ECLI:CZ:US:2007:4.US.1164.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1164/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Carrington Czech Properties, s.r.o., se sídlem v Kutné Hoře, Masarykova 329/67, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, č. j. 15 Co 22/2007-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 9. 2. 2007, č. j. 15 Co 22/2007-28, a to v rozsahu, v němž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 7. 12. 2006, č. j. 10 Nc 2799/2006-8, a dále zrušení navazujícího výroku II. citovaného usnesení městského soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením obvodního soudu ze dne 7. 12. 2006, č. j. 10 Nc 2799/2006-8, bylo na návrh obchodní společnosti MIPE-N, a.s. (dále jen „vedlejší účastnice“), nařízeno předběžné opatření, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se dispozice s nemovitostmi, specifikovanými ve výroku usnesení. Vedlejší účastnici bylo dále uloženo, aby ve lhůtě 30 dnů podala žalobu na určení vlastnictví k těmto nemovitostem. K odvolání stěžovatelky bylo usnesením městského soudu ze dne 9. 2. 2007, č. j. 15 Co 22/2007-28, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nařízení předběžného opatření v části, týkající se spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/3 na pozemku parc. č. 794, v k.ú. Staré Město, obec Praha, a spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/3 na domě č. p. 905 na pozemku parc. č. 794, v k.ú. Staré Město, obec Praha, zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku pak městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že rozhodnutí obvodního soudu neobsahovalo odůvodnění, a to s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“). Městský soud jako soud odvolací dovodil, že předmětné ustanovení občanského soudního řádu je možno aplikovat nejen v případě souhlasného stanoviska protistrany, nýbrž i tehdy, jestliže návrhu nikdo neodporoval, protože bylo rozhodováno bez nařízení jednání. Odvolací soud dospěl k závěru, že má-li soud prvního stupně k dispozici formálně i obsahově kvalitní návrh na nařízení předběžného opatření, jímž je doložena potřeba zatímní úpravy poměrů a osvědčena důvodnost návrhu ve věci samé, dostane se žalovanému podrobného odůvodnění právě prostřednictvím tohoto návrhu, jemuž soud vyhověl a jenž je společně s jeho rozhodnutím žalovanému doručen. Svévole v soudním rozhodování je vyloučena, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně není konečné a podléhá přezkumu ze strany odvolacího soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma toho, že názor shodný s názorem městského soudu je uváděn i v odborné literatuře (Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád s komentářem, I. díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha 2006), nicméně dle jejího přesvědčení se jedná o výklad, který je výsledkem nepřiměřeného právního pozitivismu a který dostatečně nezohledňuje doktrínu tzv. „prozařování“ ústavně zaručených práv celým českým právním řádem. Ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu bylo v zákoně přítomno od samého počátku, tzn. od nabytí účinnosti v roce 1964. V této době se český právní řád neřídil imperativem spravedlivé rovnováhy mezi základními lidskými právy a sledovaným veřejným zájmem; účel posuzovaného opatření měl vždy přednost před ochranou práv jednotlivce. Stejně tak ani v demokratických státech nebyly v tomto období uceleně formulovány zásady spravedlivého procesu, jako je tomu nyní. Výklad jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu proto nemůže být neměnný, nýbrž se musí vyvíjet v závislosti na společností uznávaných principech a hodnotách. Předmětné ustanovení tedy není dle stěžovatelky samo o sobě protiústavní, je ovšem třeba zajistit jeho ústavně konformní interpretaci.
Stěžovatelka v této souvislosti konstatovala, že i na rozhodování soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření dopadají postuláty spravedlivého procesu, neboť předběžné opatření má sice pouze dočasnou povahu, nicméně je přesto způsobilé významně, a v některých případech i nevratně, zasáhnout do práv a povinností účastníka řízení. Ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) jsou tedy na daný případ aplikovatelná. Stěžovatelka dále uvedla, že právo na řádné a vyčerpávající odůvodnění náleží ke kautelám spravedlivého procesu a jestliže odůvodnění zcela absentuje, pak nepochybně dochází k omezení práva na spravedlivý proces. Řádné odůvodnění rozhodnutí představuje jednak ochranu před libovůlí v soudním rozhodování, jednak u rozhodnutí, u nichž je přípustný opravný prostředek, dává účastníkovi řízení možnost protiargumentace, případně možnost zvážit, zda vůbec opravný prostředek podá. Z ústavního pořádku sice nevyplývá právo na dvojinstančnost řízení, ovšem přiznává-li zákon účastníku řízení právo na opravný prostředek, pak zásady demokratického státu vyžadují, aby se nejednalo o opravný prostředek iluzorní. Odůvodnění nemůže být nahrazeno odkazem na „formálně a obsahově kvalitní“ návrh již jen z toho důvodu, že návrh nemusí zahrnovat právní hodnocení, zatímco soud je povinen vyložit, jakými úvahami se při vydání rozhodnutí řídil. Stěžovatelka měla dále za to, že se v případě výše popsaného omezení práva na spravedlivý proces nejednalo o opatření, které by bylo přiměřené sledovanému cíli, a že tedy nebyla respektována zásada proporcionality. Je-li cílem, který je ustanovením §169 odst. 2 občanského soudního řádu sledován, urychlení řízení z důvodu naléhavosti věci, pak tohoto cíle bylo možno dosáhnout jinými prostředky, jimiž by bylo šetřeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Jestliže by věc skutečně nesnesla odkladu, mohly obecné soudy postupovat např. dle §76b občanského soudního řádu. Nadto je zřejmé, že v případě stěžovatelky sám obvodní soud situaci za příliš naléhavou nepovažoval, neboť rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vydal až šest dnů poté, co obdržel příslušný návrh, a pro doručení usnesení stěžovatelce neužil žádný z urgentních způsobů doručování. Absence naléhavosti ostatně vyplývala rovněž ze skutkových okolností případu, neboť vlastnické právo k nemovitostem, s nimiž bylo stěžovatelce v důsledku vydání předběžného opatření zakázáno disponovat, nebylo v době rozhodování soudu vloženo do katastru nemovitostí. Za těchto okolností by zdržení způsobené vyhotovením odůvodnění, tzn. řádově několik hodin, nemohlo znamenat žádný rozdíl.
V závěru své ústavní stížnosti poukázala stěžovatelka na skutečnost, že ani městský soud, který měl být dle svého tvrzení garancí proti případné libovůli, svou roli nenaplnil a sám se dopustil libovůle tím, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání, a to zejména s námitkou, že stěžovatelka nebyla v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí, a s námitkou, že zatímní úprava poměrů není nutná, neboť v případě úspěchu vedlejší účastnice bude snadné navrátit věc v předešlý stav. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Z tohoto důvodu zpravidla posuzuje Ústavní soud souladnost civilního řízení se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu. Pouze výjimečně podrobuje Ústavní soud přezkumu rovněž některá rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, a to zejména za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo přímo a neodčinitelně zasaženo i do některého dalšího z ústavně zaručených práv. Co se týče rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, Ústavní soud tyto ze svého přezkumu nevylučuje, nicméně s ohledem na povahu těchto rozhodnutí je přezkum zúžen na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření bylo vydáno v souladu se zákonem, k tomu příslušným orgánem a zda se nejednalo ze strany rozhodujícího orgánu o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, nález č. 158, str. 171 a násl.).
Ústavní soud shledal, že výše uvedené předpoklady byly v projednávané věci naplněny a rozhodnutí městského soudu je proto možno považovat za ústavně konformní. Co se týče jádra argumentace stěžovatelky, tzn. tvrzení, že aplikace ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu tak, jak byla provedena obecnými soudy, nebyla ústavně souladná, nutno podotknout, že z ústavního pořádku České republiky nevyplývá nárok na řádný opravný prostředek v civilních sporech, a to ani pokud jde o rozhodnutí ve věci samé. Je tedy zcela na uvážení zákonodárce, do jaké míry bude při rozhodování o nařízení předběžného opatření zajištěna dvojinstančnost rozhodování. Za zásadní je v tomto ohledu nutno považovat otázku, zda je dostatečně zajištěno respektování ústavně zaručeného práva účastníků řízení na spravedlivý proces, tedy zda zvolený postup dostatečně eliminuje možnou svévoli při aplikaci práva. Ústavní soud se v tomto ohledu v zásadě ztotožnil s argumentací, uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, tzn. považuje za dostačující, jestliže je rozhodnutí o nařízení předběžného opatření odůvodněno odvolacím soudem. Navrhovatel má povinnost ve svém návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdit splnění zákonných podmínek, přičemž je-li jeho návrhu vyhověno, je zřejmé, že soud se s jeho tvrzeními ztotožnil. Nelze tedy mít za to, že by odvolatel nevěděl, s jakými argumenty má polemizovat, a že by tak byl význam opravného prostředku podstatně snížen či zcela negován. Tvrzení stěžovatelky, že požadovaného účelu, tzn. rychlosti a hospodárnosti řízení, by bylo možno dosáhnout i jinak, pak nemá ve vztahu k projednávané věci žádnou relevanci, neboť nebyl-li výše popsaný postup obecných soudů shledán rozporným s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, není věcí Ústavního soudu, aby z pohledu jednoduchého práva hodnotil jeho vhodnost či korektnost.
Stejně tak nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelce v tom, že se městský soud dostatečně nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně vyloženy důvody, které obecné soudy k nařízení předběžného opatření vedly, přičemž Ústavní soud připomíná, že povinnost soudu rozhodnutí odůvodnit nelze chápat jako povinnost výslovně reagovat na každou vznesenou námitku. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že městský soud námitky stěžovatelky nepovažoval za relevantní, resp. že dospěl k závěru, že nejsou způsobilé vyvrátit argumenty, na nichž bylo rozhodnutí založeno. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu