ECLI:CZ:US:2004:4.US.112.04
sp. zn. IV. ÚS 112/04
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. JUDr. J. Č., zastoupeného JUDr. P. P. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, čj. 22 Co 175/96-87, rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 11. 1995, čj. 4 C 166/92-68, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, čj. 21 Co 396/2003-214, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2003, čj. D 880/97-199, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. 10. 2003, čj. D 880/97-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2004 se Ing. JUDr. J. Č. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, čj. Co 175/96-87 (správně 22 Co 175/96-87), rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 11. 1995, čj. 4 C 166/92-68, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, čj. 21 Co 396/2003-214, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2003, čj. D 880/97-199, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. 10. 2003, čj. D 880/97-209.
V řízení zahájeném dne 16. 11. 1992 před Okresním soudem Praha - východ se právní předchůdkyně stěžovatele spolu s dalšími žalobci domáhala určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví po J. Ř., uzavřené dne 2. 6. 1965 před Státním notářstvím pro Prahu - východ pod sp. zn. D 215/65. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 11. 1995 návrh zamítl s odůvodněním, že po marném uplynutí odvolací lhůty proti rozhodnutí státního notářství, jímž byla dohoda o vypořádání dědictví schválena, je jediným možným procesním prostředkem obnova řízení, nikoliv žalobci zvolený postup formou určovací žaloby. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 1996 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a návrh žalobců na připuštění dovolání zamítl. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalobců dne 19. 6. 1996.
Návrhem doručeným Okresnímu soudu pro Prahu - východ dne 29. 7. 1997 se právní předchůdkyně stěžovatele spolu s dalšími domáhala obnovy dědického řízení pravomocně skončeného rozhodnutím Státního notářství Praha - východ ze dne 2. 9. 1965, čj. D 213/65-26. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 28. 7. 2003 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 10. 2003) byl návrh na obnovu řízení zamítnut s odůvodněním, že byl podán po lhůtě stanovené v §230 odst. 1 o.s.ř. Zamítavé usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, lze dovodit, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně včasnosti, resp. opožděnosti návrhu na obnovu řízení. Je toho názoru, že návrh podal včas, a to zejména s ohledem na přerušení běhu promlčecí lhůty ve smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ 4 C 166/92 a dědický spis téhož soudu D 880/97.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že v té části, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, čj. 22 Co 175/96-87, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 11. 1995, čj. 4 C 166/92-68, je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání. Rozsudek odvolacího soudu byl totiž doručen právnímu zástupci stěžovatele a dalších žalobců již dne 19. 6. 1996. Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, přičemž tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Z uvedených důvodů se Ústavní soud v tomto rozsahu nezabýval meritem ústavní stížnosti.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, čj. 21 Co 396/2003-214, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2003, čj. D 880/97-199, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. 10. 2003, čj. D 880/97-209, tuto Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
Článek 11 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, obdobně jako čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá (viz. např. nález uveřejněný pod č. 5 ve Svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.
Obdobně podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, uveřejněný pod č. 212 v Soudní judikatuře - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002) "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 může být buď "existující majetek (biens existants)" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány.
Ve světle uvedené judikatury za "majetek" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 nelze považovat naději, že stěžovat v budoucnu získá určité majetkové hodnoty, navíc podmíněnou vyhovujícím rozsudkem soudu. Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovatel neprokázal, že by byl držitel majetku, resp. natolik jisté pohledávky, aby byla vymahatelná, a že se tedy nemůže dovolávat ochrany "majetku" tak, jak jej chápe čl. 11 odst. 1 Listiny či čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Proto ani rozhodnutí obecných soudů ani aplikace procesních ustanovení občanského soudního řádu nemohly představovat zásah do užívání majetku stěžovatele. Jinak řečeno, k porušení základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny v případě stěžovatele nemohlo dojít, neboť tento nebyl v postavení vlastníka. Z tohoto pohledu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel dále namítl porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem." V tomto směru však ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv podrobnější tvrzení.
Ústavní stížnost je tak v předmětné části dle názoru Ústavního soudu pouhým nesouhlasem stěžovatele s právním posouzením podmínek řízení o návrhu na obnovu řízení obecnými soudy, konkrétně pokud jde o dodržení lhůty stanovené pro podání takového návrhu v ust. §230 o.s.ř., ve znění na daný případ aplikovatelném. Úkolem Ústavního soudu však není přehodnocovat závěry obecných soudů ohledně opodstatněnosti návrhu, snad s výjimkou případů, kdy by závěry soudů byly v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnosti, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. V dané věci je naopak nepochybné, že soudy relevantní ustanovení procesních předpisů aplikovaly v konečných (a ústavní stížností napadených) rozhodnutích zcela správně, přičemž dostačujícím způsobem v těchto rozhodnutích osvětlily, proč nemohlo být návrhu na obnovu řízení vyhověno. K námitce v ústavní stížnosti uplatněné a spočívající v tvrzení, že návrh na obnovu dědického řízení je podán včas, neboť podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, byl zastaven běh promlčecích lhůt v době od 25. 2. 1948 do 28. 12. 1989, jest uvést, že se jednak jedná o právní názor zcela chybný (viz §5 cit. zákona) a jednak pro posouzení věci nedůležitý, neboť lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení není lhůtou promlčecí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu