ECLI:CZ:US:2010:4.US.1184.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1184/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. A.-.M, bez právního zastoupení, proti postupu Okresního soudu v Kutné Hoře při ustanovování právních zástupců v řízení proti zdravotnickým zařízením o náhradu škody takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností sepsanou a podanou osobně dne 23. 4. 2010, doplněnou dne 31. 5. 2010 návrhem sepsaným Mgr. J. A., advokátem určeným Českou advokátní komorou, se Z. A.-M. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud rozhodl, že "Okresnímu soudu v Kutné Hoře se zakazuje, aby pokračoval v porušování ... práv stěžovatelky", jež spatřovala v ustanovování právních zástupců, kteří "nebyli schopni ochránit její zájmy, od podání žalob jí odrazovali a vyhrožovali jí neúspěchem ve věci", čímž vznikly "naprosto bezdůvodné průtahy, když od podání prvotní žádosti o ustanovení právního zástupce do podání žaloby uplynulo 3/4 roku. Nadto byla namísto požadovaných dvou žalob podána žaloba pouze jedna."
Dne 2. 6. 2010 právní zástupce stěžovatelky Ústavnímu soudu sdělil, že téhož dne mu byla doručena výpověď plné moci udělené mu stěžovatelkou dne 31. 5. 2010 pro řízení před Ústavním soudem.
II.
Z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se cítila být poškozena zdravotnickými zákroky ze strany Fakultní nemocnice v Motole a Ústavu pro péči o matku a dítě, po nichž zůstala trvale invalidní, a rozhodla se požadovat po obou zdravotnických zařízeních náhradu škody. Dne 13. 8. 2008 požádala Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") o osvobození od soudních poplatků a "ustanovení právního zástupce pro poskytnutí právní konzultace." Dne 19. 9. 2006 jí byla okresním soudem ustanovena zástupkyní advokátka JUDr. E. K., která podáním ze dne 18. 12. 2010 (zřejmě ze dne 18. 12. 2008) požádala o zproštění ustanovení právním zástupcem, neboť na základě listin předložených stěžovatelkou dospěla k závěru, že žalobní nároky stěžovatelky nejsou reálné.
Dne 30. 12. 2008 okresní soud ustanovil zástupcem JUDr. B. P., advokáta v K. H., který po prostudování předložených materiálů a konzultaci s JUDr. P., advokátem v K. H., stěžovatelce nedoporučil podání žaloby. Protože stěžovatelka trvala na podání žaloby, dohodla se s JUDr. P. na ukončení právního zastoupení; následně jmenovaný požádal o zproštění ustanovení.
Dne 18. 2. 2009 okresní soud ustanovil zástupcem JUDr. J. S., advokáta v K. H., který na základě podkladů vypracovaných stěžovatelkou sepsal žalobu, v níž žaloval obě zdravotnická zařízení společně a nerozdílně o zaplacení náhrady škody; řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 359/2009. Rovněž JUDr. S. podal žádost o zproštění ustanovení právním zástupcem a vyúčtoval odměnu za právní zastoupení, která mu byla rozhodnutím okresního soudu ze dne 21. 7. 2009 přiznána. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí zamítl dne 29. 10. 2009 Krajský soud v Praze. "Stěžovatelka spatřuje v jednání soudu, kdy jí bylo doručeno usnesení o přiznání odměny právnímu zástupci v době, kdy sama nebyla právně zastoupena zásah do jejího práva na právní zastoupení."
Dne 25. 6. 2009 okresní soud ustanovil zástupcem Mgr. P. Ř., advokáta v K. H. Stěžovatelka měla za to, že byl ustanoven "pro jinou věc, než jakou požadovala, nadto rozhodoval Okresní soud v Kutné Hoře, ačkoliv žaloba již byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 5."
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že okresní soud ustanovením zástupců, kteří nebyli ochotni sepsat a podat jí požadované žaloby, "způsobil ... jednak průtahy, jednak ... porušil její právo na právní pomoc."
Závěrem stěžovatelka uvedla, že v postupu okresního soudu shledává zásah do jejího práva na spravedlivý proces a práva být právně zastoupen dle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhla, aby Ústavní soud okresnímu soudu zakázal pokračovat v porušování uvedených práv.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost neopodstatněnou z následujících důvodů:
Postatu ústavní stížnosti lze spatřovat v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na právní pomoc v řízení před soudy zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, které je součástí širšího pojetí práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a souvisí s právem na přístup k soudu.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nezaručují právo na bezplatné právní zastoupení advokátem v občanskoprávních sporech. Takové právo však v jednotlivých případech, zejména je-li účastník nemajetný (jak tomu bylo v případě stěžovatelky), může vyplývat z práva na přístup k soudu, které musí být účinné (nikoliv teoretické či iluzorní). Nestačí tedy, aby stát formálně zaručil právo na přístup soudu ve svém zákonodárství, ale musí také zabezpečit, aby toto právo mohlo být skutečně vykonáváno, což někdy předpokládá, aby výkon tohoto práva nenarážel na nepřiměřené překážky, například finanční povahy. V řadě případů je řízení před soudem komplikované a osoba práva neznalá by jej nemusela úspěšně vést.
Ústavní soud se k právu na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny vyslovil např. v usnesení ze dne 17. 3. 1998 III. ÚS 296/97 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde uvedl, že "Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc ... je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). ... ; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout."
Aplikací shora uvedených obecných principů dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na právní pomoc v řízení před soudem nutno posoudit jako zjevně neopodstatněné. Již z ústavní stížnosti samotné vyplývá, že okresní soud jí vícekrát ustanovoval právního zástupce pro zamýšlené civilní řízení (které ostatně již bylo s pomocí ustanoveného právního zástupce zahájeno podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 5) a že stěžovatelka měla reálnou možnost využít právní pomoc některého ze soudem ustanovených zástupců; pokud se však následným svým jednáním tohoto svého základního práva vzdala, nelze její postup přičítat k tíži orgánům státu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud také nevyzýval stěžovatelku k odstranění nedostatku právního zastoupení, neboť ani případné odstranění této vady by nemohlo vést k jinému rozhodnutí o její ústavní stížnosti.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu