ECLI:CZ:US:2012:4.US.1163.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1163/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatelů 1) V. P., 2) J. P., 3) B. K., 4) B. K. a 5) M. H., zastoupených Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Soběšická 151, 638 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 691/2010-103, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009 č. j. 11 Cmo 41/2009-76 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2008 č. j. 66 C 17/2008-59, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž se (po provedeném řízení podle §244 a násl. o. s. ř.) obecné soudy ztotožnily s právním náhledem na stanovení finanční náhrady za vyvlastnění pozemků, tak jak byla určena rozhodnutím Městského úřadu v Otrokovicích, Stavebního úřadu č. 149/2005 ze dne 3. května 2005, č. j. SÚ/4329/2004/40405/2004/TKA ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. září 2005 č. j. KUZL 15709/05 ÚP-Mor.
Předmětnými rozsudky obecných soudů se stěžovatelé cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Určení výše finanční náhrady za vyvlastnění (v citovaném rozhodnutí správního orgánu prvního stupě označených nemovitostí) se opíralo o ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 186/2006 Sb. (tj. do 30. 6. 2006), v němž se zákonodárce k otázce náhrady za vyvlastnění, způsobu náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady, vyslovoval tak, že tyto záležitosti stanovuje obecně závazný právní předpis. Náhrada byla tudíž stanovena na základě vyhlášky č. 122/1984 Sb., jež v ustanovení §2 odst. 1 delegovala způsob určení výše ceny na platné cenové předpisy, tj. na zákon č. 151/1997 Sb. a prováděcí vyhlášku k němu č. 540/2002 Sb.
Stěžovatelé ve svém podrobně rozvedeném návrhu argumentovali tvrzením, že obecné soudy nezohlednily čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán (toliko) zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemž je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Poukázali v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na to, že v daném případě takto nebyl vzat - pokud se přiměřené výše náhrady za vyvlastnění týče - v úvahu princip proporcionality. Stěžovatelé rovněž na podporu svého stanoviska konstatovali, že s účinností od 1. července 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní), a to v důsledku novelizace ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. zákonem č. 186/2006 Sb. a že tato právní úprava byla následně zachována i v §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., účinného od 1. ledna 2007. Vyslovili současně přesvědčení, že obecné soudy měly postupovat v rámci své přezkumné činnosti dle této novější právní úpravy, účinné v době jejich rozhodování.
Pro tyto výhrady se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelů, Ústavní soud po přezkoumání vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 17/2008 a obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost odkázat, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Sluší se poukázat na to, že se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud - který se dovoláním stěžovatelů věcně zabýval - je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu podústavního práva (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je ve shodě i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010 sp. zn. 30 Cdo 730/2008 (dostupné na stránkách http://www.nsoud.cz), jehož právní závěry stran dané právní problematiky v plném rozsahu sdílí i Ústavní soud. V něm k obdobně nastolené výkladové otázce Nejvyšší soud uvedl, že "Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepochybil, shledal-li rozhodnutí správních orgánů věcně správným; pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění byla totiž rozhodující právní úprava platná v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění ... Protože již k tomuto okamžiku vzniklo žalobkyni právo na náhradu za vyvlastnění, nemůže se - pokud jde o výši náhrady - prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.). Aplikace §31 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, na posuzovaný případ nepřichází v úvahu, neboť citovaný zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2007, tj. až poté, co řízení o vyvlastnění bylo pravomocně skončeno."
S ohledem na tento přístup nedospěl Ústavní soud v záležitosti stěžovatelů ani k závěru o dostatečném prostoru pro aplikaci principu proporcionality v návaznosti na obsah čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. To i z toho důvodu, že v daném případě nejde jen o relaci (proporcionalitu) vyvlastněného majetku a peněžité náhrady, nýbrž i o vztah (proporcionalitu), pokud se týče stěžovatelů a okruhu subjektů nacházejících se v daném čase v téže situaci jako oni. Jinými slovy, navzdory tomu, že se může v konkrétních případech jednat o záležitosti co do jejich posouzení hraniční, nutno vzít současně v úvahu, že korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat v rámci této jejich nezávislosti tak, aby nedocházelo k narušení rovného postavení osob nalézajících se ve shodných situacích.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud - aniž by jakkoli bagatelizoval stěžovateli popsané lidské aspekty věci - ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu