ECLI:CZ:US:2018:4.US.1233.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1233/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti I. P. a nezletilého M. P., zastoupených JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2. 2. 2018, č. j. MV-147918-3/SO-2017, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru všeobecné správy, ze dne 1. 9. 2017, č. j. VS-1321/835.3/2-2013, za účasti ministra vnitra a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka požádala dne 12. 10. 2016 o udělení státního občanství České republiky a do žádosti zahrnula svého i nezletilého syna. Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatelů; uvedlo, že ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb, které byly podkladem pro meritorní rozhodnutí, vyplynulo, že stěžovatelka ohrožuje bezpečnost státu ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. 2. 2018, č. j. MV-147918-3/SO-2017, zamítl rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí ministerstva.
Proti rozhodnutím ministra vnitra a Ministerstva vnitra se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 5. 4. 2018 a navrhují jejich zrušení. Namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Zásah spatřují zejména v tom, že správní orgány přijaly bezvýhradně stanovisko zpravodajských služeb, aniž by je podrobily kritickému a logickému hodnocení. Závěr o tom, že stěžovatelé představují bezpečnostní riziko pro Českou republiku, nevychází z reálných skutečností a je založen pouze na domněnkách a spekulacích. V podstatné části stěžovatelé opakují argumentaci vznesenou již v jejich rozkladu proti správnímu rozhodnutí prvního stupně. Stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby přezkoumal důvody, které správní orgány vedly k závěru o bezpečnostním riziku pro stát.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatelé požadují po Ústavním soudu, aby přezkoumal důvody, které vedly správní orgány k zamítnutí žádosti o udělení občanství a rozkladu proti správnímu rozhodnutí prvního stupně, neboť podkladem pro konečné rozhodnutí byly utajované informace. Tímto požadavkem však stěžovatelé staví Ústavní soud do role další instance správního řízení či obecného soudu - takové postavení v žádném případě Ústavní soud nemá.
V posuzované věci je podstatné, že ministerstvo vyžádalo stanoviska policie a zpravodajských služeb a jejich závěry o existenci bezpečnostního rizika promítlo do konečného rozhodnutí. Jelikož jde o informace utajované, nejsou součástí správního spisu, nejsou poskytovány žadatelům k nahlédnutí ani blíže specifikovány v meritorním rozhodnutí (viz §22 odst. 3 zákona o státním občanství). Ústavní konformitu této úpravy potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, ve kterém zároveň zdůraznil, že správní orgány musí postupovat proporcionálně a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik.
Hlavní břímě posuzování existence bezpečnostního rizika ve vztahu k (ne)udělení státního občanství leží na bedrech ministerstva. Případná pochybení je možné zhojit v řízení o rozkladu, v rámci kterého rozkladová komise a následně ministr vnitra přezkoumají znovu důvody vedoucí k zamítnutí žádosti o udělení státního občanství. S ohledem na uvedené proto nelze v případě stěžovatelů dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, zákazu diskriminace ani zásady rovnosti. Stěžovatelům bylo umožněno ve správním řízení využít procesní práva, správní orgán si vyžádal stanoviska policie a zpravodajských služeb, rozhodnutí jsou odůvodněna ústavně konformním způsobem, byla vydána v rámci zákonné kompetence a stěžovatelům bylo umožněno podat rozklad, o kterém ministr řádně rozhodl.
Je nutné zdůraznit, že stát má nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě státní občanství udělí či nikoli; na udělení není právní nárok (viz §12 zákona o státním občanství). Dospělo-li ministerstvo k závěru, že stěžovatelé představují bezpečnostní riziko pro Českou republiku v takové míře, že jim státní občanství udělit nelze, postupovalo tak zcela souladně s §13 odst. 2 zákona o státním občanství.
Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutími ministra vnitra a Ministerstva vnitra nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu