ECLI:CZ:US:2018:4.US.1271.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1271/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Lapky, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2018 č. j. 24 Co 15/2018-579 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 18 C 13/2013-549, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Miroslava Rybenského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudního poplatku za odvolání nepřiznává.
3. Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení okresního soudu, přičemž na základě předloženého prohlášení stěžovatele o osobních, příjmových a majetkových poměrech (dále jen "prohlášení") a z dalších listin konstatoval, že stěžovatel sice okresnímu soudu doložil jím vyplněné prohlášení, učinil tak ale s takovým obsahem, který je zjevně nevěrohodný, přihlédne-li se jak k předmětu tohoto řízení, tak ale současně i k předchozím vyjádřením stěžovatele o jeho majetkových poměrech, ale především ke skutečnostem, jež v dané věci nově nastaly po rozhodnutí okresního soudu. Z těchto nových skutečností totiž, podle závěru odvolacího soudu, vyplývá, že se stěžovatel v souvislosti s odvoláním v této věci a podanou žádostí o osvobození od soudních poplatků zjevně účelově zbavil nemovitého majetku, který by mu mohl sloužit jako zdroj prostředků pro úhradu soudního poplatku z odvolání a také i pro, byť i jen částečné, uspokojení vedlejšího účastníka v jeho případném nároku na náhradu nákladů řízení, pokud by se svým odvoláním ve věci nakonec neuspěl. O tomto účelovém jeho právním jednání svědčí jednoznačně ta okolnost, že získaný finanční výnos z prodeje svého majetku (550 000 Kč) na základě kupních smluv, jež uzavřel po vydání napadeného usnesení okresního soudu (a současně před podáním své žádosti o osvobození od soudních poplatků), nikterak nezmínil ve svém prohlášení, třebaže tato majetková transakce již dříve proběhla, včetně vkladu v příslušném katastru nemovitostí. Za této situace tak nutně vznikají podle krajského soudu pochybnosti o tom, zda stěžovatel soudu zcela a především věrohodným způsobem všechny rozhodné skutečnosti, potřebné k posouzení jeho žádosti, sděluje. Je skutečně jen věcí účastníka řízení, žádajícího soud o osvobození od soudních poplatků, aby věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení jeho žádosti, popsal a také je i prokázal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud vůbec nevzal v úvahu znění především čl. II obou kupních smluv (na prodávané nemovitosti), ze kterých nijak nevyplývá, jak a kdy a zda vůbec byla kupní cena za nemovitosti uhrazena. Krajský soud tak bez jakéhokoliv provedeného dokazování a bez jakýchkoliv objektivních zjištění zcela svévolně dovodil, že kupní cena za nemovitosti již měla být stěžovateli vyplacena. Taková zjištění však nemají oporu v (žádném) provedeném dokazování a závěry krajského soudu, promítnuté do napadeného usnesení, tak vykazují znaky soudní libovůle, což je však v právním státě zcela nepřijatelné. Při posuzování důvodnosti žádosti stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků se tak krajský soud nezabýval celkovými poměry stěžovatele, když ohledně prodeje nemovitostí neprovedl žádné dokazování a k učinění rozhodnutí se spokojil jen se subjektivními předpoklady. Napadené usnesení krajského soudu tak vykazuje vady ústavněprávního rozměru, které jej činí nepřezkoumatelným, a tudíž vadným a nezákonným. Stěžovatel neuvedl v žádosti finanční prostředky z prodeje nemovitostí, neboť tyto neměl (a dosud nemá) k dispozici. Stěžovatel tedy žádné finanční prostředky za prodej nemovitostí dosud neobdržel, tudíž ani nemůže z těchto prostředků vyměřený soudní poplatek uhradit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze extrémní vybočení obecných soudů z pravidel řádně vedeného soudního řízení [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takové nepřípustné vybočení v posuzované věci nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. V posuzovaném případě byla otázka osvobození od soudních poplatků stěžovatele řešena obecnými soudy řádně, v argumentaci okresního soudu ani krajského soudu (shrnutou sub 3 tohoto usnesení) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v předmětném formuláři (o. s. ř. č. 060 - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce) se nachází část označená jako "jiné okolnosti, které by mohly mít vliv na osvobození", kde je účastník řízení domáhající se osvobození od placení soudního poplatku poučen, že má povinnost uvést další okolnosti, které mohou mít vliv na rozhodování soudu o přiznání osvobození od soudních poplatků. V projednávané věci je bezpochyby takovou okolností prodej nemovitých věcí stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel takovouto významnou okolnost mající vliv na jeho osvobození od placení soudního poplatku obecným soudům zamlčí (a to bez ohledu na to, zda již sjednanou kupní cenu obdržel či nikoliv), nelze obecným soudům vytýkat, že dospěly k závěru, že podané prohlášení stěžovatele je nevěrohodné, pročež jeho žádosti nevyhověly. Naopak jejich postup je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu