ECLI:CZ:US:2023:4.US.1264.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1264/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2023 č. j. 14 Co 325/2022-1037, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a nezletilých D. K. a A. K. a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 8. 2022 č. j. 14 Nc 33/2017-974, 30 P a Nc 30/2017, 28 P a Nc 184/2021, zamítl návrh vedlejšího účastníka M. K. (dále jen "otec") na odnětí nezletilých vedlejších účastníků z výlučné péče stěžovatelky (dále jen "matka") a jejich svěření do střídavé péče rodičů (I. výrok), dále rozhodl o výživném otce vůči nezletilým (II. výrok), o nedoplatku otce na výživném nezletilých (III. výrok), o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok) a že ani žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok).
3. Na základě odvolání otce krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a napadeným rozsudkem jej změnil tak, že nezletilí se odnímají z péče matky a svěřují se do střídavé péče rodičů, a to za stanovených podmínek, a rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů vůči nim (I. výrok), stanovil, že otec je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 25 080 Kč (II. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. a IV. výrok). Krajský soud dospěl k závěru, že od poslední pravomocné úpravy péče o nezletilé v roce 2018 nastala podstatná a kvalifikovaná změna poměrů. Soud původně svěřil nezletilé do výlučné péče stěžovatelky za situace, kdy byli oba útlého věku (4 a 2 roky), stěžovatelka s nimi byla toho času na rodičovské dovolené a otec s návrhem souhlasil. Od této úpravy poměrů však plynula doba delší pěti let, obě děti jsou starší a již nastoupily povinnou školní docházku, otec současně projevil zájem podílet se na jejich péči a má k tomu v místě svého bydliště řádně uzpůsobeny podmínky. Krajský soud vyhodnotil střídavou péči jako nejlepší v zájmu nezletilých a uzavřel, že požadavek otce je oprávněný, neboť na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče a toto právo je naplněno tehdy, má-li každý rodič možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý, případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [k tomuto odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, a to na nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Uzavřel, že zvýšená citlivost nezletilého syna D. ani narušená komunikace mezi rodiči, která ostatně ve většině případů mezi rozvedenými manžely převažuje, nepředstavují natolik výjimečné skutečnosti, jež by střídavou péči vylučovaly.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nejprve rekapituluje podstatné skutečnosti vyplývající z řízení před obecnými soudy a vyjadřuje názor, že krajský soud se dopustil řady pochybení, kterými ve výsledku zasáhl její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a ochranu rodičovství. Konkrétně namítá, že krajský soud provedl právní hodnocení věci na základě vágního a "automatického" použití práva a z judikatury, kterou citoval (konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22), vyvodil nesprávné právní závěry, neboť vyšel z premisy, že na péči o děti mají zásadně právo oba rodiče a případné odchylky musejí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně legitimního zájmu. V tomto smyslu krajský soud rozhodl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, když bez dalšího nepřihlédl k závažnému duševnímu a zdravotnímu stavu nezletilého syna D., který vyžaduje zvláštní přístup a režim, který jeho otec nedodržuje ani nerespektuje, či ke zjištěnému stanovisku nezletilých, kteří si střídavou péči rodičů nepřáli. Rovněž má za to, že se zevrubně vyjádřil ke špatné komunikaci mezi rodiči a bez podpory v provedeném dokazování vyslovil závěr o absenci nepřiměřené zátěže střídavé péče.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Stěžovatelka se petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení všech výroků rozsudku krajského soudu, nedostatek aktivní procesní legitimace jí však brání k podání návrhu na zrušení II. výroku ukládající povinnost otci; jde v této části o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zastává k přezkumu rozhodování ve věcech péče o děti trvale zdrženlivý postoj, neboť opatrovnické soudy jsou na rozdíl od Ústavního soudu v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a jsou k nalezení řešení vztahů mezi rodiči a dětmi (navzájem) výslovně povolány. Posuzování těchto věcí je zásadně doménou těchto soudů, do jejichž rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
8. Stěžovatelka v podstatné části ústavní stížnosti napadá výrok o střídavé péči rodičů odůvodněný názorem krajského soudu, že na péči o děti mají zásadně právo oba rodiče. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování.
9. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil, že naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby o ně pečovali oba rodiče [např. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477)]. Zároveň platí, že každý posuzovaný případ je jedinečný, a svěření dítěte do střídavé péče není "automatickým" řešením při rozchodu rodičů (např. usnesení ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3468/22). Kritériem pro rozhodnutí o svěření nezletilých do péče není přání konkrétního rodiče, ale především tzv. nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy. Bylo tedy povinností krajského soudu, aby velmi pečlivě zkoumal nejlepší zájem nezletilých a situaci, v níž se nachází. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3350/22, který stěžovatelka zmiňuje, pak Ústavní soud (i s ohledem na kontext posuzované věci) příhodně dovodil, že soudy musejí hledat a nalézt nejméně špatné ze všech špatných řešení.
10. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení krajského soudu, jež by znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky a vedlo by ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze přisvědčit tvrzení, že krajský soud vyšel z nesprávného právního názoru, když z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že se zabýval nejlepším zájmem nezletilých, a to ve zcela dostatečném rozsahu. Rovněž neopodstatněná je námitka, že napadený rozsudek nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z něj je patrné, že se soud zabýval všemi podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení střídavé péče, rozhodnutí je navíc řádně a srozumitelně odůvodněno. Krajský soud neopomněl ani hodnocení zdravotního a psychického stavu nezletilého D. a vztahu nezletilých k otci, jak stěžovatelka namítá, krajský soud naopak tyto aspekty zvážil a vyjádřil dostatečné přesvědčení, že nejde o zásadní překážky střídavé péče.
11. Ústavní soud nepřehlédl snahu stěžovatelky vyvodit pro sebe ze špatné komunikace v rodině příznivé závěry. Takový postup však nelze přijmout, neboť je nežádoucí, aby členové rodiny těžili prospěch ze stavu, ve kterém chybí ochota a vyspělost spolu v zájmu nezletilých spolupracovat. Ústavní soud nabádá, aby se všichni účastníci nad vzájemnými vztahy zamysleli a vynaložili patřičné úsilí o jejich zlepšení a rovněž si uvědomili, že soudy zde nejsou od toho, aby nahrazovaly morální aspekt v rodinách.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu