesní rámec pro takové řízení představuje §350h odst. 4 trestního řádu, dle nějž "Od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit.". Toto ustanovení pak na národní úrovni jednoznačně odkazuje na §80 odst. 3 trestního zákoníku, který vyjmenovává skutečnosti, při jejichž existenci nemůže soud trest vyhoštění uložit. Pro daný případ je nejdůležitější písm. e) uvedeného ustanovení, dle nějž se trest vyhoštění neuloží, jestliže "pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku."
13. V průběhu řízení vznesl stěžovatel námitku, dle níž soudy měly pro svá rozhodnutí užít jiná kritéria vyplývající přímo ze směrnice 2004/38/ES. Z ní se problematiky ukládání trestu vyhoštění týká zejména čl. 27 a 28. První jmenované ustanovení uvádí, že "s výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům." Druhý odstavec pak uvádí, že "opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná." Podle čl. 28 odst. 1 pak "před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti vezme hostitelský členský stát v úvahu skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu." Odstavec 2 téhož článku pak uvádí, že "hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie nebo jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území."
14. Je tedy zřejmé, že uvedená směrnice používá jiných kritérií, než §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, a sice v otázce nutnosti trvalého pobytu. Tím dochází mezi oběma úpravami k nesouladu, jehož vyřešení je povinností trestních soudů. V minulosti se touto otázkou zabýval i Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 9. 10. 2014 č. j. 7 Tdo 1216/2014-19 uvedl, že "má-li být stávající konstrukce ustanovení §80 tr. zákoníku o trestu vyhoštění pokládána za implementaci práva Evropské unie, konkrétně za zapracování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, pak je nutné, aby soudy v rámci své rozhodovací činnosti vykládaly ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k jiným občanům Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, způsobem slučitelným s citovanou směrnicí, zejména s ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2. V těchto ustanoveních jsou totiž obsažena obecná hlediska, kterými je třeba se řídit při ukládání trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které se nevztahuje privilegovaná úprava trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku." (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018 č. j. 6 Tdo 781/2018-43). Z uvedeného je tedy zřejmé, že naplnění podmínek uvedené směrnice má podobný význam jako naplnění podmínek §80 odst. 3 trestního zákoníku.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vnitrostátním promítnutím dané směrnice byl zákon č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Zákon mimo jiné novelizoval §57 trestního zákona a totožná úprava pak byla převedena i do §80 trestního zákoníku. Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, jednotlivec, kterému plynou určitá práva z ustanovení směrnice, které je jasné, přesné a bezpodmínečné, se může tohoto ustanovení přímo dovolat vůči členskému státu před národními soudy, neprovede-li tento členský stát správně nebo včas zmiňované ustanovení do svého vnitrostátního právního řádu (viz rozsudky Soudního dvora ve věcech C-152/84 Marshall ze dne 26. 2. 1986,
41-74 van Duyn ze dne 4. 12. 1974, 148/78 Ratti ze dne 5. 4. 1979 a C-91/92 Faccini Dori ze dne 14. 7. 1994).
16. Nevypořádání stěžovatelem vznesené námitky lze považovat za formální selhání soudů při řešení otázky možnosti upuštění od trestu vyhoštění. Aby byl však namístě kasační zásah Ústavního soudu, je zásadně nutný zásah do stěžovatelových práv v materiálním smyslu [srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)], a tedy takový zásah, který se reálně promítne ve stěžovatelově právním postavení. Případný kasační zásah Ústavního soudu by totiž zásadně neměl představovat pouze "formální průtah" v opakovaném nezávislém soudním rozhodování. Relevantní pro daný případ tak z ústavněprávního hlediska nebylo to, zda soudy formálně správně aplikovaly právo Evropské unie, nýbrž je-li z jejich rozhodnutí zřejmé, že vůbec nezvažovaly kritéria v evropských normách obsažená. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
17. Jak vyplývá z výše uvedených ustanovení směrnice 2004/38/ES, jež stanovuje možnost vyhoštění občanů Evropské unie "z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví" (srov. čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38/ES), lze tak učinit jen v případech, kdy je to přiměřené a závěr o vyhoštění musí být opřen o chování dotyčné osoby (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES) a stát přitom musí zvážit skutečnosti, jako je "délka pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu" (srov. čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/ES). V případech občanů Evropské unie s trvalým pobytem lze vyhoštění provést jen ze "závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti" (srov. čl. 28 odst. 2 směrnice 2004/38/ES).
18. Napadená rozhodnutí se přitom explicitně zabývala oprávněností trvalého pobytu stěžovatele a obecné soudy v nich dospěly k závěru, že tato podmínka nebyla naplněna. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, nemohl bez jeho formální úpravy, k níž dosud nedošlo, získat v souladu s právním řádem České republiky trvalý pobyt na jejím území. Tomuto závěru přitom nemůže Ústavní soud nic vytknout. Pochybení soudů tedy nelze ani ve formální rovině shledat v tom, že nebyla aplikována zvýšená ochrana práv občanů Evropské unie s trvalým pobytem podle čl. 28 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že uvedený článek je v podstatě totožný s §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku.
19. Ve zbývající části pak bylo povinností soudů zabývat se otázkou naplnění podmínek pro vyhoštění ostatních občanů Evropské unie. Za nepřípustný považuje Ústavní soud názor městského soudu, dle nějž lze důvodně pochybovat o legálnosti získání občanství Maďarska ze strany stěžovatele, neboť pro toto tvrzení chybějí důkazy. Městský soud měl tak povinnost buď provést hlubší zkoumání okolností, za nichž stěžovatel získal občanství Maďarska, anebo na základě předložení standardních průkazů totožnosti uznat jeho legálnost. Uvedené "pochybnosti" městského soudu se tak nemohly projevit v jeho úvaze stran oprávněnosti trestu vyhoštění.
20. Za rozhodující Ústavní soud považuje, že napadené usnesení městského soudu obsahuje obsáhlou úvahu, dle níž je třeba stěžovatelovo chování (po odsouzení za trestný čin) třeba považovat za narušení veřejného pořádku. Tuto úvahu pak navíc doplnil i krajský soud (srov. bod 6 napadeného usnesení). Argumenty obou soudů jsou podrobně popsány výše (viz body 4 a 5) a Ústavní soud na ně může zcela odkázat. Dle názoru Ústavního soudu nijak nevybočují z běžné intepretace a aplikace pojmu veřejný pořádek (a jeho porušování). Městský soud přesvědčivě a s oporou v provedeném dokazování popsal stěžovatelovo opakované protiprávní chování (zejména uvádění orgánů České republiky v omyl a opakované vědomé nerespektování uloženého trestu). Dle Ústavního soudu je tedy zřejmé, že soudy na stěžovatelův případ aplikovaly kritéria uvedená v čl. 27 a 28 směrnice 2004/38/ES, aniž tak učinily výslovně. Zároveň je zřejmé, že narušení veřejného pořádku porovnaly se stěžovatelovými argumenty proti vyhoštění (pracovní a rodinné zázemí, apod.) a dospěly k závěru o přiměřenosti neupuštění od trestu vyhoštění. Namítá-li stěžovatel, že uložený trest neodpovídá podmínkám stanoveným v judikatuře Ústavního soudu, je třeba poznamenat, že tato judikatura byla přijata za účinnosti jiné právní úpravy, v níž došlo k podstatným změnám při ukládání trestů vyhoštění [srov. nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481)]. Zejména však v daných případech nedošlo k dalšímu nerespektování uloženého trestu a porušování veřejného pořádku České republiky. Tím se stěžovatelův případ od uvedených podstatně odlišuje, neboť stěžovatel se bezprostředně i po vydání právě citovaného nálezu pokusil znovu uložený trest vyhoštění obejít a tím znovu usiloval o porušení maximy, podle které si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním (nemo ex suo delicto meliorem suam conditionem facere potest), jak již mu to bylo vytknuto v bodu 19 uvedeného nálezu.
21. Postupem soudů tak k materiálnímu zásahu do stěžovatelových práv nedošlo. Toliko pro úplnost lze poznamenat, že pokud jde o aplikaci práva Evropské unie, jsou možnosti Ústavního soudu v zasahování do rozhodovací činnosti soudů podstatně omezenější, neboť Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je nevykládá, ani neaplikuje.
22. Zamítnutím stěžovatelovy žádosti o upuštění od trestu vyhoštění nedošlo tedy k porušení jeho ústavních práv. Soudy ústavně udržitelným způsobem uzavřely, že stěžovatel nemá z trestněprávního hlediska legitimní právní titul pro pobyt v České republice. Namítá-li stěžovatel existenci silného rodinného zázemí, pak i s touto námitkou se soudy [jakož i Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481)] dostatečně vypořádaly. Do uvedené situace se stěžovatel se svojí rodinou přivedl vlastním protiprávním chováním (po spáchání trestného činu), přičemž jeho možnosti uspořádání rodinných poměrů se rozšiřují jeho (zřejmě) blízkým vztahem k Maďarsku.
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu