ECLI:CZ:US:2022:4.US.1270.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1270/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 1137/2021-12219 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2020 sp. zn. 3 To 1/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 7. 2019 č. j. 1 T 8/2015-11001 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločinu porušení práv k ochranné známce a jinému označení podle §268 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že do roku 2013 jako společník obchodní společnosti A, a později osoba podstatně ovlivňující chod obchodní společnosti B, po vzájemné dohodě s dalšími obžalovanými nařizoval řezat, skladovat, přepravovat a distribuovat tabák, který se dostával do oběhu, aniž by byla uhrazena spotřební daň. Tím došlo ke zkrácení daně v celkové výši 49 368 825 Kč. Dále stěžovatel ze zahraničí obstaral nespecifikované množství originálních balení tabáku, podle kterých pak nechal zpracovat návrhy dalších tabákových obalů. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč, k trestu propadnutí části majetku, k trestu propadnutí věci a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech zabývajících se obchodem s tabákem, tabákovými výrobky a jejich výrobou na dobu deseti let. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, odposlechů telefonních hovorů, výsledků policejního sledování činnosti zúčastněných osob a zajištění předmětného tabáku ve skladu. Možné využití tabáku bylo znalecky zkoumáno.
3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o vině týkající se jednoho ze skutků a dále pak výroky o trestech. Sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání v podstatě totožného jednání, jímž byla zkrácena daň ve výši 45 981 317 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, k trestu propadnutí tří čtvrtin majetku a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech zabývajících se obchodem s tabákem, tabákovými výrobky a jejich výrobou na dobu deseti let. S výjimkou výtky pochybení o počítání hmotnosti tabáku krajským soudem, kterou vrchní soud sám napravil, nebyla shledána v jeho rozsudku žádná pochybení v prokazování viny stěžovatele. Vrchní soud přisvědčil názoru, že je nadbytečné zabývat se účetnictvím obou stěžovatelem ovládaných společností, neboť nelegální část jejich podnikání byla cíleně a racionálně koordinována tak, aby se z ní v účetnictví nic objevit nemohlo.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel, další obvinění a obviněná obchodní společnost A, dovolání. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť neshledal, že by soudy opomenuly nějaké relevantní důkazy. Stejně tak jejich závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stejně tak se podle Nejvyššího soudu oba soudy podrobně vypořádaly se všemi námitkami obhajoby stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jím v dovolání uplatněné námitky odpovídaly dovolacím důvodům. Obhajoba stěžovatele nebyla obecnými soudy nikdy vyvrácena, neboť ty její tvrzení ignorovaly. Dále stěžovatel popisuje nelogický postup soudů, které na jedné straně věnovaly velkou část řízení prokázání toho, že k řezání tabáku došlo za pomoci prodlužovacího kabelu a rozvaděče, aby nakonec označily tyto skutečnosti za nedůležité. Podobně nelogické jsou i závěry soudů o zničení tabáku v přípravném řízení a jeho neuchování pro účely dokazování. Vrchní soud ignoroval rovněž námitky nedostatečného odborného posouzení tabáku. Stejně tak soudy odmítly provést jako důkaz účetnictví dotčených společností, z nichž by vyplynulo, že všechno nakoupené i prodané zboží bylo řádně evidováno. Namísto toho soudy spekulovaly, že nelegální činnost by obžalovaní do účetnictví nedávali. Popsaným způsobem soudy jednaly v rozporu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Jeho; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné již v trestním řízení, aniž by zohlednil způsob, jakým se soudy s touto jeho obhajobou zevrubně vypořádaly. Přehlíží tak celkový kontext provedených důkazů, který soudy podrobně popsaly. Snahou o vyzdvihování dílčích a z hlediska předmětu trestního řízení vesměs irelevantních skutečností se snaží Ústavní soud postavit do role, která mu nepřísluší. Nezbývá tedy než odkázat na obsáhlé a logické závěry napadených rozhodnutí. To se týká všech konkrétních stěžovatelových námitek.
10. Konečně ani Ústavní soud nepovažuje za nelogický závěr soudů o nadbytečnosti provedení účetnictví stěžovatelem ovládaných společností jako důkazu. Přisvědčit nebylo možné ani obecným námitkám, neboť závěry soudů nevykazují porušení zásady presumpce neviny nebo pravidla in dubio pro reo. Stěžovatelova vina byla prokázána dostatečným souborem důkazů, přičemž jí žádný z provedených důkazů relevantně nezpochybnil.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu