ECLI:CZ:US:2007:4.US.1218.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1218/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2007 ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 To 81/2006, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 2 T 2/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 11. 5. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu 14. 5. 2007 domáhá se stěžovatel z důvodů v ústavní stížnosti podrobně vyložených kasace rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 To 81/2006, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, 2 T 2/2006. Stěžovatel oznámil v ústavní stížnosti, že naříkaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl též dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti a důvodnosti, je povinen zjistit, zda není nutno odmítnout ji ve smyslu relevantních ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); mimo jiné je povinen prověřit, jde-li o ústavní stížnost přípustnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o němž rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b trestního řádu.
Jiná situace nastává však tehdy, je-li souběžně s ústavní stížností jí stěžované rozhodnutí odvolacího soudu napadeno i dovoláním. Tu je zjevné, že stěžovatel je o existenci dovolacího důvodu přesvědčen, tento uplatňuje a jako k tomu oprávněný subjekt zahajuje přípustně svým návrhem (dovoláním) před Nejvyšším soudem řízení, v němž dovolací soud je povinen rozhodnout mimo jiné jak o tom, zda uplatněný dovolací důvod je dán, tak i zda je dovolání opodstatněné.
Za takto stěžovatelem nastoleného stavu nutno připomenout, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud tato nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), na nějž se stěžovatel podaným mimořádným opravným prostředkem se žádostí o přezkum dovolávaného rozhodnutí obrátil, bylo by zásahem do pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu (Nejvyššímu soudu) k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce již v dovolacím řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, neboť posledním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva je podané dovolání; rozhodnutí o něm nemůže vyznít tak, že se toto odmítá jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pakliže by jeho dovolání Nejvyšší soud nevyhověl a stěžovatel dále měl za to, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Z vyložených důvodů nezbylo než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj