ECLI:CZ:US:2012:4.US.121.12.1
sp. zn. IV. ÚS 121/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, AK Wenzigova 5, 120 00 Praha 2, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2011 č. j. 2 T 10/2000-586 a Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011 č. j. 1 To 89/2011-598, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2011 č. j. 2 T 10/2000-586, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v jehož důsledku došlo i k dotčení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principu rovnosti dle článku 37 odst. 3 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu s ohledem na to, že o stěžovatelově povinnosti hradit náklady právního zastoupení bylo rozhodnuto po více než deseti letech a stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků, neboť je od propuštění z výkonu trestu v roce 2005 veden jako uchazeč o zaměstnání bez jakéhokoli příjmu, má tři nezaopatřené děti a veškeré náklady a chod domácnosti zajišťuje manželka z příjmu z částečného pracovního poměru; hrozícím výkonem rozhodnutí by také došlo k nevratnému poškození stěžovatele po stránce společenské vzhledem k dobré pověsti jeho rodiny v místě bydliště.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/2000 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2011 č. j. 2 T 10/2000-586 uložil stěžovateli povinnost nahradit českému státu odměnu a náhradu hotových výdajů uhrazených státem ustanovené obhájkyni stěžovatele dne 26. 4. 2001. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2011 č. j. 1 To 89/2011-598 stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vysvětlil, že institut promlčení dle občanského zákoníku se neuplatní, neboť majetkové právo státu na náhradu nákladů nutné obhajoby vzniká až tímto rozhodnutím; do té doby existuje pouze veřejnoprávní nárok státu, resp. povinnost soudu o něm rozhodnout. Délku řízení o tomto nároku soud považoval za enormní a porušující právo stěžovatele na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, nicméně zákonná úprava soudu neumožňuje její kompenzaci v podobě např. snížení přiznané odměny.
Stěžovatel zastával názor, že není-li zákonem upravena lhůta, ve které je soud povinen rozhodnut o náhradě nákladů nutné obhajoby, uplatní se analogie práva, a to konkrétně ustanovení §101 občanského zákoníku stanovící tříletou promlčecí dobu, jež počíná běžet okamžikem vyplacení odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené obhájkyni. Pokud by neexistovala žádná lhůta pro vydání rozhodnutí, mohl by soud - dovedeno ad absurdum - o takové povinnosti rozhodnout třeba i po dvaceti letech. S ohledem na existenci jednoroční lhůty stanovené trestním řádem ustanovenému obhájci pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu nutných výdajů shledával stěžovatel absenci jakékoli lhůty v případě nároku státu za výraz nerovnosti a porušení principu proporcionality. Dodal, že je znovu vystavován difamačnímu účinku trestního řízení po více než deseti letech. Dále stěžovatel odmítl tvrzení vrchního soudu, že se choval obstrukčně, neboť pouze aktivně upozorňoval na chyby a nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu. Konečně namítl, že oprávnění k vydání prvostupňového rozhodnutí náleželo předsedkyni senátu a nikoli její asistentce, přičemž na tom nic nemění ani případné zmocnění k podpisu, tedy rozhodnutí interní povahy, které nemůže převážit nad ustanovením §138 ve spojení s ustanovením §129 odst. 4 trestního řádu.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na obsah trestního spisu a na odůvodnění napadených usnesení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vyjádřil přesvědčení, že asistentka soudce městského soudu byla oprávněna ve stěžovatelově věci rozhodnout na základě ustanovení §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), ve spojení s ustanovením §12 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, které vyššímu soudnímu úředníkovi, resp. asistentu soudce, dovoluje v trestním řízení provádět veškeré úkony soudu prvního stupně s výjimkou těch, které jsou v něm taxativně uvedeny, přičemž rozhodování o náhradě nákladů nutné obhajoby v tomto výčtu nefiguruje. K promlčitelnosti práv a tomu odpovídajících povinností daných trestním právem jakožto oborem práva veřejného uvedl, že touto otázkou se zabývaly soudy různých stupňů, včetně Ústavního soudu, a vždy dospěly k závěru, že se na ně promlčení dané právem soukromým neuplatní ani per analogiam iuris. Jestliže obhájce nebyl promlčením ani prekluzí limitován v uplatňování svého nároku před dnem 1. 1. 2002, kdy trestní řád žádnou lhůtu nestanovil, nemůže jimi být limitován ani soud nacházející se v téže situaci. Soud si je vědom určité diskrepance mezi oběma nároky vzniklé po uvedené novelizaci, její náprava má však prostor pouze v úvahách de lege ferenda. Konečně soud uvedl, že stěžovatel činil obstrukce poměrně sofistikovaně aktivní činností, kdy se svými přípisy snažil navodit dojem, že poučením ohledně uplatnění nároku na bezplatnou obhajobu nerozumí nebo nechápe, proč jej soud poučuje.
V replice k vyjádření Vrchního soudu v Praze měl stěžovatel za to, že odporuje zásadám spravedlnosti, aby soud postupoval podle zákona a zároveň porušoval ústavní zákon, aniž by činil kroky k zabránění této situaci a pouze stěžovatele odkázal na možnost uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud tak překvapivě rezignoval na své poslání chránit práva odsouzeného, přičemž stěžovateli se jevilo jako nevěrohodné a těžko uvěřitelné, že soud není oprávněn poskytnout stěžovateli kompenzaci např. přiznáním nižšího nároku na náhradu nákladů nutné obhajoby. Stěžovatel nárok státu na náhradu nákladů nutné obhajoby s ohledem na jeho nepromlčitelnost stavěl na roveň nepromlčitelným zločinům, tedy zločinům proti lidskosti, válečným zločinům apod., přičemž toto srovnání shledává odporující "všem myslitelným ústavním zásadám přiměřenosti". Stran rozhodování asistentky soudce trval na svém stanovisku, dle kterého jestliže ustanovení §155 odst. 1 trestního řádu jasně stanoví rozhodování předsedou senátu, je "celkem zbytečné se snažit aplikovat" ustanovení jiných zákonů na tuto záležitost. Závěrem se stěžovatel "kategoricky, principielně a zásadně" ohradil proti výtce obstrukčního jednání ze své strany a vysvětlil, že využití práva k podání řádného opravného prostředku a trpělivé upozorňování na stále se opakující logickou nesrozumitelnost nebo nesplnitelnost žádaného nelze považovat za takové jednání.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustřeďuje pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi (a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele), pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.
Analogie slouží k vyplňování mezer v právu, přičemž se rozlišují dvě podoby analogie. Zatímco analogia legis (analogie zákona) spočívá v použití určitého ustanovení právního předpisu na obdobný případ, který právní předpis výslovně neupravuje, analogia iuris (analogie práva) znamená posouzení případu podle právních principů příslušného právního odvětví nebo obecných právních principů, neboť podobná právní norma vůbec neexistuje. V trestním právu procesním, na rozdíl od trestního práva hmotného, v němž se připouští analogie pouze ve prospěch pachatele, analogie v podstatě obecně přípustná je. Výjimky z tohoto pravidla vyplývají z povahy konkrétního ustanovení trestního řádu; použití analogie je v tomto směru vyloučeno v těch případech, kdy zákonodárce samotnou právní úpravou neponechal v zákoně mezeru a zcela jednoznačně použití právní normy vymezil taxativním způsobem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 55/05 ze dne 4. 5. 2005, dostupno na http://nalus.usoud.cz). Občanské právo hmotné jakožto odvětví práva soukromého není považováno za odvětví mající souvislost s trestním právem procesním, které spadá do oblasti práva veřejného a vychází z odlišného postavení státu ve vztahu k jednotlivci, a proto mezi těmito odvětvími lze stěží nalézt styčné body, a dovolit tak vzájemnou aplikovatelnost jejich norem. Z tohoto důvodu se analogické použití institutu promlčení při rozhodování o nároku státu na náhradu nákladů nutné obhajoby neuplatní, a to i proto, že by se jednalo o řešení nesystémové, jestliže se v rámci institutu náhrady nákladů trestního řízení žádné právo nepromlčuje, ale pouze prekluduje, a to navíc ve lhůtě kratší než je stěžovatelem navrhovaná promlčecí doba, čímž by stěžovatelem pociťovaná nerovnost v postavení státu a jednotlivce odstraněna nebyla. Dále obecně platí, že případy, kdy zákonná úprava stanoví zánik práva, nelze analogií rozšiřovat, přičemž toto pravidlo se uplatní i ve vztahu ke státu, neboť ani jemu nelze upírat právní jistotu v právních vztazích. Tyto závěry však nijak nesnižují závažnost porušení stěžovatelova práva na rozhodnutí v nepřiměřené lhůtě a stěžovateli neuzavírají cestu ke kompenzaci v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Pro uvedené nelze stěžovatelovu nepružnému pojetí souvztažnosti právních předpisů upravujících obsazení soudu při rozhodování o náhradě nákladů nutné obhajoby přitakat; Ústavní soud může v dalším odkázat na výstižné vyjádření vrchního soudu.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu